Příběh románu s názvem Když se mnou půjdeš tajgou se odehrává na jezeře Bajkal v období ruské občanské války a sleduje putování mladíka Alexeje a sibiřské divoženky Ajgyr. „Snažila jsem se do něj však promítnout i historické a politické motivy, a tak se vedle hlavní dobrodružné linky věnuje i tématům dopadů kolonizace Sibiře na původní obyvatelstvo a pohledu na komplikované období občanské války. Vzhledem k nadpřirozeným prvkům je určen primárně čtenářům fantasy, věřím ale, že by mohl zaujmout i fanoušky historické literatury,“ říká o svém druhém románu autorka a absolventka Masarykovy univerzity.
Jak jste se dostala ke psaní?
Jako plno autorů mám vzpomínky z dětství na to, jak jsem si psala a ilustrovala vlastní „knihy“. Pak mě to na nějakou dobu přešlo a k psaní jsem se vrátila na začátku puberty nejdřív prostřednictvím fanfikcí a následně i tvorbou z vlastního světa. Dlouho jsem publikovala krátké povídky i příběhy na pokračování přes doménu blog.cz, tam svého času existovala docela velká komunita autorů. Kromě toho jsem začala chodit na literární dílny v brněnské Knihovně Jiřího Mahena a začala se zúčastňovat literárních soutěží, kterých je v žánru fantastiky v českém prostředí skutečně hodně. Následovalo vydání dvou knížek. Svůj první román, horor Uteč, než doroste měsíc, jsem začala psát na konci střední. Byl to můj první delší text a ze začátku jsem si neuměla moc poradit se strukturou. Psala a přepisovala jsem ho proto asi pět let. V průběhu tvorby jsem začala jednotlivé kapitoly publikovat na svém novém webu – vědomí, že příběh někdo čte, pro mě byla velká motivace pokračovat. Když jsem měla dopsáno, nabídla jsem text několika knihkupectvím a knižním e-shopům k publikaci zdarma ve formě e-booku. V Knihách Dobrovský se jim ale líbil natolik, že se ho rozhodli vydat knižně. Tiskem tak vyšel na konci jara 2022. Kniha Když se mnou půjdeš tajgou, která vychází v květnu, bude moje druhá publikace. Vydává ji nakladatelství MOBA na základě umístění v románové literární soutěži.
Proč se věnujete žánrům horor a fantasy?
Psát fantastiku pro mě vždycky bylo nejpřirozenější – je to žánr, ke kterému jsem už od mala tíhla jako čtenář a v pubertě mě spojoval i s většinou přátel a komunit, ve kterých jsem se pohybovala. Navíc česká fantastika je docela pestrá, ať už množstvím skvělých autorů, nebo počtem literárních soutěží, na kterých se dá začít, takže jsem vždycky měla pocit, že píšu v žánru, ve kterém se něco děje. Fantastika má pořád nezaslouženě pověst ne úplně seriózní literatury. Přitom právě proto, že se nemusí tolik omezovat tím, co je „reálné“, dokáže skutečnému světu velmi dobře nastavovat zrcadlo. Svět, ve kterém proběhla globální pandemie a kde za nás umělá inteligence píše e-maily, by ještě před pár lety zněl neuvěřitelně, a přece v něm dneska žijeme. Literatura by tohle měla reflektovat, možná i předjímat, kam budeme směřovat dál. Fantastika je k tomu mimořádně dobře vybavená.
Studovala jste bakalářský obor na Masarykově univerzitě a pak pokračovala v zahraničí. Proč?
Na MU jsem vystudovala bakalářský dvouobor mezinárodní vztahy a hospodářská politika, za svou domovskou fakultu tak můžu považovat fakultu sociálních studií i ekonomicko-správní fakultu. Kombinace mezinárodních vztahů a ekonomických témat mě zaujala už během bakaláře a chtěla jsem v ní pokračovat i na magisterském studiu. Zároveň mě to po zkušenosti z Erasmu hodně táhlo do zahraničí, rozhodla jsem se proto absolvovat celého magistra mimo Česko. Nakonec jsem vystudovala program Global Political Economy na finské University of Helsinki a do budoucna mám v plánu dělat tam i doktorát.
Jak jde s ekonomikou dohromady psaní fantasy románů?
Dlouho jsem svoje akademické a spisovatelské zájmy držela oddělené, čím dál víc si ale myslím, že mají hodně společného. Literární tvorba nevzniká ve vakuu a lépe chápat svět okolo nás znamená být schopen dát psaní nový rozměr, snad i přesah. A věřím, že to platí i obráceně. Politické vědy, ale i ekonomie své závěry staví na určité představě toho, jak člověk chápe svět, jaké příběhy si o něm vypráví a jaká je vůbec lidská podstata. To jsou velká témata, která jdou za hranice toho, co je možné poznat čistě jen vědeckými metodami. Literatura má pak velký význam a sílu, protože umožňuje podívat se na ně z úplně nové perspektivy.
Kdo je vaším nejvěrnějším čtenářským fanouškem a komu dáváte posoudit své knihy?
Jsem autor sólista, nerada dávám texty z ruky dřív, než je považuju za dopilované. Většina rodiny i přátel se tak dostane až k finálnímu výsledku. Podporu od nich ale dostávám – hlavně dědeček a strejda jsou moji věrní čtenáři. Ráda se svými blízkými i kamarády řeším, jak moje texty chápou, co je na nich zaujalo. Tahle fáze, kdy už je text hotový a stává se tak trochu i majetkem čtenáře, mě hodně baví. Důležitá je pro mě i komunita okolo už zmíněných literárních dílen. Během covidu jsme se začali scházet online a tato možnost zůstala zachovaná, takže mám možnost dál se účastnit i ze zahraničí a získávat zpětnou vazbu i tam.
Nacházíte ve Finsku (severských zemích) inspiraci?
Před Helsinkami jsem nějakou dobu žila v Norsku a severské země jsou pro mě obecně srdcová záležitost, takže inspiraci v nich určitě nacházím. Ale jak už to tak bývá, většinou to funguje nepřímo – skrze nápad, který dostanu při procházce v lese, zajímavý rozhovor, nový pohled na určité otázky, před které mě postavilo stěhování se do cizí země. Postupem času se tyhle střípky skládají do nových témat a příběhů. Ale obecně ano, inspirují mě čím dál víc – třeba román, který mám momentálně rozepsaný, pracuje s motivy ze staré severské mytologie a zčásti se bude odehrávat v Norsku.
Jaké postavy máte ve svých knihách ráda? Proč?
Většina mých nápadů má počátek v nějakém zážitku nebo pocitu konkrétní postavy, zbytek příběhu se od něj odvine až postupně. Fascinuje mě fenomén postavy, která si začala žít vlastním životem a autorovi spíš diktuje, jaká je a co bude prožívat, než aby nad ní on měl plnou kontrolu. Je to trochu magie, myslím ale, že to při psaní zažívá většina lidí. U mě pak velkou roli hraje to, jak dlouho se mnou ta či ona postava zůstává. Některé přijdou, sehrají svou roli v krátké povídce a po nějaké době už si ani nepamatuju jejich jméno. Jiné mě doprovází delší dobu. A pak je tady pár takových, jejichž příběhy nosím v hlavě už roky a za tu dobu se staly jakousi kombinací mých dětí a imaginárních kamarádů. Vyvíjí se spolu se mnou a jejich příběhy pro mě hodně znamenají. Řekla bych, že čas tam hraje velkou roli – když je s vámi postava dost dlouho, může začít fungovat trochu jako jakási kronika, její osudy a vlastnosti reflektují to, jací jste sami v určité době byli a co jste prožívali.
Čím se zabýváte kromě psaní knih?
Zatím jsem byla student na plný úvazek. Nedávno jsem dokončila magisterské studium, teď mě čeká letní stáž a po ní plánuju pokračovat v doktorském programu.