Když slavila Pedagogická fakulta MU výročí založení, vyhlásila poprvé ceny Pedagog roku. Oceňuje tak absolventy, kteří v praxi fungují jako vzory pro ostatní. Vloni se ceny udělovaly podruhé a jednu dostala Jana Klodnerová, učitelka základní školy v Křídlovické ulici v Brně. V práci se musí činit, ve třídě má 24 školou nadšených dětí.
Jak se třída, ve které učíte, dávala dohromady?
Vznikla specifickým způsobem, který vymyslel inženýr Blumenstein, což je místopředseda Mensy ČR. Podobnou třídu vyprojektoval před lety v Prostějově, a protože se líbila dětem i rodičům, začal model rozšiřovat. Moje děti prošly běžným zápisem, ostatně třída je klasifikovaná jako běžná. Má ale rozšířenou výuku angličtiny, k tomu je přidaná výuka logiky, osobnostního rozvoje a obohacování. Angličtiny mají děti tři hodiny týdně, máme k tomu dohodu s rodiči, že děti budou ve třetí třídě dělat první Cambridge zkoušky, ale finančně si přispívají. Přesto měli rodiče o zápis ohromný zájem, přihlásilo se nám 80 dětí. Dnes je jich ve třídě 24 a dá se o nich mluvit jako o nadaných, i když já mám raději označení bystré. Koneckonců identifikaci nadaného žáka z poradny má jen jeden chlapeček. Předtím jsem měla třídu, kdy ji mělo 11 dětí z 27.
Pokud tedy nemají žádnou diagnózu, něco specifického, jaké jsou?
Říkám o nich, že to je pole, do kterého když hodíte osivo, tak roste jako blázen. Tady se dá opravdu učit. Ale jsou to také děti, které potřebují vysvětlení, potřebují něco říct několikrát, probrat znovu zadání, hledat, co se vlastně bude v konkrétní úloze řešit. I tady funguje Gaussova křivka, ale pro všechny děti platí, že jsou z podnětného rodinného prostředí. Jejich rodiče mají zájem na tom, aby jejich děti byly vzdělané.
Je podnětné rodinné prostředí nejdůležitější pro to, že je dítě nadané?
Ne, rodinné prostředí dítě spíš posouvá. Jsou typy, které svůj potenciál táhnou dál a jsou úspěšné, přestože je doma nikdo nestimuluje. Je to individuální.
Co vaše děti potřebují? Jak se k nim učitel musí chovat?
Myslím, že pro život je nejlepší výbava, když je dítě bystré. Nadané totiž zároveň mají někde problém. V dřívějších třídách jsem občas mohla použít dramatickou pomlku, dělat rozzlobenou, v mojí současné třídě to nejde. Děti začnou být plačtivé, mají velmi blízko k tomu, aby začaly litovat toho, že něco udělaly. Učím chlapečka, kterého rodiče vozí do školy několik desítek kilometrů. On už ale ráno v 7.10 stojí u dveří a popohání rodiče, ať už se jede. A když je náhodou někde zácpa a přijde pozdě, tak jde se slzami v očích. Většina těchto dětí je opravdu svědomitých, pracovitých, ale zároveň i velmi citlivých. Proto se mi osvědčilo jednat s nimi jako se sobě rovnými. I když je jasné, že potřebují mantinely. Nemůžu je do ničeho tlačit. Oni se inspirují jeden druhým a navzájem se chytají. Hodně ale řešíme třeba pojmy kvalita a kvantita.
Druháčci vědí, co to znamená?
To víte, že ano! Jejich problém je, že jim hlava funguje rychle, a tak chtějí dělat věci rychle. Já se je ale snažím přinutit k tomu, že jsou okamžiky, kdy to dělat nemůžou, aby se věci pořádně naučily. Takže i když jinde můžou psát tiskacím písmem, protože k němu inklinují, v češtině mají povinnost psát psacím. Potřebuju je v něčem udržet v mezích norem a trvat na určitých pravidlech. Víte, co je tady ale krásné? Když jsou na konci zklamané, že vyučování končí. Ony se do té školy opravdu těší.
Jak jste se stala učitelkou v takové specifické třídě?
Jsem ze Svitav, takže jsem se po fakultě vrátila na školu, kde jsem strávila svůj devátý ročník, ale později jsem byla se dvěma syny devět let doma na mateřské. Vrátili jsme se do Brna, kde jsem byla na jedné škole, odkud jsem musela z organizačních důvodů odejít, a pak na druhé, kde jsme si nesedli v kolektivu. Bývalá kolegyně mi ale sehnala místo na Křídlovické a už jsem tady od roku 2000.
Specializovala jste se na nadané nebo bystré děti?
Ne, to vůbec, ono se to obecně děje až od roku 2006, kdy vznikla legislativa o nadaných dětech, díky které už se identifikují. Když jsem opouštěla fakultu, tak nám pedagogové vždycky říkali, že to je o individuálním přístupu k dětem, což jsem si ale tehdy dovedla představit tak z 50 procent. Všechno přišlo až s těmito dětmi a s daltonskou výukou, kterou praktikujeme. Máme vyčleněných několik hodin týdně, aby si dítě podle plánu, který vytvoříme my učitelé, vypracovalo úkoly, ale tak, že jestliže já teď chci dělat matematiku, a někdo chce vypracovávat češtinu, tak si to tak klidně můžeme udělat. Dítě má možnost sednout si kamkoliv, třeba na zem, když se mu tam dobře píše, najít si informaci v knížkách, zeptat se kamaráda. Je to taková volnější výuka, ale musí si splnit úkoly, a kdo je rychlý, dostane úkoly navíc. Toto byly kroky, kde jsem poznala, jak k dětem opravdu přistupovat individuálně.
Jaký musí být učitel, aby takové děti zvládnul a vedl je dobře?
Souhlasím s tím, že učitelem se nevyučíte, tím se musíte narodit. Ale důležitý je v tom mezičlánek, že vy se nerodíte přímo učitelem, ale narodíte se s určitým systémem komunikace nebo empatií, kterou máte vůči druhým. To je předpoklad, abyste mohla zvládnout výuku dobře a bez negativních vlivů na děti.
Je podle vás dobře, že se vaše bystré děti kumulují v jedné speciální třídě? Nebylo by lepší, aby byly s ne tak šikovnými a táhly ostatní nahoru?
Nikdy jsem nebyla příznivcem Facebooku, ale nakonec jsem si tam účet založila a často tam sleduju články a informace o nadaných. Zpětně se tam v diskuzích projevuje řada lidí, kteří jsou dnes už dospělí, ale jako malí byli nadaní, a vzpomínají na to, jak museli projít normální školou. Stěžují si, jak jim tam bylo zle, nikdo je nebral a nikdo jim nerozuměl. Vzhledem k tomu, jak je dětem tady ve třídě dobře, tak si myslím, že je to pro ně úžasný krok do života.
