Nový šéf brněnského studia České televize má před sebou velký úkol. Zvládnout výstavbu budovy v Líšni, kam by se mělo celé studio v roce 2016 přesunout. Novinář s dvacetiletou praxí a absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity Jan Souček ale má i další ambice. Chtěl by se víc chlubit tím, co studio dělá. Třeba že získalo evropskou cenu pro nejlepší televizní film.
Jak se těšíte na novou budovu?
Jsem člověk, který má rád proces budování, a stavět v tuto chvíli nejmodernější televizní komplex v Česku je výzva, které se nedá odolat, i přesto, že je to velká zodpovědnost. Stavba bude stát tři sta milionů a dalších 40 nebo 50 milionů se bude investovat do technologií. Je to obrovský kus práce, která musí být hotový za rok a půl.
Co by vám to mělo přinést?
Práce v podmínkách současného studia spočívá v neustálém pendlování po ulici mezi dvěma domy a dalšími místy. Nová budova nám umožní dostat naprostou většinu částí televize pod jednu střechu. Navíc budeme mít skutečně specifický televizní prostor, teď jsme v budovách, které vznikly pro úplně jiné účely. Typos je bytový dům, kde máme dodnes dva nájemníky, a budova na Běhounské je bývalá banka. V Líšni bude navíc prostor pro další dostavbu filmovacího ateliéru.
Nebojíte se z pohledu dostupnosti odchodu z centra města?
Nemá smysl si zastírat, že s tím budou spojené nějaké komplikace. Všichni jsme byli zvyklí mít všechno pěkně po ruce a moct si zajít na schůzku do prostředí příjemné kavárny nebo restaurace. Zejména zpravodajská redakce bude muset najít nový modus vivendi a počítat s tím, že na některá místa prostě musíte nejdřív dojet. Na druhou stranu netočíme jen Brno. Štáby vyjíždí po celém kraji a v Líšni budeme na velkém městském okruhu, a tedy kousek od dálnice. A i tou tramvají je to do centra města dvanáct minut.
Jedna z vašich deklarovaných priorit je spolupráce s vysokými školami. V čem spočívá?
Už v létě jsme začali pracovat na rozpohybování příležitostí pro vysokoškolské studenty tak, abychom jim dali možnost snadno u nás získávat stáže. A tím nemyslím jen studenty mediálních studií a žurnalistiky. Televize poptává ekonomy, produkční, elektrotechniky, střihače, kameramany, grafiky a řadu dalších profesí. Postupně jsme se proto sešli s rektory brněnských vysokých škol i Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a dohodli se, že jejich prostřednictvím budeme distribuovat vznikající katalog možných stáží. Prostě chceme dát studentům šanci sáhnout si na práci ve veřejnoprávní televizi a také si chceme vytvořit zásobárnu kontaktů na budoucí profesionály v oboru. Těm talentovaným rádi nabídneme místa.
Česká televize nedávno odvysílala film Osmy z produkce brněnského studia, který získal prestižní evropskou cenu Prix Europa 2014 v kategorii TV Fiction. Co to pro vás znamená? Neměl by to být signál pro rozšíření tohoto typu tvorby?
Doufám, že to bude hlavně signál pro tvůrčí profese, že spolupracovat s brněnským televizním studiem není něco druhořadého. Na cenu jsme moc hrdí. Kdo by nechtěl být studiem, které dělá nejlepší evropské televizní drama roku.
Bude takových filmů více?
Doufám, že ano. Nerad bych se ale upínal na množství. Vždycky vám větší respekt v branži přinese jeden ceněný kousek, než když hrnete seriály, kterých si nikdo nevšímá. Rádi bychom, aby se v Brně točilo více dobrých televizních filmů, ale i kvalitních seriálů. Proto teď točíme seriál Četnické trampoty, který diváky vrátí do doby po první světové válce a do prostředí, které tak milují díky Četnickým humoreskám. A budeme třeba také točit nový detektivní cyklus ze současnosti s pracovním názvem Labyrint, úvodní scénáře jsou podle mě velmi dobré. Chystáme se i na pohádku do vánočního schématu roku 2015 a důležité jsou pro nás také dokumenty vznikající v tvůrčí skupině Kamily Zlatuškové.
Mluvil jste o samých pozitivech. Co je potřeba zlepšovat?
Hlavně komunikaci studia. Česká televize začíná úspěšně komunikovat to, že je klíčovým hráčem na tuzemském mediálním trhu a udává trendy, a myslím, že brněnské studio v tom zaostává. Nepříliš intenzivně jsme se doposud chlubili tím, co všechno a jak dobře děláme. Další kus práce spočívá v zamezení odchodu talentů, ať už do zahraničí, nebo do Prahy. Týká se to nejen zábavní tvorby, ale podstatně také zpravodajství. Vytyčil jsem si úkol posilovat podíl brněnské redakce na kontinuálním vysílání ČT24 tak, aby si i zdejší redaktoři mohli sáhnout na tu nejvyšší metu a mohli rozvíjet odbornost v určitých oblastech. Nabízí se například justice, protože v Brně sídlí prakticky všechny vrcholné orgány českého soudnictví.
Když mluvíte o té justici, sám jste vystudoval právo. Co vás zatáhlo do mediální sféry?
Už od dětství mě fascinovala média a chtěl jsem se věnovat žurnalistice, ale v roce 1992, když mi bylo 18 let, se dala studovat jen v Praze a součástí přijímaček byly talentové zkoušky. K přihlášce se měly přiložit nějaké texty, které jste už někde publikoval. Nic takového jsem ale neměl. Tak jsem si řekl, no nic, půjdu studovat nějaký humanitní obor, přírodní vědy nebyly můj šálek kávy, a přihlásil se na právnickou fakultu do Brna. Média mě ale pořád táhla, a tak jsem se v druháku přihlásil na konkurz do zpravodajství do tehdy vznikající první české komerční televize. A vzali mě.
Chvíli jste ale působil jako advokátní koncipient.
Když jsem odpromoval, říkal jsem si, že je čas na změnu a že bych se přece jen mohl věnovat tomu, co jsem vystudoval. Jako koncipient jsem ale začal s brněnským Českým rozhlasem spolupracovat na poradně ve věcech pracovněprávních. Žádný z brněnských právníků neměl tu drzost jít tam odpovídat na živé dotazy posluchačů. Mně v mých 23 letech ale nechyběla. A také díky tomu jsem pak dostal z rozhlasu nabídku na editora. Dneska už bych se právem neuživil, všechno je jinak. Snažím se aspoň uchovávat základní přehled, ale po dvaceti letech v médiích už jsem víc mediální člověk.
Ocitl jste se teď v čistě manažerské pozici. Nebude se vám stýskat po novinářské práci?
Občas je to zvláštní, protože ještě před rokem jsem moderoval na televizní obrazovce, a když se na to teď dívám, neubráním se tomu říkat si, jak bych to udělal já, kdybych tam seděl. Ale to, co dělám teď, je tak velká výzva, že by byl vlastně hřích, kdybych řekl, že se mi stýská. A ostatně na to ani nemám čas.
