Zhruba před rokem přestal učit na brněnském Gymnáziu Elgartova a od té doby žije na volné noze. Na výuku studentů ale nezanevřel. Své znalosti i zkušenosti externě předává budoucím učitelům na Pedagogické fakultě MU, kde sám získal červený diplom.
Máte rád čaj o páté?
Zajímavá otázka na úvod. Upřímně, spíš ani ne, mám raději kávu. Ale když jsem v Anglii, tak si čaj rád dám, protože mám pocit, že to tam patří. Líbí se mi, jak se u toho člověk uklidní, dá si sušenku, sedne si a povykládá o tom, co přinesl uplynulý den.
Sám o sobě tvrdíte, že jste „nadšený učitel angličtiny z Brna“. Z videí na YouTube i vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to pravda. Kde berete tu energii?
První věc je, že dělám práci, která mě velice baví. A hlavně si hlídám, aby mě bavila pořád. Kdybych ji dělal jenom z pocitu, že už to člověk zná, bylo by na čase takovou práci opustit. Proto jsem skončil po deseti letech s výukou na gymnáziu. Tahle práce mě sice pořád bavila, ale cítil jsem, že už to není jako dřív. A pak jsou tu samozřejmě základní věci, které všichni znají, ale málokdo je dělá – dobře spát, dobře jíst, sportovat, vybírat si s kým se člověk stýká a s kým je mu dobře. To dělá hodně.
Jaký jste byl student?
Jak kde! Na základce a na střední jsem byl příšerný student. Jsem totiž dyslektik a dysgrafik, škola mi nikdy moc nešla. A tehdy mi nikdo neřekl, jak s tím mám pracovat. Prostě mi řekli: „Proč to nenapíšeš pořádně?“ Takže jsem ve škole zažíval spíš neúspěchy. Pak jsem šel pracovat v osmnácti do krachující fabriky, zamiloval jsem se do angličtiny a ke studiu jsem se vrátil až tady V Brně na pedagogické fakultě. Tam jsem byl už vzorný, dokonce do té míry, že jsem mluvil se všemi anglicky, i se spolužáky o přestávce.
Takže až tady na Masarykově univerzitě jste byl prospěchově úspěšný. Z Vaší zkušenosti a zároveň z pozice učitele – jsou známky vůbec důležité?
Ano i ne. Podle mě by bylo jednodušší známky nemít a já bych je klidně zrušil, minimálně na základní a střední škole. Já jako učitel je k ničemu nepotřebuji. Ani na střední škole, ani na univerzitní půdě. Ale nebylo by to dobré udělat na lusknutí prstu. Protože třeba rodiče chtějí vědět, jak se jejich dětem daří. A když jim dojde nějaký report, tak to nedokážou pořádně uchopit. Takže je to o komunikaci se všemi, od dětí samotných až po rodiče.
Pamatujete si přesně ten moment, kdy jste se nadchl pro angličtinu?
Právě v tu dobu, kdy jsem pracoval v té krachující fabrice na pletací stroje! Tam jsme měli třeba čtyři hodiny práce a čtyři hodiny volna, protože nebyly zakázky, ale museli jsme tam být. Tam mě napadlo, že bych se ve volném čase mohl něco naučit. A proč ne třeba anglicky? Našel jsem nějakou starou učebnici a začal jsem se učit. A to byla ta láska – učil jsem se svým tempem, nikdo mi neříkal, že jsem pomalejší, nikdo mi neříkal, že to dělám špatně. Poprvé v životě jsem tak zažil radost z učení. Takže moje láska k angličtině vznikla vlastně u umaštěného ponku v práci.
Takže jste měl jako první jazyk na základní škole němčinu?
Ano a bylo to dobře, protože mi angličtinu nikdo nestihl zprotivit.
Jste externím kantorem na Pedagogické fakultě MU. O čem přednášíte?
Já moc nepřednáším, to by moje předměty moc nefungovaly. Jeden předmět se jmenuje Hry a aktivity pro výuku angličtiny. Ten mám hrozně rád, protože se sejdeme a osm hodin hrajeme jenom hry. Zjistil jsem totiž, že když učitelům suše říkám, jak to mají dělat, tak moc neposlouchají. Takže je nechám zažít si můj styl výuky a u toho jim dávám pokyny. Ve druhé polovině předmětu je už nechám hry uvádět a dávám jim zpětnou vazbu. Protože když učitel učí špatně ve škole, málokterý student se pak zvedne z lavice a řekne mu: „Prosím vás, tady to byla trochu nuda, mluvíte moc do tabule a nás to nebaví.“ Druhý můj předmět se jmenuje Učitel angličtiny na volné noze. Učím ho kvůli své vlastní zkušenosti, protože když jsem začal vyučovat na gymnáziu, tak byl můj měsíční plat zhruba na úrovni mého nájmu.
Pro učitelství angličtiny je ale potřeba mnohem víc než vynikající znalost jazyka. Co byste poradil začínajícím učitelům, aby jejich hodiny byly opravdu zážitkem a zároveň měly tu správnou vzdělávací hodnotu?
Nacpěte se do hodiny k někomu, kdo je fakt dobrý. Mohl bych tady vyprávět teoretické poučky o tom, jak nejlíp učit, ale když toho člověka vidíte, dá vám to nejvíc. Sledujte, jak vyučující pracuje s hlasem, jaká používá gesta a jakým způsobem mluví s dětmi. To mi nejvíc pomohlo v začátcích.
Je o Vás známo, že jste dyslektik a dysgrafik, tudíž máte problémy s čtením a psaním. Jak se Vám opravují písemky?
To oceňují hlavně mí studenti, protože jsem určitě spoustu chyb v jejich testech vynechal (smích). Pro mě je to zajímavé v tom, že když čtu něco, co jsem napsal, tak mi to dává smysl a spoustu písmenek si v hlavě doplním. Ale opravování testů upřímně není moje nejsilnější stránka. Někdy si tak musím pomáhat slovníkem.
Setkáváte se i s tím, že se před Vámi studenti stydí mluvit?
V konkrétních hodinách se to snažím postavit tak, aby na studenta dopadalo co nejméně stresu. Nejhorší je, když jim učitel neustále skáče do řeči a pořád je opravuje, pak se u nich může vyvinout blok nebo ztratí motivaci mluvit, protože si řeknou, že jim to nejde. Takže používám hry, aby všichni ztratili ostych. Ve výuce jeden na jednoho se snažím usmívat, být milý a ze začátku studenta příliš neopravovat.
Ptám se proto, že jste autorem videí, která uvádí na pravou míru výslovnost zažitých frází a často také boří mýty. Nemůže to na Vaše diváky působit trochu demotivujícím dojmem?
Mým cílem je pomoct lidem zamilovat se do angličtiny a rozmluvit Česko. A když pověsím na sociální sítě video „Šest slovíček, které všichni vyslovují špatně“, tak přirozená reakce diváka je: „To já přece nevyslovuju špatně, to já přece umím“. Je to něco, čím lidi přilákám a pak se mnou třeba začnou skrz on-line kurzy studovat gramatiku. Takže si dobře uvědomuju, že to může být demotivační, ale zároveň je to nejlepší způsob, jak s lidmi přijít do kontaktu.