Vít Slíva je básník a učitel. Zatímco za úspěchy v psaní vděčí tento držitel ceny Magnesia Litera nejvíc vlastnímu talentu, v tom druhém mu pomohla i Masarykova univerzita. Slíva je totiž absolventem oborů čeština a latina na filozofické fakultě.
Lásku k poezii a literatuře se snaží šířit také mezi svými studenty na brněnském Biskupském gymnáziu. Žádný zvláštní recept na to ale nemá. „Čteme si se studenty to, co zrovna považuju za mocné a o čem si myslím, že by mohlo drapnout u srdce i je,“ říká.
První sbírku básní jste vydal v roce 1984, deset let po konci studia. Znamená to, že jste začal psát až v době, kdy už jste pracoval?
Má to delší historii. Psal jsem už na obecné škole, v páté, šesté a sedmé třídě jsem pro spolužáky „vydával“ časopis Slavné obrazy staletí a základní i střední školu jsem „proveršoval“. Ale pak jsem nastoupil na vysokou a tam mě pohltila věda, básnění šlo stranou. Na konci studia mi katedra nabídla možnost ucházet se o interní aspiranturu, ale narazilo to na podmínku, která byla tehdy nasnadě: vstup do komunistické strany. To pro mě bylo nemyslitelné, a tak jsem šel učit. Nejdřív na zvláštní a základní školu a pak na královopolské gymnázium. Tam jsem potkal studenta Petra Hrbáče (brněnský básník, pozn. red.) a jeho ohromující mladická poezie mě vyprovokovala k tomu, že jsem se k psaní veršů vrátil.
Váš otec musel kdysi z náboženských důvodů odejít ze školství. Jak je možné, že vy jste se na školu dostal, a dokonce vám ještě za totality vyšla sbírka?
Na vysokou jsem se hlásil v únoru 1969, dva měsíce nato šel od kormidla Dubček a vystřídal ho Husák. U přijímaček v červnu se to neprojevilo. Naopak. V komisi jsem měl doktora Suchomela, mluvili jsme hlavně o Halasovi, a dodnes jsem pyšný na to, co řekl na závěr: Mohl byste potom o Halasovi psát diplomovou práci.
A jak to bylo s tou první sbírkou?
K jejímu vydání mi vlastně taky dopomohla univerzita. V roce 1978 jsem měl ve třech průklepech strojopis sbírky Časová znamení a jeden průklep jsem poslal Ludvíku Kunderovi; seznámil mě s ním ještě za studií, když jsem psal jednu z halasovských seminárních prací, docent Tenčík. No a pan Ludvík rukopis doporučil dobrým známým v redakci nakladatelství Blok.
Vaše básně jsou pro někoho negativní, temné. Je to záměr?
Ne, je to spontánní, ono to leze odněkud z podvědomí a já to jen zaznamenávám.
Konzultujete například v nakladatelství, jak by sbírka měla vypadat?
Nakladatelství mi do podoby sbírek nemluví. Na to mám přítele Roberta Fajkuse, svého bývalého studenta a taky básníka. Už na gymnáziu v Králově Poli nás pojil Holan. S Robertem jsem konzultoval řadu knížek; on je totiž mistr zkratek a výpustek a já jsem se vždycky snažil, aby mi v básních nebo sbírkách nezůstalo něco nadbytečného, hluchoněmého, co není obecně sdělitelné.
Jak funguje přemýšlení nad celkovou skladbou sbírky?
V žádném případě to není tak, že bych se okřikoval: „To se nehodí, to by se mohlo nelíbit!“ Spíš si furiantsky řeknu, že ty nejisté, nelíbivé, podivné básně schválně zařadím, a uvidí se, co to s lidmi udělá. Někoho zaujmou, u někoho vzbudí odpor, s tím se počítá. Zkušenost mi říká, že si každá báseň svého milovníka najde. Takové hokusy pokusy se čtenáři mě baví.
V roce 2003 jste dostal Magnesii Literu za sbírku Bubnování na sudy. Berete to jako důkaz, že jste ve svém oboru opravdu dobrý?
Možná ano, ona ta sbírka totiž došla všeobecného uznání, dokonce i u některých mých odpůrců; téhož roku navíc obdržela Cenu Nadace Český literární fond. Tato cena není tak populární jako Litera, ale pro mě má větší váhu. Na jedné straně mi to lichotilo, říkal jsem si, tak to už asi něco znamenám, ale na druhé straně jsem se snažil zachovat si chladnou hlavu a připomínat si, že takové žebříčky nejsou, protože ani nemohou být, objektivní. Navíc jsem se brzo začal bát, že se Bubnování stane mým prokletím, že se na tuto sbírku všichni upnou. Dopředu mi bylo líto všech dalších knížek, co snad ještě napíšu, hlavně té, co přijde bezprostředně po ní.
Byly to opodstatněné obavy?
Ano, ale stalo se tak jen v mírné formě. Myslel jsem, že to bude krutější.
Na jednu stranu jste básník, na stranu druhou jste na plný úvazek učitel. Jaký máte vztah k oběma těmto životním polohám?
Doufám, že oboje je mým životním posláním. Že v obou sférách jsem na svém místě a mám v nich co říct a dát.
Jak na vaše ocenění reagovaly děti ve škole?
Tehdy jsem působil na zapadlé základní škole na Opavsku a děti to braly jako velkou událost. Chtěly dokonce, abych jim cenu donesl ukázat. No, nakonec jsem to udělal, i když jsem se styděl. Potěšila mě ještě jedna chvíle, která se k Liteře váže. V tu dobu jsem měl setkání s třídou, která maturovala v roce 1993, říkám jí revoluční, protože nastupovala na podzim 1989. Jedna z bývalých studentek mi svěřila, že se na přenos dívala s rodinou, a když jsem šel na pódium, tak prý její maminka řekla, že by mi nejraději dala pusu (směje se).
Osobně mám pocit, že poezie se na základních a středních školách učí nešťastným způsobem. Děti dostanou zadanou básničku, kterou se musí naučit nazpaměť a pak ji chtě nechtě recitovat před celou třídou. Co si o tom myslíte vy?
Nevím, nemám moc přehled, jak se to dělá jinde. U sebe si dělám bezohledně své a nechci soudit jiné jen podle toho, co se říká.
Na gymnáziu vedete výběrové literární semináře. Jakým způsobem se snažíte studenty k poezii přivést?
Věřím na naléhavé, někdy až despotické předčítání. A na spojení poezie s hudbou. Ta pomáhá básnické sdělení dopravit do duše. Snad se mi to i daří. Dostávají se ke mně informace, že pod mým vlivem začalo číst nebo dokonce psát poezii několik, a ne málo, mých studentů a studentek. To je jedna z největších radostí mého života.
Máte tedy nějaký recept pro ostatní kolegy češtináře?
Nic zvláštního. I když existují jakési osnovy, dělám si v seminářích, k čemu mě pudí srdce. Čteme si se studenty to, co zrovna považuju za mocné a o čem si myslím, že by mohlo drapnout u srdce i je.
