Ke knihám přitom měla Ivica blízko už od dětství. Její prarodiče byli učitelé, a protože u nich trávila hodně času, uměla číst ještě dřív, než začala chodit do školy. „Na tehdejší dobu jsme navíc měli doma velmi brzy i počítač, protože máma a táta byli informatici. Otec mi ukázal, jak se píše ve Wordu, a já jsem už v sedmi letech napsala první pohádku. Už tenkrát jsem věděla, že chci být jednou spisovatelkou,“ popisuje Ďuricová.
Po základní škole začala studovat němčinu a u toho velmi často psala, ať už básničky, nebo krátké povídky. S jednou z nich dokonce v maturitním ročníku vyhrála celoevropskou soutěž v tvorbě sci-fi povídek v německém jazyce. Když se po skončení střední školy rozhodovala co dál, padl výběr na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, kde začala studovat lektorství německého jazyka. „Na Masarykovu univerzitu vzpomínám s velkou láskou. Na studium, skvělé vyučující i na život v Brně,“ říká Ďuricová.
Studium ale nebylo to jediné, čemu se v té době věnovala, ve dvaceti letech totiž začala i podnikat. „Moje němčina byla na výborné úrovni, a tak jsem se rozhodla, že si otevřu na Slovensku vlastní jazykovou školu.“ A slavila s ní úspěch, její škola totiž získala evropské podnikatelské ocenění European Enterprise Awards 2010 a pro Ivicu to byl první krok k tomu, aby se později stala jednou ze zakládajících členů Sdružení mladých podnikatelů Slovenska.
Po několika letech intenzivní výuky vlastních žáků skloubené se studiem na Masarykově univerzitě se jí však stala osudná věc, která ovlivnila její další směřování. „Začaly mi selhávat hlasivky a lékařka mi řekla, že buď přestanu učit, nebo přijdu o hlas. Bylo to v posledním ročníku na pedagogické fakultě a já jsem pochopila, že bohužel nebudu moci dělat to, co jsem vystudovala a čemu jsem věnovala pět let svého života. Mohla jsem zůstat jen ředitelkou školy a přestat učit, ale tím by pro mě celý projekt ztratil smysl. S těžkým srdcem jsem se proto rozhodla školu prodat.“
O tom, co bude dělat dál, dlouho přemýšlet nemusela, a tak se brzy začala věnovat psaní, o kterém snila, když byla malá. „Uživit se na Slovensku psaním knih je nesmírně náročné, a tak jsem se nejprve věnovala komerčnímu psaní a pomáhala svým klientům s písemnou komunikací. Mou novou profesí se stal copywriting a marketing,“ popisuje. I když ji tento typ komunikace bavil, časem jí začala chybět svobodná tvorba a práce na vlastních příbězích.
V tu dobu jí už bylo jasné, že zkusí napsat svoje vlastní knihy. Ty byly zpočátku zaměřené na podnikání, v roce 2015 se ale vrhla na beletrii. „V té době mě všichni slovenští vydavatelé odmítli, a tak jsem vydala první knihu sama,“ vysvětluje Ďuricová. Od té doby se jí podařilo vydat ještě další dvě knihy a obě se setkaly s velkým úspěchem. Knihkupectví Martinus.sk je zařadilo mezi TOP 20 nejlépe hodnocených knih v letech 2019 a 2020.
„Píšu žánry business, mystery a romantika a snažím se, aby moje romány měly vždycky hlubší myšlenku. Zůstala jsem stále věrná tomu, co jsem chtěla vždycky dělat – pomáhat lidem. Dnes už ne prostřednictvím výuky a jazyka, ale prostřednictvím svých příběhů, které je konfrontují s náročnějšími tématy chytlavou formou,“ popisuje Ďuricová, pro kterou se psaní příběhů nestalo jen povoláním, ale posláním.
Její knihy byly doposud přeloženy do tří jazyků a od letošního února se s její beletrií mohou poprvé seznámit i čtenáři v České republice. „V knize s názvem Cizinec z papíru se symbolicky vracím zpět do Česka, i když jenom na papíře. Jedná se o příběh dvou cizích lidí, kteří sdílejí jeden byt, ale nikdy se neviděli. Začnou si nechávat vzkazy, které se později přemění na dlouhé dopisy a jsou si najednou neuvěřitelně blízcí, ačkoli se neznají,“ přibližuje děj autorka.
