Básník Jiří Kuběna, vlastním jménem Jiří Paukert, je jednou ze zásadních postav české literatury druhé poloviny 20. století. Spolu s osobnostmi, jako je Václav Havel nebo Věra Linhartová, patří mezi představitele generace tzv. Šestatřicátníků, a letos tak oslaví své pětasedmdesáté narozeniny. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudoval dějiny umění a uměním byl živ nejen jako literát, ale také jako památkář. Coby kastelán dával do pořádku například hrad Bítov.
Kdy jste zjistil, že jste básníkem?
Bylo to spíš naopak. Už v letech předškolních – a hlavně pak v prvních třídách obecné školy jsem zjistil, že zřejmě ostatní lidé, hlavně ti dospělí – rodiče, svět sousedů a známých – básníci nejsou: nežili natolik v zázraku a zázrakem (tím co je za zrakem), prožitkem Tajemství a jistotou našeho společného domova, Ráje – jako já sám. (S velkou výjimkou mé vůbec první Múzy, tety Loly: ale to byl Anděl.) Co bylo samozřejmé mně, jsem nenacházel já u nich: vědomí mythu, oné jedině podstatné, silnější existence za věcmi, které pro mne bylo – a je – samozřejmostí: účastí na mysteriu. – – – Tohle vědomí vypuklo pak neodčinitelně 29. ledna 1945, ještě za války, navečer u nás doma Nad Šárkou 34 na pražské Hanspaulce v sešeřelém pánském pokoji u amerických kamen – kdy jsem napsal tužkou vytaženou z pastelek svou první báseň: Loutka. To mi bylo osm a půl. Ale tohle vše jsem už popsal: mj. ve své Paměti Básníka.
Jak vznikají vaše básně?
To je na knihu – anebo spíš na mlčení. A samozřejmě: ani na to neodpovídám poprvé. Snad jen takto: bez inspirace, vnuknutého (zpravidla prvního) verše – bez vdechnutí Ducha Svatého – nemůže v básni (ale ani v žádné tvorbě) vzniknout nic. To ostatní je neustále tříbená zkušenost básníkova (nikoliv zručnost!): souboj s ustavičně přítomným sedmihlavým Drakem časnosti – v jedné ruce s pochodní inspirace a v druhé s plamenným mečem Chvíle (Okamžiku, Vteřiny): té jediné zbraně vtisknuté nám do dlaně Věčností: v Boji O Vše. – – – Trochu pragmaticky vzato – ale v zásadě správně – platí zde dávná moudrost starých: Nulla dies sine linea. Být připraven je vše.
Kromě psaní básní také malujete oleje a kreslíte. Souvisí spolu tyhle dva způsoby umělecké tvorby nebo je berete jako oddělené?
Já maloval jen v době počátku normalizace (od konce roku 1968), kdy se pod námi zachvěla zem, a jako pod vývěvou zmizel čas – na celých dvacet let – než jsem zas popadl dech. Zůstal jsem tu doslova: Beze Slova. Pak se mi ale – po dlouhých osmi letech – dar Básně vrátil. Ale Poesie a Malířství spolu bezpochyby – úzce – souvisí. Ty obě uměny mají v základech obraz. Básnictví není nic jiného než schopnost vidět svět a jevy v něm skrze analogii, Podobenství. Kde jsem už viděl? Slyšel? – podle toho se pozná Básník. Vyslovit se co nejpřesněji, nejvýstižněji, nejúplněji tak, jak toho žádná exaktnost není schopna – to je básnictví: ale to právě je možné jen Obrazem.
Kde vidíte úlohu básníka v současné společnosti?
Dnes jako kdykoliv jindy: Slavit Boha v jeho Stvoření – právě proto, že je to absurdní: quia absurdum. Bez sebemenšího nároku na odezvu (a už vůbec na odměnu!). On vlastně každý člověk – ale básník po výtce – je tady na zemi ospravedlněn jen tím, že chce Nemožné: tj. ne míň než celou Věčnost, Život Věčný – To Jediné Potřebné.
Má básník povinnost ke světu a společnosti nebo jen k sobě?
Co je svět? A kdo jsem já?! Jen Bohu a především k Bohu Duchu Svatému má svou povinnost každý umělec: jenom ke Slovu činěnému Tělem, jen k oné na svět za hukotu svatodušních plamenů příchozí Kráse. Jakou povinnost má Růže, Skřivan, Slavík? Kvést a Zpívat Ve Dne V Noci K Větší Slávě Boží – a jen tím celému lidstvu. A jen to pak je i ta povinnost k sobě, ke svému daru. Kdo můžeš rozumět, rozuměj. A kdo chceš slyšet, uslyšíš.
Na Masarykově univerzitě jste studoval v tuhých 50. letech. Jaká byla tehdy na univerzitě atmosféra?
Jako všude: servilita mnohých profesorů a mládežníků k mocným, snaha přežít. Ale byly zde i zbytky jakési akademické svobody. Byli i lidé skvělí: staří pánové, kteří chodili ještě ve Vídni na přednášky ve smokingu a cylindru – Prof. Gabriel Hejzlar z klasické archeologie. Ale i ti mladí: naši asistenti – později profesoři na dějinách umění – Zdeněk Kudělka, Ivo Krsek: vždy laskaví, obor i studenty ve vší možné svobodě milující a vzdělávající. A my studenti? Všude byla pšenice i koukol, zrno i námel. Ale v zásadě se vědělo to hlavní v té obecné tmě: Kudy vede hranice mezi dobrým a zlým, Ano i Ne. Zatímco – dnes?
Co vás přimělo jít studovat dějiny umění a ne třeba literaturu?
To je známo: Chtěl jsem studovat literární vědu: miloval a uctíval jsem (miluji dosud) F. X. Šaldu – jeho skvělý styl a ducha. Naštěstí tehdy v akademickém roce 1954/55 příslušný ročník neotevřeli. A tak jsem vystudoval dějiny umění – a pak jsem byl celý život památkářem. Celý život v kultuře, tradici, kráse: mohl jsem si – a už vůbec jako básník – přát nádhernější povolání? – – – Pokud jde o tu literaturu: Šalda byl za sto let jeden. Duchu, Stylu, Kráse – nelze naučit. Pro básníka (zaplať Pán Bůh!) žádné školy neexistují. Spíš naopak: můj básnický fundus ani ta Masarykova universita neumořila, ale psát v próze, v eseji jsem se – jak mi zobák narostl – znovu naučil až dlouho po padesátce. Všechno to analytické myšlení, skepse, exaktnost – pro vědu (nikoliv moudrost) nezbytné – jsou pro umění a umělce zhoubné: ba smrtící. Ovšem: jistý rozhled mi má Alma Mater snad přece dala a hlavně jistotu, že chytrost nejsou žádné čáry, a že – Gore at uma – sám rozum nikdy nikoho nespasil, a nespasí.
Co jste vystudoval, vás živilo prakticky celý život. Stal jste se památkářem. Byl velký rozdíl mezi prací v tomto oboru za minulého režimu a po revoluci?
Památky dostávají vždy na frak: v dobách totality z důvodů ideologie a mocenské arogance, teď zas kvůli všemocným financím, korupci a chobotnicím politické a jiné mafie. Naštěstí se ale podařilo prosadit mnoho dobrého, ba výborného, tehdy (kdo dnes a z jakých peněz by dokázal realisovat kupříkladu generální obnovu státního zámku Vranova nad Dyjí?), ale přece jen (přes všechnu zločinnou macešskost státu k rozpočtu kultury) – nejrůznějšími cestami – i dnes (vzpomenu třeba jen záchranu četných zdevastovaných kostelů přičiněním věřících v hodině dvanácté). Spíš je zázrak – že vzdor všem dějinným peripetiím a otřesům, úkladům tyranie i „svobody“ – přes všechny ztráty, památky vůbec zůstávají. Ano, to je základní paradox lidských dějin: co po nás smrtelnících zůstává, nejsou věci účelové, hmotné – ale právě naopak, to vůbec nejkřehčí – Krása. Zůstává jen to věčné.
Po revoluci jste dvanáct let pracoval jako kastelán na hradě Bítov. Co po vás zůstalo?
Za tu dobu jsem toho musel stihnout hodně: pro foro externo i sám – na poli poesie. Bylo třeba dokončit generální obnovu hradu: fasády, krovy; já sám jsem postupně předal veřejnosti rekonstruované interiéry prohlídky: skoro celou obchůzku, nově sallu terrenu, historickou zbrojnici. Hrad začal žít kulturně v širším slova smyslu: s Martinem Pluháčkem a jeho nakladatelstvím Petrov jsme tu uspořádali VI „Bítovů“ ročníků legendárních setkání básníků a pak já sám XII ročníků celostátních výstav soudobého umění. Pokud jde o mé dílo: odsud jsem redigoval poslední ročníky své autorské revue BOX: odtud vydal svůj velký výbor Krev Ve Víno a vlastně všechny svazky (až na ten poslední) svého zveřejněného básnického Díla a ovšem odsud vzešla i má Paměť Básníka.
A co vás zaměstnává dnes?
Právě teď, ke svým pětasedmdesátinám, chystám do tisku celkem tři tituly, z toho nový celoživotní čtenářský výbor své poesie, Pramen Bítova. Uvedení proběhne tady na hradě při vernisáži jubilejní výstavy uspořádané k mému jubileu. Ta se má – spolu s výstavou soch mého bítovského spoluumělce sochaře Karla Žáka – uskutečnit u nás na Bítově v divadelním sále hradu v sobotu 28. května v 11 hodin. Mí mladí kolegové z naší Almy Mater: budete vítáni, přijďte.
