Florbalista Matěj Koňařík si udělal posledních pár let života hodně náročných. Studoval Fakultu sportovních studií MU, pracoval jako učitel a vrcholila mu florbalová kariéra zakončená extraligovým titulem. Ještě před jejím koncem spoluzaložil florbalový klub Zlín Lions a před nedávnem obsadil jako šéftrenér klubu druhé místo v celostátní soutěži Díky, trenére.
Jak jste se v soutěži ocitnul?
Ani přesně nevím, kdo mě přihlásil. Organizátoři mě oslovili až s tím, jestli s nominací do soutěže souhlasím. V další fázi se vybíralo 30 trenérů ze všech přihlášených, kterých mohly být stovky, tak jsem s ničím nepočítal, ale dostal jsem se do užšího výběru. Později se mnou natočili medailonek na tréninkovém kempu, vzali v potaz i historii našeho klubu a co jsme s ním dokázali. I díky tomu jsem se dostal do nejlepší desítky, takže taky na finálový den do Prahy, kde jsme měli s dětmi předvést vzorový trénink.
Klub s názvem Zlín Lions jste spolu se dvěma kamarády založili před třemi lety. Proč vlastně, když vedle v Otrokovicích se nejvyšší florbalová soutěž také hraje?
My jsme všichni tři zakladatelé bývalí hráči Otrokovic, a už když jsme tam působili, tak jsme věděli, že město je malé a i kvůli dojíždění dětí je třeba, aby začal klub fungovat také ve Zlíně. V minulosti tam nějaký byl, ale skončil fiaskem a zadlužením. Přitom my jsme věděli, že florbal má ve městě ohromný potenciál, tak jsme si řekli, že do toho půjdeme. Skočili jsme do toho rovnýma nohama a nakonec nám nejdelší dobu trvalo sepsání stanov.
Lions jste zakládal ještě v době, kdy jste s vítkovickým florbalovým klubem mířili k extraligovému titulu, do toho jste pracoval a dálkově studoval. Jaké to bylo?
Divoké. Ve florbale jsem tehdy nebral žádné peníze, byl to ryzí amatérismus. Měl jsem jenom hrazené cesty, protože jsem třikrát týdně dojížděl ze Zlína do Vítkovic. Za sezonu jsem najezdil skoro dvacet tisíc kilometrů. V průběhu sezony navíc odstoupil trenér, který mě do Vítkovic přivedl, nedařilo se nám a vždycky, když jsem seděl ty dlouhé cesty v autě, tak mi hlava šrotovala, že je toho moc. Přítelkyně mi ale řekla, ať vydržím, že se to zlomí, a měla pravdu. Sezona dopadla báječně, vyhráli jsme titul a na finále přišlo deset tisíc lidí.
Chce se člověku končit po takové sezoně?
V tomhle případě ano, tehdy jsem ještě dálkově studoval na fakultě sportovních studií, musel jsem každý pátek do školy. S dálkaři to ale bylo skvělé, hrozně jsme se všichni na společné pátky těšili, byla tam skvělá parta. Teď funguju jako šéftrenér klubu, mám úvazek placený z florbalového svazu a zároveň učím na zlínské střední zdravotní škole.
Když jste klub vytvářeli, jakou jste měli představu, že to bude vyžadovat čas a energii? A jak je to ve skutečnosti?
Na začátku jsme do toho šli naplno, 90 procent volného času jsme věnovali klubu a rozvoji, výsledky byly vidět, rostli jsme. Je to ale čím dál náročnější. S kolegy děláme klub pořád ve třech, ale už je nás opravdu hodně, máme 430 členů. Na druhou stranu musím říct, že dobrou práci odvádějí trenéři, kterých máme i s asistenty okolo 15. Ve Zlíně je navíc obrovský problém s tréninkovými prostory, střídáme se různě po tělocvičnách a to nás trochu demotivuje, protože kluci a holky by se rozvíjeli mnohem rychleji a lépe, kdyby trénovali v adekvátních podmínkách. To je jediné, co nás teď brzdí. Proto pracujeme na projektu vlastní haly a dlouhodobý cíl je být ve zlínském kraji číslo jedna a udělat tady florbalové centrum.
Jaká je filozofie, se kterou děti vedete?
Chci, aby je florbal bavil, a chci z nich hlavně vychovat slušné lidi. V dnešní době se to vidí čím dál míň, ale my chceme, aby pozdravily nebo aby se dokázaly omluvit, když přijdou pozdě na trénink. Taky nám jde o to, aby byly sebevědomé, aby si nejen na hřišti dokázaly vydobýt svoje místo. Když dítě v zápase nebo na tréninku udělá chybu, tak ji má poznat, přiznat se, poučit se z ní a pak na ni zapomenout. Křik v podání trenéra nic nevyřeší, jen uškodí.
Do jaké míry chcete z dětí vychovat výborné sportovce?
O to nám zase tolik nejde. U nejmenších dětí mezi pěti a dvanácti lety nám jde o to, aby se sportem bavily, hodně důležitá je pro nás škola. Snažíme se, aby ji všechny děti měly na prvním místě. Kromě zranění je to jediná omluva, kterou od nich bereme. Já osobně jsem díky škole a florbalu poznal spoustu míst, dostal jsem se do Finska, Švédska, Švýcarska, což je skvělé, ale co pak po kariéře? Co pak budou dělat? Proto je pro nás škola tak důležitá. Rodičům se to líbí, takže my už dnes ani neděláme nábory, protože bychom děti neměli kam dávat. Dobré jméno jsme si vybudovali třeba tím, že organizujeme taky akce mimo florbal. Je to fajn příležitost potkat se s rodiči i jinak než jen v prostředí sportovní haly.
Na co podle vás rodiče slyší a proč nedávají děti jinam?
Ale oni je dávají i jinam, u mě spousta z nich kombinuje dva sporty a vůbec mi to nevadí. Měl jsem to stejně. My do dětí nehustíme, aby chodily jenom na florbal. V jiných sportech je někdy berou skoro jako svůj majetek a to nám nepřijde správné. Do nějakých 14 let jde bez problémů kombinovat dva sporty, děti se dostanou k více věcem, zažijí jiné trenéry. To je jedině dobře. Nejhorší, co se může stát, je, když dítě v pěti nebo šesti letech trénuje čtyřikrát týdně jeden sport. To mi přijde šílené.
Na děti máte velký vliv. Neděsí vás ta zodpovědnost?
Kdyby mě to děsilo, nemohl bych trénovat. Vím ale, že některé berou trenéra vážněji než rodiče. Ti nás občas prosí, ať jim něco raději řekneme my, protože autorita trenéra zkrátka funguje.
Co na děti platí?
Občas tvrdá ruka a pak to, že jsme pro ně jako trenéři dobrým příkladem. Vědí, že jsme ve sportu něco dokázali, takže to berou tak, že by se jim to díky nám mohlo taky povést.
A mají od vás nějaká očekávání rodiče?
Nechávají nám volnou ruku. Je ale pravda, že my si od nich do práce nenecháváme mluvit. Máme kodex rodičů, takže jsme domluvení, jak se má fandit, jak se mají děti podporovat, a dokonce jim dáváme tipy, o čem se s dětmi mají bavit po cestě domů autem. Snažíme se jim vysvětlit, že se nemají ptát, kolik dal syn nebo dcera gólů nebo proč nehráli tak a tak, protože pak je to pro některé děti utrpení. Ať se jich raději ptají, jak se jim hrálo, jak je to bavilo, co se na tréninku nebo na zápase dělo a co třeba příště udělají jinak a lépe.
