Jako malý měl Jan Dungel štěstí. Vyrůstal na samotě u lesa, díky rodičům-učitelům si mohl hodiny listovat dobrodružnými knížkami ve školní knihovně a v duchu se toulat neznámými kraji. Obdivoval Afriku, četl životopisy Hanzelky a Zikmunda.
„Odříznuté kouty země mě lákaly od dětství," říká Dungel, jenž si i kvůli tomu vybral studium na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, kde absolvoval obor Obecná biologie. Dnes se živí jako designér a ilustrátor knížek o zvířatech a například v Jižní Americe, kam jezdí malovat divoká zvířata, strávil dohromady několik let.
Měl jste už na začátku studia představu, co budete po absolvování přesně dělat?
Už jako školák jsem spolupracoval s ornitology, vzhledem k tomu, kde jsem bydlel, jsem se coby brigádník podílel na jejich práci. Chtěl jsem být vědec, zoolog, pracovat na akademii věd. Přesně jsem věděl, ve které budově a ve které místnosti budu sedět (směje se). Měl jsem svoje vzory v tehdejších vědcích, ale i v těch už nežijících − obdivoval jsem například Darwina a chtěl jsem být jako on.
Do akademie věd jste pak skutečně nastoupil, ale brzo jste ji opustil. Proč?
Když jsem se dostal do Brna, tak jsem se seznámil s novým prostředím, které mě zasáhlo stejně hluboce jako biologie. Začalo mě lákat divadlo a umění. Byla z toho velká osobní krize, v jejímž důsledku jsem se rozhodl z akademie odejít. Nerozhodovalo se mi lehce, bylo těžké opustit něco, o čem jsem pětadvacet let nepochyboval ani na vteřinu. Začal jsem pak pracovat jako divadelní výtvarník, ale za několik let jsem se jakousi parabolou vrátil a oba světy jsem propojil. Jeden renomovaný český ornitolog mi nabídl, jestli bych nechtěl ilustrovat jeho knihu. Pak se začaly scházet další podobné nabídky a já se stal na deset let ilustrátorem knížek o zvířatech.
Zakládáte si na tom, že je malujete v přirozeném prostředí, ale před revolucí jste přece například do Amazonie nemohl. Nebo ano?
Za komunismu přirozeně příliš cestovat nešlo, i když jsem se díky své profesi do ciziny podíval. Pobýval jsem několik měsíců například v Africe, kde jsem pracoval na projektu UNESCO. Svobodně jsem mohl vycestovat poprvé v roce 1988, kdy jsem jel do Indie. Později jsem ilustroval jednu knihu o Jižní Americe a to mě v roce 1992 inspirovalo k návštěvě této části světa. Tehdy jsem ještě netušil, že tam pak budu jezdit téměř každý rok a strávím tam dohromady několik let.
Jak se cítíte, když se dostanete například v amazonských pralesech do míst, kam možná nikdy, nebo dlouhou dobu nikdo nevkročil?
Já o to v první řadě neusiluju, takoví lidé mi přijdou legrační. Můj hlavní cíl je malovat zvířata, setkat se s nimi a tomu všechno podřizuju. Ano, je to výjimečný pocit být na místě, které se nachází daleko od civilizace, a je to jeden z nejsilnějších lidských pocitů. Po pár dnech pobytu se totiž stane něco, s čím jsem nepočítal a čemu jsem nejdřív nerozuměl. V člověku začne narůstat jakási vnitřní úzkost z neznámého prostředí, kterou v sobě všichni nosíme. Něco takového nejde v Česku zažít, tady se nikdo nedostane do míst, která by byla tak neznámá.
Jak byste ten pocit popsal?
Z hloubi duše začnou vyvěrat staré archetypy, obavy z prostředí, jaké asi měli pravěcí lovci, protože spoustě věcí nerozuměli. Nerozumím jim ani já a za ta léta jsem pochopil, že jim nikdy ani rozumět nebudu. Podobně se ale cítí i indiáni, kteří mě doprovází, přestože dané místo znají mnohem lépe než já. Ano, nemají vzdělání, díky němuž si něco dokážu vysvětlit já, ale spousta věcí je psychologického rázu, kde vzdělání už nepomůže. Já jsem si ze začátku dokonce myslel, že mi indiáni něco dávají do jídla a to halucinace způsobuje. Až pak jsem pochopil, že ne.
Dá se s takovými pocity nějak bojovat?
Člověk si na ně částečně zvykne, ale nikdy je úplně nepotlačí.
Zpět k malování. Když zvíře spatříte, snažíte se ho zachytit hned, protože jinak vám uteče, nebo se snažíte dostat do paměti co nejvíce detailů a malujete až zpětně?
Nejdřív se s ním musím seznámit a to trvá někdy několik týdnů i roky. Zvířata většinou pozoruju dalekohledem, malé ptáky občas i chytám do sítí. Potom ho jednou rukou držím v ruce, druhou maluju a pak ho pustím. Když mám úlovek v síti, tak ho samozřejmě namaluju hned, ale u větších zvířat, zvláště ptáků, kteří se schovávají na stromech, trvá docela dlouho, než jsem si jistý a můžu je malovat.
Pro mnoho lidí by bylo zážitkem spíš to, že na cesty vyrážíte s lidmi z domorodých kmenů. Pro vás ne?
U mě vedou zvířata. Když mě někdo doprovází, tak místní, které už dobře znám. Jinak se snažím v pralese kontaktu s domorodci vyhýbat, nemusí to být nic příjemného. Jejich zkušenost s bělochy většinou nebývá dobrá a podle toho se chovají. Člověk za nimi nemůže jen tak přijít. To pak riskuje, že dostane zezadu po hlavě mačetou. Řekl bych dokonce, že setkání s lidmi v odlehlých místech je asi to nejnebezpečnější, co mě na cestách potkává.
Jak mezi domorodce pronikáte?
Má to svůj rituál. Za domorodci musí přijít nejdřív někdo z našeho doprovodu a prodiskutovat návštěvu s náčelníkem, jestli nás přijme nebo ne. Musí to navíc mít nějaký důvod, což je většinou nákup nebo výměna potravin − oni nám třeba za rýži nebo špagety dají ananas či maniok.
Indiáni vás přijmou mezi sebe nebo tolerují?
Jak kdy, zažil jsem škálu pocitů od nenávisti po souznění. Často se ale setkávám i s agresí.
Špatný vztah domorodců možná souvisí s tím, že jim cizinci ničí jejich prostředí. Pozorujete, jak se pralesy mění?
Devastace přírody se s rostoucími lidskými potřebami a populací jen zhoršuje. Bohužel platí přímá úměra mezi stoupajícím hrubým domácím produktem amazonských států a ničením krajiny. Když mají lidé víc peněz, spotřebovávají víc hovězího masa a většina lesů se kácí kvůli tomu, že lidé zakládají nové farmy, kde se chovají další a další krávy. Zemědělství je největším nepřítelem pralesa a degradace postupuje závratně rychle. Místa, která byla před lety panenská, kam jsem jezdil jako do ztraceného světa, jsou dnes zničená.
