Jeho literární kariéru v éře komunismu výrazně ztížila nepříznivá rodinná konstelace. Otec Josef Kratochvil byl politicky aktivní v emigraci, strýc Antonín Kratochvil působil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa. Jiří Kratochvil, v době minulé dělník, hlídač, topič a disident, který nesměl publikovat a jehož tvorba se šířila jen prostřednictvím samizdatu, na žádné kompromisy přesto nikdy nepřistoupil. Po listopadu 1989 začal intenzivně publikovat a za své dílo obdržel řadu prestižních ocenění: Cenu Toma Stopparda, Cenu Egona Hostovského, Cenu Karla Čapka, Cenu Jaroslava Seiferta a další, v roce 2020 byl za svůj poslední román Liška v dámu oceněn Magnesií Literou.
Narodil jste se v době nacistické okupace, váš otec Josef Kratochvil v té době bojoval na východní frontě. Váš dědeček, známý filozof Josef Kratochvil, zemřel na následky výslechu gestapa v Kounicových kolejích v Brně. Vybavují se vám z této doby nějaké vzpomínky?
Jak mi v paměti uvízl konec války v Brně, jsem podrobně vylíčil v obsáhlém románě Dobrou noc, sladké sny. Uvítal jsem, že vyšel jak rusky, tak německy. Představil jsem v něm totiž jak krutou německou okupaci, tak osvobozování Brna Rudou armádou. A rudoarmějci se v Brně dosti často chovali nikoli jak osvoboditelé, ale jako dobyvatelé. Znásilňovali i české ženy. To bohužel nemám z druhé ruky, několik osvoboditelů znásilnilo ženu, s níž jsem se později setkal. Někdo řekne, že to už patří k běžným válečným excesům. Jenže o této kruté pravdě se dlouho nesmělo mluvit. Můj válečný román pak vyšel i španělsky, což mi připomnělo, že v Hemingwayově románu Komu zvoní hrana jsou taky popsány „excesy“ republikánů ve španělské občanské válce. A ve Španělsku je dnes nikdo nepopírá. Ostatně Stalinovi nešlo o to osvobodit Československo, ale kolonizovat ho, což byl ochoten posvětit ruskou krví.
Ale příjemným zážitkem z konce války bylo mé setkání s liškou. Na jedné ze tří fotografii, co mám z dětství, držím v náruči živou lišku. To bylo v roce 1944, měl jsem čtyři roky. Starali jsme se o zraněná zvířata a vraceli je zas do přírody. Ochočit si lišku, to je, jak víme z Malého prince, dar. A o šedesát roků později jsem v lese cestou do Rokytné lišku potkal. A bylo to setkání z bezprostřední blízkostí, „z očí do očí“, a jako by mi chtěla něco říct. Takže jsem si pak představoval, že to byla pra pra pra pra pra... pravnučka lišky z mého dětství. Můj román Liška v dámu by bez těch setkání nevznikl, však taky je připsán „mým liškám“.
Váš otec se po nástupu komunistické moci rozhodl pro emigraci. Jistě si nepředstavoval, že svou rodinu a své tři syny neuvidí dlouhých 40 let. Co pro vás jeho odchod znamenal a jak jste tuto dobu prožíval?
Můj otec emigroval v roce 1951 a zanechal tady svou ženu se třemi dětmi (byl jsem nejstarší, jedenáct roků). Naše máti na jeho exilovou činnost ošklivě doplatila, pobyt na psychiatrické léčebně, snad i kriminál, jak zjistil můj bratr Jenda, a starost o tři děti a jen podřadné zaměstnání. Nikdy jsem to otci neřekl, ale myslím, že neměl emigrovat. Jako nejstarší jsem měl v těch časech máti pomáhat, ale byl jsem jí k ničemu. To trauma z otcova odchodu a z následné přítomnosti estébáků totiž zintenzivnilo mou introverzi. Ale kupodivu to nevadilo mé posedlosti vyprávěním, naopak, byl jsem tenkrát oblíbeným klukovským vypravěčem. Ta fantazijní kompenzace se mě totiž právě v těch časech úporně držela, byla to i moje terapie.
Přestože emigrace byla v době komunismu trestným činem a rodiny emigrantů byly politicky pronásledované, byl jste přijat v roce 1957 na Filozofickou fakultu, obor čeština-ruština. Děti nepřátel režimu tehdy studovat nemohly. Jak se vám to podařilo?
Domnívám se, že mé komplikované přijetí na Filozofickou fakultu nakonec příznivě ovlivnil profesor Ferdinand Stiebitz, ve své době velice známý a respektovaný klasický filolog, který se určitě znal s mým dědečkem, novotomistickým filozofem. Z prvního přijímacího pohovoru mě vyhodili, přestože jsem Arturu Závodskému podrobně představil život a dílo S. K. Neumanna. Ale neznal jsem jeho datum narození. Živě si pamatuju, jak jsem se bránil, vždyť jsem vše znal, jen to datum ne, a profesor Závodský na mě křičel: Tak vy budete rozhodovat, co je důležité! Potom jsem byl na brigádě v Ostravě v NHKG (Nová huť Klementa Gottwalda), a další rok to zkusil znova u téhož profesora a hle, dobře to dopadlo.
Co vám studium na Filozofické fakultě přineslo?
Ze studia na fakultě jsou pro mě nejdůležitější přátelství se spolužáky, tedy s Leošem Rajnoškem a pak jeho ženou Hankou Teplou a s Jaroslavem Blažkem, autorem Kouzelného zrcadla literatury, kterým stále okouzleně listuju. A za Maruškou Hrabákovou jsem si před zkouškami chodil pro pečlivě vypracované obsahy literárních děl (například z Jiráska jsem přečetl pouze Staré pověsti české, já totiž četl vždycky pouze to, co mě těšilo, jakože taky píšu pouze to, co mě těší psát). Ale nejdůležitější bylo pro mě setkání s Honzou Swierkem, který byl prvním, kdo mi jasně řekl, že literatura je můj osud. (Totiž ne úplně prvním, ale o tom za chvíli.) A největší osobností na fakultě byl pro mě docent Oleg Sus. Nadšeně jsem chodil na jeho nepovinný seminář z estetiky a dělal jsem u něho diplomku a státnici. I když tu státnici s odřenýma ušima. A už jako autor jsem se s ním pak setkával v redakci Hosta do domu.
Školu jste ukončil až v roce 1965, tedy po sedmi letech…
Ano, je tady cosi, čím se mé studium liší od všech mých spolužáků, čím je výstřední. Přestože jsem se na fakultu dostal jen velice obtížně, ve třetím járu jsem se náhle rozhodl. Uzavřel jsem třetí ročník a šel na vojnu. Bylo to praštěné, nesrozumitelné a nepochopitelné. Nebyl jsem totiž spokojený se studiem a hlavně: nebyl jsem spokojený sám se sebou. A když to teď zlehčím, řeknu, že mi na fakultě chyběli posluchači mých kovbojek. Jistě, už jsem věděl, čím je a bude pro mě literatura, jenže jak přeběhnout od kovbojek ke skutečné literatuře? Jinak řečeno, ještě jsem neznal své téma. Na filozofické fakultě tenkrát nebyla vojna při studiu, takže té vojně bych stejně neutekl, ale mí spolužáci šli po státnicích na dva roky učit na důstojnické školy ruštinu. No nevím, jestli bych jim to měl závidět. Mám tady teď před sebou diplom a vojenskou knížku. Na vojnu jsem nastoupil koncem roku 1960, a aniž bych si tam vysloužil aspoň tu nejmenší vojenskou hodnost, tedy frajtra, takže vracel jsem se do civilu, jak jsem na vojnu nastoupil, bez hodnosti, a to v roce 1962. O té vojně jsem už kdesi psal, tak teď o ní jen jedním slovem, které ale tady raději jen vytečkuju: … Když jsem se v roce 1963 vrátil na fakultu, už tam nebyl nikdo z mých spolužáků, vstoupil jsem tam, abych tak řekl, do vzduchoprázdna: byl jsem tam ty dva roky bez jediného studentského kontaktu. Na vojně jsem se naučil lajdačit a tak jsem chodil už jen na zkoušky. A největším zážitkem tam pro mě byla ta nepovinná estetika u docenta Suse. Na tu jsem se vždycky moc těšil, a to je taky nakonec to nejcennější, co jsem si ze studia odnesl. Ale zažil jsem tam jedno zklamání. Jednou docent Oleg Sus vyzval jednoho studenta, aby do nějakého sborníku vypracoval referát o knižní prvotině Květoslava Chvatíka. Přišlo mi tenkrát líto, že s tím neoslovil mě. S Chvatíkem jsem se pak setkal v devadesátých letech a vzpomínali jsme na Olega Suse a mám plný kufr Chvatíkových dopisů.
Jak těžké bylo po ukončení studia najít práci? Jakými profesemi jste prošel, než jste se stal spisovatelem z povolání? Z fakulty mi nabídli místo na odborném učilišti v Dobrušce, ale odtamtud jsem rychle zběhl, neumím učit, nemám pedagogické schopnosti. A potom jsem chtě nechtě pracoval ve dvou fabrikách, v drůbežárně a v archívu Štěrkoven a pískoven. A to až do počátku osmdesátých let, kdy jsem zásluhou svého bratra (který tam měl známé) nastoupil z kotelny Lachemy do památkového střediska (Krajské středisko státní památkové péče v Brně). Velice příjemná práce, například inventarizace zámeckých knihoven.
Jaké to je, když spisovatel musí psát do šuplíku, čili s vědomím, že jeho díla nesmí být oficiálně vydána a nedostanou se k široké veřejnosti?
Útěk do imaginárního světa čili ta už zmíněná fantazijní kompenzace, tak to bylo především v sedmdesátých letech. Jako zakázaný spisovatel, zaměstnaný mimo Brno a tenkrát bez kontaktu s disentem, jsem přesto psal a naprosto svobodně, ale napsané ničil, nemaje to kde uplatnit, nevěděl jsem o samizdatu. Ale dejme tomu, že to byla má spisovatelská škola, psal jsem jak mourovatej, učil se a objevoval, což se pak projevilo v podstatném rozdílu mezi tím, co jsem publikoval v šedesátých a pak v devadesátých letech, kdy jsem se směl vrátit do literatury. V osmdesátých letech, kdy jsem se vrátil do Brna, jsem se znova setkal se spisovatelem Honzou Trefulkou a jezdil s ním do Prahy na takzvané kvartály, pravidelná setkávání zakázaných spisovatelů. Samozřejmě to bylo riskantní, ale já byl ochoten vrátit se z Památkového střediska zpátky do kotelny, ale nebyl jsem ochoten vzdát se literárního disentu.
Toužil jste se spisovatelem stát již jako dítě?
První povídku jsem napsal v šesté třídě. Měl jsem tam nepříjemnost s kovbojkami, které jsem tenkrát nejen vyprávěl, ale už i psal, a paní učitelka češtiny se mě zastala a já pak pro ni napsal povídku o atentátu na Abrahama Lincolna. Líbila se jí, četla ji v hodině češtiny i ve vedlejší třídě a slíbila mi, že budu spisovatelem. Spolužák Honza Březina (sic) pak taky honem napsal povídku, ale paní učitelku nezaujala (prozradím, že to byla krásná, nádherná, kouzelná paní učitelka), a tak mě Honza vyzval na souboj a ztloukl mě pak na Špiláku pod dubem, a až po mnoha letech mi došlo, že to byl vlastně můj první honorář. První povídku jsem publikoval v pražském literárním časopise Plamen a líbila se paní Aleně Santarové, dceři Vladislava Vančury, která mi z redakce napsala, že ji otisknou co nejdřív. První knížka mi měla vyjít v brněnském nakladatelství Blok v roce 1971, ale shora pak přišel zákaz. Vyšla mi až v roce 1978 ve Vaculíkově Petlici. První román mi vyšel v Brně roku 1989 v samizdatové edici profesora Jelínka. První překlad mi vyšel v roce 1992 v Madridu. Poslední román jsem dopsal 25. června letošního roku.
Četl jste hodně? Jaké knihy jste v dětství četl nejraději?
Četl jsem tenkrát vedle verneovek a foglarovek rodokapsy a cliftonky. Ale například i takzvané rodinné, lidové kalendáře. Živě si pamatuju např. rodokaps Pobožný střelec (střílel z kleče, neboť měl pouzdro s revolverem pod kolenem) a cliftonku Smrt defraudanta Millera (zemřel rozpuštěný ve vaně, což zřejmě četl i spisovatel Svěrák a použil ve zfilmované cimrmanovské historii). A z lidového kalendáře si pamatuju Svatbu v Zákřanech. A právě tahle „nejpokleslejší literatura“ byla pro mé klukovské vyprávění nehynoucím zdrojem. V dětství jsem byl tím oblíbeným klukovským vypravěčem. Klukům jsem převyprávěl přečtené rodokapsy a cliftonky, a když jsem pak vyčerpal přečtené, musel jsem si holt vymýšlet. Nejintenzivněji jsem to zažil ve svých asi devíti letech, kdy jsem byl po záškrtu asi dva měsíce v sanatoriu, sanatorium bylo tenkrát na zámku v Bludově. Vyprávěl jsem tam klukům doslova od rána do večera, při snídani, při obědě, při večeři, při procházkách v parku, prostě kdykoliv a kdekoliv a v jednom kuse. Jsou to vlastně mé nejspisovatelštější dva měsíce, a kluci mou zásluhou tak zažili rodokapsové orgie. Personál sanatoria to uvítal, protože jsem kluky tím svým vyprávěním zaměstnal a neměli čas na lotroviny. Když si pak pro mě máti přijela, pravili, že mě neradi propouštějí, neboť nemají náhradního vypravěče.
Kteří autoři a která díla sehrála důležitou roli ve vašem životě?
Mám své oblíbené autory, od Hemingwaye po Johna Fowlese, od Swiftova Gullivera po Borise Viana. Ale samozřejmě Karla Čapka, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého a Milana Kunderu. Ale například se docela obejdu bez Muže bez vlastností Roberta Musila. Ale přiznám se, že nejraději mám povídky. Přestože jsem nadšený čtenář Kunderových románů a hodně jsem o nich přemýšlel a taky je recenzoval, nejraději mám přece jenom jeho Směšné lásky. Tam už je málem všechno, co se později objeví v jeho románech. A totéž se týká i Hemingwaye, mám rád jeho nejlepší romány, ale pořád znova se vracím k jeho povídkám. A což teprve tací mistrní povídkáři jako Ivan Bunin, Isaac Babel a Jorge Luis Borges!
Jaký význam může literatura v lidském životě mít?
A co si myslíte o myšlence spisovatelů jako „svědomí národa“ a vůbec o tzv. angažované literatuře? Význam literatury v lidském životě, to je na rozsáhlý esej, takže tady jen stručně: obrovský, anebo nijaký. Jsou tací, co – zvláště teď v čase internetu – nevezmou do ruky knihu, která je zatím pořád ještě schránou literatury. A jsou zas druzí, co čtou furt, vídám čtenáře i v tramvaji a vsadil bych se, že byste našli nějakého čtenáře sem tam i ve výtahu. Ale vážně: význam literatury, to bohužel není jen ten zážitek z vyprávění, jsou totiž etapy v životě národa, kdy literatura musí vylézt ze slonovinové věže a dokonce vstoupit do politiky. Není to nic, po čem by literatura prahla, protože společenská angažovanost znamená sloužit něčemu neliterárnímu, přičemž nejdůležitější zásadou pro literaturu je právě svoboda, nezávislost na čemkoli. A proto jsem patřil k těm, kdo začátkem devadesátých let uvítali osvobození se od „svědomí národa“. Ale dnes je bohužel situace dosti jiná a řekl bych, že jak novináři mají být hlídacími psy demokracie, tak spisovatelé by měli být hlídacími psy duchovní svobody. A to prosím žádnými ratlíky, nýbrž přímo dogami, vlčáky, rotvajlery. Hodně odvážnými a hlasitými psisky.
Co je podle vás v životě nejdůležitější a které lidské vlastnosti si nejvíce považujete?
Za nejcennější lidské vlastnosti považuju pravdivost a férovost. A za nesympatickou vlastnost považuju posedlost úspěchem, která má pak svou nejošklivější podobu v mocichtivosti. (Ale ošklivou podobu má i v literatuře. Tam posedlost úspěchem dokáže sežrat i veliký talent.)
