Absolvent Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity učí matematiku už více než třicet let. Za tu dobu si vyzkoušel různé role. Od pedagoga za katedrou přešel do pozice zástupce ředitele a od roku 1997 i do funkce ředitele. Učebnice matematiky píše a také připomínkuje a na své domovské fakultě dnes pomáhá vychovávat budoucí učitele.
Vystudoval jste učitelství s aprobací matematika – fyzika. Co vás vedlo k výběru této nelehké kombinace?
Matematiku jsem měl vždycky rád, navíc učitelem jsem chtěl být už dlouho. Kdybych tehdy žil ve svobodné společnosti, asi by se mi nejvíc líbila kombinace čeština – matematika, jenže na češtinu jsem neměl dost dobrý kádrový profil. Proto nakonec padla volba na fyziku.
Učili vás na fakultě nějaké speciální postupy, jak tyto dva předměty, s nimiž má spousta žáků problém, přiblížit dětem?
Největší problém s matematikou plyne z toho, že všechno se vším souvisí. Může se stát, že neznalost z šesté třídy vyplave na povrch těsně před maturitou. Já ale tvrdím, že klasická středoškolská matematika se dá naučit. Vyžaduje to však systematickou práci, která mnohdy není okamžitě odměněna adekvátním výsledkem. Proto si pak člověk někdy řekne, že matematiku se nemůže naučit.
Takže je to podle vás mýtus?
Ano, přesně tak. Neumět matematiku je společensky přijatelné. Chlubil se tím ostatně už Miroslav Horníček ve svých Hovorech H. Ještě jsem nikdy neslyšel nikoho, že by se chlubil, že ve svém prvním milostném dopisu udělal 25 hrubých chyb. To už se považuje za společensky nepřijatelné. I když uznávám, že i to se s nástupem chatů a sociálních sítí mění. Nejdůležitější proto je vysvětlit žákům, že matematika není strašák.
Jaké byly vaše učitelské začátky?
Byla to cesta plná pokusů a omylů, ale pokud všechno děláte s láskou a nadšením, studenti jsou ochotni leccos vám odpustit. Moje první maturitní třída měla letos 25. výročí od maturity a já s ní mám dodnes nadstandardní vztahy. Cítili, že mi na nich záleží a chci je něco naučit. Vztah k žákům se ovšem s léty mění, u mě tím spíš, že od roku 1997, kdy jsem se stal ředitelem, učím výrazně méně. Ale hodiny, kdy se do třídy dostanu, pro mě představují nejkrásnější chvíle pracovního dne.
Změnil se od té doby obraz učitele ve společnosti?
Jistě, vnější autority bylo víc, což můžu demonstrovat sám na sobě. Když jsem byl žákem základní školy a něco jsem provedl, tak se mě můj otec vůbec neptal, co a jak se stalo, zkrátka pan učitel měl vždycky pravdu. Tahle doba je pryč, učitel se musí o svou autoritu rvát. Má to těžké, ale je to dobře.
Sám dnes spolu s kolegy učíte budoucí pedagogy, aby měli vstup do praxe co nejlehčí. Co vás k tomu vede?
Český systém vzdělávání pedagogů se pořád liší od toho, co já považuju za ideální, tedy od systému, jaký je v Německu. Tam to funguje tak, že absolventi jsou na školu, kde vyučují, přiděleni a dohlíží na ně starší pedagog, který má o jejich počet hodin snížený svůj úvazek. Kromě toho pak chodí na odborné a pedagogicko-psychologické semináře. V praxi se totiž setkávají se situacemi, které jim někdy na univerzitě přišly příliš teoretické, ale oni pak zjistí, že neví, jak je řešit, a u nás už se na to nemají kde zeptat.
V první řadě jste však ředitelem gymnázia. Nechybí vám hodiny ve třídě?
To víte, že ano. Na druhou stranu mi velmi vyhovuje, že díky tomu, že jsem ředitel, můžu ovlivňovat školu podle svých představ.
Co vaše dnešní pozice obnáší?
Má práce zahrnuje spoustu byrokratických úkonů, což mi vadí. Před chvílí jsem se například prohraboval haldou účetních dokladů, jestli jsou v pořádku. Z ředitele se dnes stává něco jako ekonomický manažer a na vlastní pedagogickou práci mu zbývá čím dál méně času.
Ve firmě, která má roční obrat 40 milionů a zaměstnává 85 lidí, plus u nás si připočtěte ještě 750 žáků, existuje x dalších pracovníků, kteří zvládají související administrativu. Školy na to ale peníze nemají, u nás všechno děláme ve třech lidech. Činnost ředitele, která by v ideálním případě měla být spíš ideová, tedy často musí sklouznout k operativě.
A co tedy můžete ovlivnit?
Směřování školy, atmosféru, která na ní panuje. Ředitel má i velké personální pravomoci. Zčásti může ovlivňovat i toky těch 40 milionů, byť prostor není velký. I mzdová politika je jednoznačně dána tabulkami. Co se týče výběru nových učitelů, o tom se snažím nerozhodovat sám, konzultujeme vždycky s předsedy předmětových komisí. Přiznám se, že preferujeme naše absolventy, protože s nimi máme dobré zkušenosti, i když je to dvojaké. Ne všichni starší kolegové akceptují, že už nejde o žáka. Ale sázíme zkrátka na vztah ke škole.
Řada ředitelů se vyjadřovala k tématu státních maturit. Co o celém projektu soudíte?
Já jsem ve své podstatě příznivcem státní maturity, byť mám samozřejmě spoustu výhrad k její letošní podobě. Ale jsem rád, že už státní maturity konečně začaly. Poprvé jsem o projektu slyšel mluvit pana náměstka Krátkého někdy v roce 1996. Přesně patnáct let trvalo, než původní myšlenka přešla v realitu.
K čemu konkrétně máte výhrady?
Bylo například směšné, že se děti chodily až na konci června ptát, zda odmaturovaly. Nelíbí se mi ani srovnávání škol. Velká část maturity zejména v českém a cizím jazyce zůstala v pravomoci škol, a proto výsledky nejsou srovnatelné. Sám jsem působil jako předseda maturitní komise ve Znojmě a vím, že výkony v ústní části v češtině se hodnotily u nás a tam jinak. Žebříčky škol má smysl vydávat, jen pokud by se maturita skládala ze samých objektivně změřitelných částí. Ale na druhou stranu by bylo špatné, kdyby se středoškolská matematika smrskla jen na to, abychom děti učili vyplňovat testy.
Co říkáte na to, že většina vysokých škol maturitní vysvědčení při přijímacím řízení příliš nezohledňuje?
Pravda je, že po roce 1990 se střední školství ohromně diverzifikovalo, maturitní vysvědčení ztratilo vypovídající hodnotu, a proto na něj vysoké školy nehledí. Souvisí to i s tím, jak přebujela síť vysokých škol. Ještě před deseti lety jsme se chlubili tím, kolik procent našich absolventů se dostalo na vysokou školu, to už ztratilo smysl. Dnes je umění se na ni nedostat.
Takže se změnilo to, co platilo dříve, že úkolem gymnázia je dostat žáka na vysokou školu?
Ne dostat, ale připravit ho na to, aby ji zvládl. My musíme dát žákům znalostní základ a rozvíjet je tak, aby znalosti uměli využít. Měli bychom jim také pomoct orientovat se, aby věděli, kam chtějí směřovat, což je problém dnešní téměř anarchistické doby. Žáci by měli mít v devatenácti letech jasno, jakou cestou se chtějí dát, a vůbec se mi nelíbí, že to tak dnes často není.
