Josef Augusta dobyl coby trenér české hokejové reprezentace v letech 1999 až 2001 třikrát po sobě titul mistrů světa. Jeho velký kamarád Jiří Holík zase dodnes drží rekord v počtu reprezentačních startů a vyhrál světový šampionát třikrát jako hráč. Oba spolu nastupovali v době její největší slávy za Duklu Jihlava, historicky nejúspěšnější český hokejový celek, i za národní tým. Ale muže, kteří se řadí mezi hokejové legendy, nespojuje jen sport. Na Masarykově univerzitě oba vystudovali učitelství zeměpisu a tělesné výchovy. „I když nebýt Pepy, tak jsem školu možná nedokončil,“ přiznává Jiří Holík.
Letos jste dostali zlaté medaile Masarykovy univerzity. Jak na svoje působení na vysoké škole vzpomínáte?
Augusta: Velice rádi, byly to krásné roky. I když jsme se museli smířit s tím, že ti, co s námi začali v ročníku, už byli dávno doktoři a my teprve pracovali na závěrečných zkouškách.
Holík: Byli jsme věční studenti. Hráli jsme hokej, cestovali po světě, já jsem dokonce působil mimo republiku. Jednou už jsem byl i rozhodnutý, že to vzdám, ale Pepa mě u školy udržel. Pořád mi říkal, že ji musíme dodělat.
Takže jste se vzájemně podporovali?
Holík: Přesně tak, ale určitě jsme odpromovali i díky tomu, že na univerzitě působili ohromně sympatičtí profesoři. Ne, že bychom měli nějaké výhody, to oni nás párkrát od zkoušek vyhodili, ale celkově tam vládla výborná atmosféra.
Augusta: Třeba soustředění jsme museli absolvovat všechna. Nikdo nám je neodpustil. Museli jsme dělat i zkoušky z krasobruslení…
Holík: …a zajet volnou jízdu. (směje se)
Augusta: Dodnes si pamatuju, ze které hrany se který skok skáče.
Josef Augusta
Jiří Holík
Nevadilo trenérům, že studujete a nevěnujete se jen hokeji?
Holík: Že by byli nadšení, to se říct nedá, ale v Jihlavě nás podporovali.
Augusta: Mladí kluci tomu ani nebudou věřit, ale my jsme měli rodinu, každý dvě děti, stavěli jsme domy, hráli hokej za Duklu, za národní mužstvo a navíc studovali vysokou školu. A zvládli jsme to.
Přesto, setkávali jste se coby vrcholoví sportovci se závistí?
Holík: Ta byla stejná jako dnes. Pořád jsme odpovídali na otázky typu: Co děláte přes den, když trénujete ráno? Přitom lidé si běžně vydělali tři nebo čtyři tisíce a my asi sedm, takže nešlo o tak velké rozdíly jako dnes.
Nemrzí vás, že jste nezažili dnešní hráčské platy?
Holík: Ne, každá doba má svoje.
Augusta: Téměř celou kariéru jsem strávil v Jihlavě, vytvořila se tam skvělá parta a já si to parádně užil. V kritickém roce 1968 jsme byli zrovna v cizině. Jasně nám naznačili, že kdo tam chce zůstat, tomu dají pas a nemusí se vracet. Ale náš autobus se jediný vrátil plný.
Jak jste se cítili, když jste vyjížděli do zahraničí?
Augusta: My jsme sice s Duklou projeli celou Skandinávii, Německo nebo Itálii, ale když jsme poprvé přijeli na Kanadský pohár, octli jsme se v úplně jiném světě. Třeba jen to, že jsme po zápase naházeli výstroj na zem, oni nám ji vyprali a na druhý den bylo všechno pověšené v kabině čisté, byl pro nás zážitek. Nebo když jsme letěli z Montrealu do Toronta jenom na večeři.
Nebrala se díky tomu, že jste se podívali do zahraničí, reprezentace prestižněji než dnes?
Holík: Pro nás tehdy reprezentace představovala nejvyšší metu, hokejista nemohl dokázat víc. Dnes bychom to možná brali jinak, proto bych dnešním hráčům nic nevyčítal.
Pro hokejové fanoušky, kteří vás neviděli oba na vlastní oči hrát, je Jiří Holík především hokejová legenda a Josef Augusta trenér, jenž vedle reprezentaci na třech vítězných světových šampionátech. Pane Holíku, proč jste se také nedal na trenéřinu?
Holík: Už jsem měl hokejového života dost. Pro někoho vypadá atraktivně, ale on je strašně jednotvárný. Pořád jen trénink, zápas a cestování. Už mě to unavovalo. Působil jsem ve školství, práce ve sportovních třídách mě bavila. Nejsem zase takový fanatik sportu jako Pepa, i když jsem se na pár let k jihlavskému hokeji vrátil a pracoval tam coby jednatel.
Augusta: A já na něj prozradím jednu věc. On byl jediný jednatel v Dukle Jihlava, který když klub předával, tak ho předával v plusu.
Holík: Jenže to také nebyly moc šťastné roky. Věděl jsem, že souboj s bohatšími kluby nemůžeme vyhrát. Navrhoval jsem, že bychom měli zavést platové stropy, a všichni se na mě pohoršeně dívali. A musím se jen smát tomu, jak se o tomtéž dnes všichni baví. V současnosti chybí peníze všem, ale platy už se budou snižovat těžko, protože si na ně hráči zvykli.
A vy, pane Augusto, vzpomínáte ještě na tři vítězné světové šampionáty, na nichž jste trénoval reprezentaci?
Augusta: Moc to už neprožívám. Měli jsme sportovní štěstí, které je v současném systému vrcholných turnajů, kde rozhoduje čtvrtfinále, moc důležité. A k tomu se přidala výborná generace hráčů. Všichni si mysleli, že je tehdy mohl trénovat každý, ale ono to zase tak jednoduché nebylo.
Reprezentaci se teď nedaří tak, jako v době, kdy jste ji vedl. Nemůže za to i způsob nominace, kdy na turnaje Euro hockey tour jezdí hráči z Evropy, ale na šampionát hokejisté z NHL, takže tým se nemá kdy sehrát?
Augusta: To je problém. My jsme brávali maximálně šest hráčů z NHL, ale základní kádr asi patnácti hráčů tvořili hokejisté z Evropy. Ten základ teď nedokážeme vytvořit. I proto, že Československo mívalo neuvěřitelně vypracovanou tréninkovou metodiku, všichni hráči jako Robert Reichel, Martin Ručínský nebo David Výborný a další na tom vyrostli, jenže pak se celý systém přípravy mladých sportovců zbořil.
Napadá vás, co by mohlo reprezentaci zase pomoct k lepším výsledkům?
Holík: Žádný lepší systém, než byla bývalá střediska mládeže, nevymyslíme. Navíc lidé dnes mají ve sportu i v pracovním životě neuvěřitelné možnosti. Proto se dříve noví hokejisté vychovávali snáz. Bude chvilku trvat, než přijdou noví opravdu dobří hráči. V NHL jich sice nastupuje hodně, ale až se vrátí do extraligy, tak nikdo ani nepozná, že působili za oceánem.
Může něco přinést původně kanadsko-americký systém farem, který se teď rozmáhá, kdy extraligové kluby spolupracují s celky z první ligy a berou si odsud hráče?
Holík: Podle mě je to dobré jen pro mládež. Vývoj to nijak nebrzdí, ale příliš to nepomůže.
Augusta: Často si myslíme, že v Americe jsou chytřejší, ale není to tak. My v jednom ročníku sportovních tříd vyprodukujeme asi tisíc hokejistů, Amerika sto tisíc a právě ti zkouší štěstí po farmách. Ale my nějak musíme hospodařit s tím tisícem, abychom měli z každého ročníku alespoň dva tři dobré hráče. Proto si myslím, že to farmy nemůžou zachránit.
A co Jihlava? Vrátí se ještě někdy doba, kdy bude vyhrávat extraligu?
Holík: Už se to nikdy nevrátí, doba už to neumožňuje. V Jihlavě už se na to neseženou peníze. Já ani nevěřím, že se vrátí do extraligy.
Augusta: Chce to dlouhodobou práci. Podívejte se na brněnskou Kometu, ta se před čtyřmi lety nacházela ve stejné pozici jako Jihlava a dnes patří znovu do nejvyšší soutěže. Musíme pracovat a ne čekat, že Jihlavu někdo spasí.
