Na svém twitterovém účtu o sobě Michal Kašpárek píše, že sedí v kavárně Tři ocásci a čte si. Idylický život, řeklo by se. Pravda je to ale prý jen částečně. Jedno odpoledne v týdnu to skutečně dělá, jinak ho ale živí spousta dalších věcí.
Absolventovi žurnalistiky a teorie a dějin filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě se totiž povedlo prorazit coby publicistovi na volné noze. Po angažmá redaktora časopisu Computer si zkrátka řekl, že chce pracovat jinak, a dnes píše třeba recenze a texty pro server Finmag a propaguje Brno prostřednictvím svých dvou webů.
Pracovní dobu od – do má dnes málokdo, ale u tebe je to přece jen ještě komplikovanější. Jak vypadá tvůj pracovní týden?
Psaní recenzí na Finmag mi zabere asi jeden a půl dne práce v týdnu, jeden den čtení, půldne psaní, a jeden den dělám nějaký publicistický text, co tam vychází obvykle v pátek. To je taková moje dlouhodobější zakázka. Zbytek je klasická volná noha. Měl jsem nějaké vlastní projekty, což se v poslední době smrsklo na Poznej Brno a Brno Now, weby, na kterých jsou tipy, co se ve městě dá dělat. Vydělávají mi prodejem mých e-booků, které si čtenáři můžou za peníze stáhnout. A pak dělám klasické jednorázovky – něco zeditovat, přeložit, vymyslet.
Co marketing nebo psaní reklamních textů?
Je to dlouho, myslím dva roky, co jsem udělal poslední copywriterskou věc. Začalo mě to štvát, protože jsem musel svůj talent využívat k věcem, kterým jsem nevěřil. Navíc se ze mě tou dobou nechtě začala stávat trochu morální autorita. Když napíšu jednou týdně recenzi knížky, tak podle mě nevadí, že do toho dělám marketing. Navíc když ty knihy bývají z velké části právě o něm. U komentátora veřejného dění už je to problém. Tak jsem z toho téměř vycouval.
Musíš se ocitat ve střetu zájmů a rolí. Přemýšlíš nad tím?
Řeším to často, jsem prostě angažovaný publicista. Důležité je, abych sám dokázal rozeznat svoje role, a hlavně abych na ně vždycky upozornil čtenáře. Jsem jeden z nejtransparentnějších českých publicistů: Vždy zmiňuju, koho ze zúčastněných znám nebo že jsem dostal recenzní výtisk zdarma. Měl by to být standard, ale není.
Co byl ten zlom, kde se rozhodlo, že budeš pracovat na volné noze?
Nebylo to tak, že by mě něco naštvalo. Spíš jsem zjistil, že jako zaměstnanec v Brně nemůžu dělat práci, která by mi přišla smysluplná a zároveň by se díky ní daly vydělat slušné peníze. Volná noha z toho vyšla jako jediný trvale udržitelný ekonomický model. Bojím se, že tohle je obecně dnešní realita zaměstnání v médiích. Když se podívám na to, jak v Brně za posledních pět let ubylo míst v redakcích nebo vydavatelstvích a jak ubylo redakcí a vydavatelství obecně, tak si myslím, že jediným městem, kde zaměstnávání v médiích a odměňování práce ještě funguje klasicky, je Praha.
Bál ses toho, že opouštíš jistotu? Nebo ses spíš těšil na větší svobodu?
Já tohle rozdělení odmítám. Není to tak, že by jedno bylo svobodnější a druhé jistější. Řada redaktorů v médiích funguje jako živnostníci. Zároveň člověk na volné noze řeší stejné problémy jako lidé v zaměstnaneckém poměru – nemám jednoho šéfa, ale mám v kterýkoliv čas tři až pět klientů, se kterými jsem v úplně stejném vztahu. Nemůžu si na ně stěžovat, jsou to fajn lidi, ale je důležité si uvědomit, kdo je ten pes nahoře. Navíc abych dokázal psychicky, ekonomicky a společensky fungovat, tak jsem někdy ve třetím roce, co jsem byl na volné noze, dospěl k tomu, že jsem si naordinoval pevnou pracovní dobu. Okolí ve mně může vidět nezodpovědného umělce, ale já, aby mě nevyhodili z bytu, v sobě musím nosit šéfa, který mi nedovolí poflakovat se. Vážně to není tak, že bych jen seděl v kavárně a pil kafíčko a absint. I když mě baví tím provokovat.
V době, kdy jsi rozhodnutí pracovat na vlastní pěst udělal, ale takových lidí moc nebylo.
Nebylo jich tolik, hlavně v Brně ne. Znal jsem několik málo takových grafiků, pak možná překladatele. Ale novináře nebo publicisty, kteří by se tak opravdu soustavně živili, ne. Z toho plyne, že před pěti lety si o mém rozhodnutí lidé v mém okolí mysleli své, ale dnes vidí, že jsem pořád ještě neumřel hlady, takže to berou. Ono se to všechno rozvíjí. V Brně se hodně vyvíjí měkká infrastruktura – můžeš si pronajmout místo v kanceláři, ne celou kancelář. V globálním měřítku vzniká spousta dobrého softwaru, který pomáhá třeba s fakturami nebo komunikovat s klienty, což je fajn. Ani administrativa, které se všichni bojí, mi jako tak velký strašák nepřijde.
Provozuješ i weby Brno Now a Poznej Brno. Proč ses do jejich tvorby pustil?
Byla to kombinace víc impulzů. Jednak mi jeden můj kamarád pořád říkal, že ho hezky provádím městem, kdykoliv přijede, a že bych to měl nějak sepsat a zkusit prodávat. Zároveň mi tehdy přišlo, že Praha uživí spoustu webů v angličtině, kdežto v Brně není vůbec nic. Z toho nakonec vypadlo Brno Now. Spustil jsem ho před šesti lety jako zpravodajský web z Brna pro lidi, kteří mluví anglicky, což byl koncept, který se vůbec neosvědčil. Experimentoval jsem proto dál. Sepsal jsem všechno, co o Brně vím, do jedné brožurky, vyvěsil ji na webu Poznej Brno, a když jsem zjistil, že se slušně prodává, přeložil jsem ji do angličtiny na Brno Now. Místo zpravodajství tam teď najdeš tipy na zajímavé akce.
Máš představu o tom, co za lidi jezdí do Brna ze zahraničí? Protože Brno není město, kam by jezdili lidé, kteří chtějí mít fotku s památkou typu Big Ben.
Tos řekla přesně, ale já si myslím, že to není problém. Brno nemůže na globálním trhu eurovíkendů vůbec konkurovat Londýnu ani Budapešti, ale zároveň je takovým zvláštním „B městem“, které poskytuje na východní Evropu vynikající služby. My jsme teď byli s manželkou v Polsku a bylo to jako vrátit se o 15 let zpátky. Vzpomínali jsme přitom na Brno, protože v něm najdeš síť podnikatelů, kterým se podařilo vybudovat město, kde můžeš strávit velice příjemný víkend. Jsou tady taky pěkná muzea a galerie, vila Tugendhat a docela dobrá síť kulturních aktivit. Když sem jedeš jako člověk, který se zajímá o hudbu, historii, jídlo, víno nebo pivo, tak si můžeš odvézt vynikající zážitek.
