Filip Krajník Hamleta považuje za jednu ze svých nejoblíbenějších her, neboť je dle jeho slov „elegantně napsaná a dá se na ní spousta věcí ukázat“. Jako literární historik se Shakespearem zabývá i ve výuce v předmětu Alžbětinské drama: Shakespeare a jeho současníci. Impuls, aby se zhostil překladu známé tragédie, přišel z pražského divadla, neboť vznikl zájem vytvořit aktuální překlady pro novou generaci diváků. Nyní se „Krajníkův“ Hamlet hraje v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.
„Shakespeare se do češtiny překládá od konce 18. století. A od té doby už se věnovalo jeho překladům, jak v jedné své knize uvádí můj mnohem chytřejší kolega Pavel Drábek, který mimochodem Cenu rektora získal před patnácti lety, už osm generací překladatelů,“ říká Filip Krajník. „Každá generace překladatelů, režisérů i diváků Shakespeara chápe trošku jinak a stejně tak se vyvíjí i divadlo. Kdybyste šli na Shakespeara před padesáti a před sto lety, viděli byste trošku jiné představení než dnes. A překlad by to měl nějakým způsobem reflektovat. Říká se, že by se měla hra přeložit znova vždy po dvaceti až třiceti letech. A poslední uvedené překlady Hamleta, od pánů Joska i Hilského, pocházejí z roku 1999, což znamená, že letos budou mít čtvrt století. Určitě nepatří do starého železa, ale blíží se času, kdy by bylo dobré, aby existoval nový překlad, který bude tomu jejich v dobrém slova smyslu konkurovat a nabídne jiný pohled,“ dodává Filip Krajník, který od začátku svůj překlad konzultoval také s divadelními praktiky nebo teatrology, aby byl překlad „hratelný“, dal se herci dobře udýchat a měl gestičnost originálu.
Nový překlad může vést režiséry k novým postupům, více odpovídajícím divadlu 21. století. Proto je také Hamlet v Českých Budějovicích v režii Jakuba Čermáka akčním hrdinou, který se na pohřeb Ofélie spustí na laně. Filipa Krajníka právě díky Čermákově interpretaci potěšilo, že je jeho překlad natolik nosný, aby vznikla inscenace pro mladé publikum. „Čím šílenější, tím větší pocta pro mě,“ komentuje Filip Krajník, který má rád Shakespeara vytištěného, ovšem zajímá ho, jak jeho vizi ztvární umělci na divadle.
„Hru se vždy snažím přeložit v komplexnosti i nepoddajnosti, které má originál, ať se s tím divák popere, protože původní Shakespearovo publikum se s textem také potýkalo. Proto jsem vždy nadšený, když na základě mého překladu vznikne moderní a neotřelá inscenace,“ upřesňuje Filip Krajník. Knižní vydání jeho překladu vyšlo jako studentská edice, v níž hodlá Krajník ve spolupráci se svou doktorandkou Annou Hrdinovou, která edici řídí, pokračovat. Vedle samotné hry publikace Hamlet obsahuje esej, která uvádí čtenáře do souvislostí a zároveň ho seznamuje se strukturou a hlavními motivy hry. „Poznámky pod čarou přinášejí další kontext a osvětlují problematická místa ve hře, například aluze na další literární díla či soudobou politickou situaci, kterou dnešní divák spíš nezná. Poznámka může fungovat také jako signál pro případného režiséra, že dané místo lze vyškrtnout či upravit,“ upřesňuje Krajník. Ve stejném duchu na sklonku loňského roku vyšla ve studentské edici hra Shakespearova současníka Christophera Marlowa Edvard II. a v plánu je i nový český překlad Shakespearových komedií v jednom svazku: Mnoho povyku pro nic a titulu Dvojí faleš, vycházejícího z jedné epizody Dona Quijota.
„Překladu Mnoho povyku pro nic se ujme doktorandka Anna Hrdinová a jsem tomu moc rád. Poslední dobou totiž začalo překládání Shakespeara připomínat pánský klub a vznikl dojem, že jeho překladatelem by měl být postarší charismatický pan profesor. Proč se překladatelky ze Shakespeara nehrnou? Chce to asi určitou mužskou ješitnost vymezit se, udělat něco jinak. Mám to úplně stejně. Ale ženy-překladatelky většinou tuto potřebu nemají a najdou si raději k překladu jiný titul,“ vysvětluje svá slova z úvodu Filip Krajník. Z jeho pera pak bude ve svazku komedií pocházet druhá Shakespearova hra, jejíž originál se však nezachoval. „Budeme pracovat s adaptací Shakespearova textu. Na počátku 18. století sice ještě existoval opis Shakespearovy hry s původním názvem Cardenio, ale nedochoval se. Proto se ne vždy tato hra uvádí ve výčtu dramatikových děl. U nás se Shakespearova verze Dona Quijota, kterou vydám pod názvem Dvojí faleš, nikdy nehrála. A nikdy nebyla přeložená,“ uzavírá Krajník.
A jak se chtěl Filip Krajník odlišit od typicky hamletovského „Být či nebýt“? „V češtině má „být či nebýt“ mnohem užší interpretační potenciál, ale sloveso „be“ z originálu můžete chápat nejen existenciálně, ale také ve vztahu k veškerému dění na scéně,“ prozrazuje překladatel a dodává: „Můj Hamlet je akčnější, neuvažuje jen o životě. Z monologu je jasné, že by rád něco podnikl. Má spáchat sebevraždu, zaútočit na krále Klaudia, zinscenovat hru ve hře? A proto v mém překladu říká – Tak mám, nebo ne?“
