Jan Hladík vystudoval na přírodovědecké fakultě geografii, diplomovou práci psal o průmyslu na Brněnsku a profesně se o něj zajímá dodnes. Pracuje v Regionální rozvojové agentuře jižní Moravy, kde měl původně na starost hlavně investory, kteří do Česka přicházeli ze zahraničí.
„Práce zahrnovala servis se vším všudy. Japonci se ptali na problémy spojené s podnikáním, ale třeba i na to, kde najdou nejbližší karaoke bar,“ vzpomíná Hladík, jenž se dnes věnuje hlavně brownfieldům, nevyužívaným areálům, pro které se snaží najít nové využití a investora.
Jste tvůrcem databáze nevyužívaných areálů v kraji. Jak vznikala?
Je to první krok v procesu regenerace brownfieldů, potřeba podpory těchto areálů se objevila po roce 1989. Po transformaci ekonomiky se totiž naplno projevil fakt, že řada podniků měla naddimenzované výrobní provozy zcela nepoužitelné v tržním prostředí. Firmy to řešily tak, že výrobu seskupily do částí původních areálů a zbytek zůstal bez využití. Proto třeba brněnský Zetor úplně vyřadil z provozu slévárnu Vaňkovka. V tomto případě byl areál postupně zpamátněn a následně převeden do majetku města, což se jevilo jako nejvhodnější přístup. Není ho ovšem možné aplikovat vždycky.
Přesně, jiné areály chátrají. Jak je možné, že to jejich vlastník dopustí?
Určit konkrétní osobu, která by měla nést za areál zodpovědnost, bývá často velký problém. Před rokem 1989 měl všechno ve svých rukou stát, šlo o národní podniky. Pokud se v 90. letech dokázaly prosadit na trhu a přežily, fungovaly dál, ale pokud ne, docházelo k útlumu výroby nebo zániku. Správu areálů poté přebíral Fond národního majetku, který měl následně zprostředkovat jejich prodej. Například zámky se však prodávají těžko. A když se najdou jejich původní majitelé, obvykle nemají peníze na opravy, podobně jako malé vesnice v případě velkých kulturních domů. V budoucnu s tím mohou pohnout zásahy ze strany státu, například prostřednictvím legislativního omezení výstavby na zelené louce a zvyšování daně z nemovitosti, které by majitele nepřímo přiměly věnovat svým brownfieldům větší pozornost a snažit se je regenerovat.
Je správné k něčemu takovému podnikatele nutit?
Tato opatření vychází ze zahraničních zkušeností a podle mě jsou v Česku rozhodně uplatnitelná. Fungují třeba na Západě, podobně jako institut vyvlastnění, který má v tuzemsku poněkud pejorativní nádech. Vyvlastnění se používá třeba ve Velké Británii, samozřejmě ale jen u velkých staveb nebo infrastrukturních projektů veřejného zájmu. V Jihomoravském kraji nevím o jediném případně, kde bychom toto opatření u brownfieldů mohli aplikovat. Mohlo by se to týkat snad větších aglomerací na Ostravsku nebo Ústecku.
Vraťme se ještě k vaší databázi. Jak funguje pomoc brownfieldům?
V roce 2005 bylo nejdříve definováno 182 problémových areálů. Ty, které jsou nějakým způsobem atraktivní, jsou blízko centra nebo významného dopravního koridoru, trh vyřeší sám. My jsme se jen snažili zajistit dvaceti z nich předprojektovou dokumentaci. Další skupinu tvořily lokality, u nichž se dalo předpokládat, že budou financovatelné z evropských dotací. Zde jsme se zaměřili na shromáždění co největšího množství informací, což mělo umožnit hladké zpracování žádosti o dotaci. Třetí skupinou jsou areály, pro něž můžeme v současnosti udělat jen to, že je pro potenciální zájemce zveřejníme na webu, protože jejich problémy jsou v dané chvíli obtížně řešitelné.
S jakými se potýkají problémy?
Například velký areál brněnského Zetoru v Líšni je možné rozdělit na tři části. V jedné se stále vyrábí traktory, část Zetor prodal a fungují zde jiné firmy a třetí se nabízí. Podle mého názoru jde o atraktivní místo s výborným napojením na dálnice, potíže tam ale investorům dělají komplikované majetkové vztahy. Když se za minulého režimu stavěly továrny, příliš se při jejich plánování neřešily pozemky, a okolí se zabíralo velmi invazivně. Bylo vnímáno jako celistvá plocha, která je dnes ale v majetku až několika desítek různých vlastníků, přičemž ne každý se svou částí aktivně zabývá. Kdyby tady chtěla působit nějaká firma, muselo by se to řešit systémem postupných výkupů a směňování, a to přirozeně velmi odrazuje.
Tento příklad můžeme brát jako nevyužitou šanci. Představuje v Brně tu využitou už zmiňovaná Vaňkovka?
Nemyslím si. Nechci kritizovat úsilí lidí z brněnského magistrátu, tím méně Nadace Vaňkovka, ale mám pocit, že se z nabízené možnosti nepovedlo vytěžit maximum. Je skvělé, že se podařilo sehnat investora, ale z původního areálu zbylo jen torzo se zázemím pro galerii, centrum neziskovek a restauraci. Dnešní Vaňkovka se mi zdá odstřižená od centra dění, bez života. Pár laviček a stromů, ale není nikdo, kdo by si tam chtěl v klidu posedět. Místu vévodí obchodní dům. O celém jižním centru, kde dnešní nákupní centrum stojí, se říká, že je to jeden velký brownfield.
Ve své práci se hodně zabýváte podnikatelským prostředím na jižní Moravě. Znamená to, že na ni pořád ještě navazujete?
Svým způsobem ano, dřív jsem z posbíraných dat těžil. Dnes už jsou většinou zastaralá, ale závěr mojí práce se naplnil.
Co jste v něm psal?
Něco v tom smyslu, že pokud si politická reprezentace neuvědomí, že pro podporu výrobních investic je třeba něco dělat, ať už formou investičních pobídek nebo přímé obsluhy investorů, tak podnikatelé poputují na východ.
Na investiční pobídky existují protichůdné názory, co si o nich myslíte?
Česká republika na jejich absenci ze začátku tratila, protože třeba Maďarsko nebo Polsko měly investiční balíčky připravené rychleji, takže první vlna investorů zamířila k nim. Později jsme vývoj dohnali a z mého pohledu to bylo dobře, přišli sem i kvalitní investoři, které bychom bez pobídek nezískali. V řadě případů bylo ale znát, že tady firmy investovaly jen proto, že se v legislativě a systému pobídek vyskytovaly díry, a ony jich chtěly maximálně využít. Přesto, že pak musely podporu vracet, vyplatilo se jim to.
Nekazí pobídky trh?
Dá se na to tak pohlížet, české firmy na tuto podporu nedosáhly. Ale podmínkou obdržení pobídek byly vysoké vstupní investice a vytvoření nových pracovních míst. Největší zájem investorů jsme zaznamenali navíc v době, kdy byla v Jihomoravském kraji asi dvanáctiprocentní nezaměstnanost, která by se jinak jen obtížně řešila.
Někteří investoři z Česka odešli. Dá se odlivu zabránit?
Když jsme při vstupu do Česka pomáhali asijským firmám, svoje plány moc odtajňovat nechtěly. Avšak už při podpisu smlouvy věděli, kdy od nás odejdou. Mají často velmi přesně spočítáno, jak se jejich sektor bude v Evropě vyvíjet. Hromadného odchodu firem bych se ovšem nebál. Region nabízí řadu benefitů, kvůli kterým se vyplatí zůstat.
