Se svou kapelou, která nese jeho jméno, mají na kontě tři Zlaté slavíky, úplně čerstvě Cenu Anděl a hlavně celou řadu hitů, které pravidelně rozeznívají česká rádia. Mezi nejznámější z nich patří skladba „Když nemůžeš, tak přidej“, jejíž
má na YouTube přes deset milionů zhlédnutí. Její frontman Mirai Navrátil, který studoval na Právnické fakultě MU, míní, že interpreti bez vytrvalosti a oddání se hudbě těžko uspějí.Tuzemský hudební trh už dobýváte. Chystáte se za hranice?
Plánujeme se spojit s některými interprety na Slovensku. Momentálně dostává tato spolupráce konkrétnější obrysy. Na opačnou světovou stranu se zatím nechystáme. Vyrůstal jsem tady v Česku, takže mám určitě větší cit pro češtinu než pro angličtinu. Prorazit na západě znamená buď psát texty v angličtině, na což si netroufám, anebo se oddat songwriterům, v čemž naši cestu nevidím.
Skladba „Když nemůžeš, tak přidej“ má lidi motivovat, nakopnout a dodat jim kuráž. Inspiroval jste se při její tvorbě svou osobností?
Nemyslím si, že tahle písnička dokazuje, jak moc pozitivní člověk jsem. Mám rád cestování, svobodu a úlety, což ovšem neznamená, že se tu a tam melancholicky neponořím do svého nitra. Z toho pak vzniká zadumaná a pošmourná hudba. V kapele máme mnohem ujetější a veselejší lidi než já. Rád se obklopuju veselými lidmi, se kterými se nenudím, a jak se říká, vrána k vráně sedá. Takže melancholik asi opravdu nebudu.
Jak čerpáte energii před vystoupením?
Záleží na tom, kolik koncertů hrajeme po sobě. V sezóně objedeme klidně i sedm koncertů za jeden víkend. Přiznávám, že ty poslední vyžadují velkou sílu vůle (směje se). Někdy si dám před koncertem sprchu, klikuju, zadřepuju si a to pomůže. Kdysi za vysokoškolské éry jsme se před hraním často trošku sundali (směje se). Teď už to neděláme, především kvůli tomu, abychom pro lidi vždycky odvedli stoprocentní výkon. Není fér to odfláknout, když už si člověk zaplatí lupen. To je začátek konce.
V písničce „Od vody“ zpíváte o vysokoškolských rocích a konci bezstarostného mládí. Jste vy sám na přechod do dospělosti připravený?
Její text vypráví o dnech trávených v parku s přáteli a kytarou. Tehdy jsem si připadal svobodnější. Dnes už se považuju za dospělého, přeci jenom letos oslavím 26. narozeniny. Už pár let bydlím ve svém, pryč od rodičů. Řekl bych, že jsem docela ready. I když co se manuální zručnosti týče, neosamostatním se asi nikdy. Jsem poměrně manuálně nepraktický člověk (směje se). Holky, co hledají domácího kutila, u mě nepochodí.
Právničina má ke zpěvu dost daleko. Co vás k ní přivedlo?
V šesti letech jsem poprvé usedl za klavír a přiznávám, že mě to moc nebavilo. Po nástupu na gympl jsem objevil kytaru a začal experimentovat s první kapelou. Přidal jsem i zpívání. Tehdy jsem neuvažoval nad tím, že by se hudba měla stát mým živobytím. Přemýšlel jsem, čemu bych se rád jednou věnoval. Práva mě vždycky přitahovala. Svou roli v tom určitě sehrál i film Pravá blondýnka (směje se). Řekl jsem si, že právnické vzdělání zužitkuju, ať už budu dělat cokoliv, protože je dost univerzální. Utvrdil mě v tom i taťka. Bylo rozhodnuto a podal jsem si přihlášku.
Jaké odvětví vás bavilo nejvíc?
Od prvopočátku jsem se chtěl věnovat právu duševního vlastnictví, které je značně propojené s hudebním prostředím, kde se pohybuju. Naopak k méně oblíbeným patřilo správní právo, které mi připadalo nepotřebné. Dneska mám ale jiný názor. Vidím, že má využití v mnoha oblastech každodenního života.
Dokážete si dnes při slibně rozjeté hudební kariéře představit, že byste byl někdy v taláru a někoho hájil?
Aktuálně procházím advokátní koncipienturou. Pravidelně se účastním soudních jednání a sbírám zkušenosti. Občas je kvůli koncertům těžké to všechno skloubit dohromady, přestože většinu svého času věnuju muzice, na právo jsem rozhodně nezanevřel a dveře k povolání právníka si určitě nezavírám.
Řekl byste o sobě, že jste ambiciózní?
Nebaví mě nekonečné tlachání o tom, jak někdo na něčem pracuje. Nejdu přes mrtvoly, ale vyžaduju výsledky, protože to chceme někam dotáhnout. Sním o fungující kapele, která nežije ze své minulosti a nestaví jen na jednom úspěšném hitu. Tomu se snažím přizpůsobit i svou vytrvalost. Mou ambicí je žít šťastný život se splněnými sny. Ambice pohání člověka dál, a pokud budou všichni ambiciózní v oblastech života, které budou přínosné pro okolní svět, pak se nám tu bude žít krásně.
Jak podle vás vypadá úspěšná a fungující kapela, kterou popisujete?
Má silnou fanouškovskou základnu, ba troufám si říct subkulturu – lidi, kteří přijdou na koncert, není jim líto si koupit lístek a čekají na další nahrávky. Zkrátka tou kapelou tak trochu žijí. V dnešní době se často objevují interpreti, kteří přijdou s nějakým singlem a zkouší, jestli náhodou neuspějí. Přitom nikdy předtím hudbu nedělali. Touto cestou, která podle mě nezobrazuje ten opravdový přístup k věci, jít nechceme. My jsme prošli garážemi s malými kapelami, které neměly dlouhého trvání. Začínali jsme od píky a vypracovali jsme se na dnešní úroveň. Na druhou stranu existují výjimky, které potvrzují pravidlo. Doba se prostě mění.
Co vás s kapelou teď čeká?
Blíží se nám velké turné, které začíná v březnu. Šňůra se potáhne po největších městech u nás v republice – zavítáme do Prahy, Brna, Ostravy, Plzně nebo Liberce, ale i do menších měst. Pak přijde léto, což je období festivalů. Když jsem to počítal, vyšlo mi, že letos odehrajeme kolem 150 koncertů.
