Během svých studií pracovala jako redaktorka v deníku, moderátorka v rádiu i jako reportérka pro pořad Toulavá kamera. Přesto se nestala novinářkou, ale svůj nepřehlédnutelný entuziasmus a energii zasvětila vzdělávání a jeho inovacím. Až třeba budete absolvovat nějaký dynamický jazykový kurz, vězte, že za jeho metodikou může stát právě Beata Holá, absolventka žurnalistiky a psychologie na Fakultě sociálních studií MU.
Na fakultu sociálních studií jste nastupovala s vidinou, že se stanete slavnou novinářkou. Čím to, že jste nakonec více přilnula k druhému oboru, kterým byla psychologie?
Díky zkušenostem s novinářskou praxí jsem zjistila, že na žurnalistiku nemám dostatečně hroší kůži. Měla jsem potřebu hlubšího kontaktu s lidmi a nechtělo se mi téma opouštět s deadlinem článku. Novinařinu jsem chtěla dělat, abych něčím přispěla společnosti. Našla jsem si pro to jiný způsob.
Jak na léta studií vzpomínáte?
Nesu si s sebou pocit hrdosti. Na fakultu sociálních studií jsem chodila ještě v dobách, kdy panovaly mezi studenty i vyučujícími rodinné vztahy. V malém prostoru Krmítka na Gorkého se budovaly firmy, vzájemné spolupráce a plány, do rozhovorů se vměšovali spolužáci bez ohledu na ročník, pedagogové nás znali křestním jménem a s radostí se účastnili neformálních akcí, kde se vyventilovaly zpětné vazby, obdiv i kritické připomínky.
Oblast, se kterou jste v poslední době nejčastěji spojována, je inovativní vzdělávání. Je něco, co byste inovovala třeba právě na studiu na fakultě sociálních studií?
Vysoké školy stojí mimo můj zájem, věnuje se jim dostatek jiných odborníků. Daleko naléhavěji vnímám potřebu pomáhat s inovací středním odborným školám. Rozvíjení klíčových kompetencí důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění ve společnosti u učňů se věnuje málo lidí. Zakomponovat totiž průřezová témata do odborných předmětů typu technické kreslení je těžší než do občanské výchovy. Půlka mého metodického srdce proto pomáhá ředitelům zatraktivnit tento typ vzdělávání a překonávat pověst, že na učňáky chodí jen hlupáci. Druhá půlka mého srdce pak patří vzdělávání dospělých, které v posledních letech nabývá na důležitosti. I z ministerstva školství přichází v poslední době stále více zajímavých podnětů.
Poslední dobou je slovo inovace často skloňované. Není společnost už trochu přeinovovaná?
Byla bych nerada, aby lidé inovaci chápali jako akt, kdy člověk někam přijde, řekne, že se to dělá špatně, a celé to změní. K tomu mi přijde příhodná metafora, kterou mám velmi ráda v souvislosti se systemickou terapií: představme si trpícího člověka, který stojí po pás v hromadě hnoje. A jsou různé přístupy, jak s tím pracovat. Buď se dá studovat hnůj, jaké zvíře jej vyprodukovalo a jakou má konzistenci. Nebo se dá zkoumat, jak člověka rychle vytáhnout ven. Ale co pak udělat, když mu bude najednou zima na nohy? U inovací je třeba přemýšlet, jestli současný stav nemá smysl a není třeba jej v určité podobě zachovat.
Jak vypadá taková inovace vzdělávání v praxi?
Nedávno jsme se například zaměřovali na problém, proč kurzy cizích jazyků nelákají muže. Z osmdesáti procent je navštěvují ženy. Jsou totiž sestaveny způsobem stereotypně přisuzovaným ženám, tedy „budeme číst články a pak si o nich povídat". To mnoha mužům, ale i akčním ženám nevyhovuje. Dělali jsme průzkum, co by zajímavé jazykové vzdělávání mělo zahrnovat. A vypadla nám z toho konstruktivní diskuse, více hudby a filmu, využívání počítačových her, hraní rolí, exkurze. Na základě toho jsme vypracovali sadu nápadů, jak začlenit tyto techniky do práce jazykových škol, a na workshopech je předáváme lektorům.
Čemu se věnujete aktuálně?
Letos spouštíme Biblioeducu. Jedná se o pomoc knihovnám Jihomoravského kraje v transformaci na komunitní centra vzdělávání. Knihovny nabídnou veřejnosti nejenom knihovnické služby, ale stanou se místem, kudy proudí vzdělávání a seberozvoj. Ono se to částečně již děje, ale náš projekt to pojímá strategicky a vytváří systémové nástroje. Už jen získání takového projektu je velký úspěch. Spolupracujeme s patnácti knihovnami. A k tomu všemu právě otevíráme Centrum vzdělávání všem, instituci, která by měla nabídnout kariérní poradenství a pomoc při vzdělávání všem, kteří to se sebou ještě nezabalili. Projekt je experimentem, který nemá v Česku obdoby, je to takový můj vzdělávací Everest.
Samu sebe označujete za workoholičku. Bojovala jste někdy během studií s prokrastinací?
Prokrastinace mi přijde jako vymlouvací nálepka pro nedokopismus – člověk se prostě nedokáže dokopat k práci. Kdo k tomu má tendence, vždy si najde formu a způsob. My taky prokrastinovali ve dvorečku v Krmítku a v okolních hospůdkách. Špatná zpráva pro studenty mého typu je, že po studiu úkoly nekončí. V pracovním životě seminárky a eseje střídají různé zprávy a další povinnosti, kde s prokrastinací budou zápasit. Můj vlastní workoholismus je naučený, jsem líný člověk. Ale vím, že pod tlakem udělám nejvíc práce, a úspěšně se mi daří vyhmátnout moment, kdy je nejvyšší čas začít. Je třeba mít své vnitřní světýlko, které se včas rozsvítí.
Zpíváte operu, jste bioambasadorkou, vedete neziskovku, spolupracujete s Národním ústavem pro vzdělávání. Stíháte toho tolik, co mnozí jiní nezvládnou za celý život.
To tak jen vypadá. Pěkně v tom někdy plavu. Ale potřebuju v životě silný proud. Lidé jsou různí. Někteří jsou jako horská bystřina, mají málo vody, ale tečou rychle. Takoví lidé bývají často úspěšní ve svém úzkém okruhu témat a znalostí. Pak jsou vesnické potůčky, které světem protékají poklidně, vzrušení nepotřebují. Jsou však i velké toky, třeba Dunaj, které jsou široké a hodně toho pojmou, ale tečou poklidně. A pak je Amazonka, řeka hluboká, široká i divoká. U člověka se na rozdíl od řeky síly rychle vyčerpají.
Já byla od začátku života brutální Amazonkou, ale brzy jsem pocítila daň. Projevuje se na těle – přicházejí problémy s trávením, u mě s váhou, u jiných psychosomatická onemocnění. Tělo není stavěné na vše, co podle nás zvládá naše hlava. Nikdy v historii snad neměli příznaky vyhoření tak mladí lidé. A proto i sama sobě říkám: Amazonka je fajn, ale Dunaj docela dobře stačí.
