Od té doby, co pracuje absolventka Fakulty sociálních studií MU Petra Vaškových pro online vyhledávač letenek Kiwi (dříve Skypicker), prý cestuje daleko méně. Na větší výlety nemá čas. Aby ne. Ve firmě, která má pověst nejžhavějšího českého startupu, má pozici produktové ředitelky. Za poslední dva roky se tak výrazně podílela na tom, jak firma vyrostla z pěti zaměstnanců až na současných 500.
O Kiwi se mluví skoro jako o zázraku. Nevlezlo vám to do hlavy?
Máte pravdu, že nás tak média především v České republice označují. Ve světovém měřítku to ovšem až tak žhavé není, některé startupy dokázaly růst daleko rychleji, třeba Uber, Snapchat, Airbnb nebo Spotify. Ty bychom měli považovat za zázrak. V České republice náš růst výjimečný může být, ale je to tím, že jsme globální firma operující po celém světě. I proto máme velký prostor k růstu a dosahujeme větších obratů než například Student Agency, případně Letuška a další podobné služby pohybující se ve stejném byznysu, ale jen na velmi omezeném geoprostoru.
Mění ohlasy chování lidí ve firmě?
My k tomu pořád přistupujeme tak, že musíme být pokorní a pracovat na 110 procent. Jsme sotva na začátku. Jestli se něco změnilo, je to spíš tím, kolik nových lidí jsme přijali. Do nějakých třiceti padesáti zaměstnanců to myslím byl pořád stejný punk, ale pak se to začalo měnit a museli jsme zavádět různé procesy. Když se dívám na lidi, kteří jsou s námi od začátku, tak jim to do hlavy vůbec nestouplo. Třeba Oliver Dlouhý, zakladatel firmy, je pořád stejný kluk, se kterým jde člověk normálně na pivo. Ale samozřejmě se člověku mění priority. U mě osobně se to projevilo v tom, jak si vážím volného času a jak s ním nakládám.
Jak si firma vede obchodně? Předehnal už Kiwi zmíněné Student Agency a Letušku, tedy největší konkurenty?
Abych dokázala odpovědět, musela bych znát finanční výsledky zmíněných služeb za poslední období. Pokud bychom ale srovnávali jejich loňské výsledky a nepočítali s nějakým razantním zvýšením jejich tržeb, tak ano, s největší pravděpodobností už jsme před nimi, jelikož se nám opět podařilo z měsíce na měsíc růst v řádu několika procent. Pokud udržíme podobný růst i v dalších měsících, Kiwi by mohl být, co do výše tržeb, dvoj- až trojnásobný oproti loňskému roku. Znovu ale podotýkám, že mícháme jablka s hruškami. Zmíněné služby operují na československém trhu, my prodáváme globálně. Jejich trh čítá 15 milionů lidí, náš 7 miliard.
Platí pořád, že těžíte z levných letenek a turistů, kteří si až na webu vyberou, kam vlastně poletí?
Už to není úplně tak, že bychom byli službou pro batůžkáře. Dnes s námi létají i byznysmeni nebo rodiny s dětmi. Je to dáno především technologií, kterou nabízíme – lidé u nás najdou levnější letenky a zároveň takové, které nikdo jiný nenabízí. My je vlastně vytváříme přímo v naší databázi spojováním aerolinek, které spolu nespolupracují. Ale stále se snažíme působit i jako inspirativní nástroj, který svým zákazníkům na první stránce nabízí výhodné lety z jejich nejbližšího okolí.
Co v praxi znamená vaše pracovní pozice CPO? Zní to tak, že zodpovídáte i za technologický vývoj služby, ale tomu se mi nechce věřit, vzhledem k vašemu politologickému zázemí.
Politologický, či snad přesněji sociálněvědní background mi pomohl chápat věci ze světa technologií v širším kontextu. Kolem technologií jsem kroužila vždycky, už když jsem pracovala pro Tripomatic, který se taky zabýval letenkami. Dalo by se říct, že jsem zodpovědná především za to, abychom na náš produkt nepohlíželi jen jako technokrati, ale udělali ho tak, aby ho lidé skutečně využívali pro naplnění své potřeby. Služba funguje dobře, ale pořád je na čem pracovat. Třeba jen web má několik částí – kromě toho, že si tam člověk může něco vyhledat a zabookovat, tak je tam ještě celá sekce managementu objednávky, kde je hodně věcí, které ještě musíme zautomatizovat, protože teď je děláme napůl ručně. Pracujeme i na systému, kam chodí objednávky, napojení na fakturační systémy, zkrátka na všem možném.
Mimochodem, jak jste se ke Kiwi přidala?
Nebyla jste tam úplně o začátku. Bylo to přes zmíněný Tripomatic, který tehdy Kiwi prodal jeden ze svých projektů s názvem WhichAirline.com a mě s ním. Do Tripomaticu jsem přišla na brigádu při škole, protože jsem nechtěla jen tak něco vybalovat ve skladu. Začínala jsem tím, že jsem do počítače sázela kódy letišť a postupně jsem se dostávala k zajímavější práci, třeba k PR a marketingu, kde jsem využívala svoji specializaci na politické kampaně ze školy. Zůstala jsem tam i po státnicích a později jsem souhlasila s přesunem do Kiwi, přišlo mi to jako zajímavý posun. Na začátku roku 2014 jsme tam s kolegou přišli jako čtvrtý a pátý zaměstnanec. Tehdy jsem samozřejmě netušila, že se firmě bude tak dařit, ale nadšení, které tam vládlo, bylo neskutečné. Úplně mě pohltilo. Mám teď výhodu, že jsem si prošla skoro vším, ze začátku jsme každý dělali všechno. Když začaly chodit první objednávky, bookovali jsme letenky někdy ve tři ráno z Baru, který neexistuje. Bylo to vtipné. Ale na začátku chodilo objednávek pár denně, teď jsou jich tisíce.
Často mluvíte o tom, že vás brzdí nedostatek zaměstnanců. V čem je problém?
Lidé jednoduše nejsou. Problém sehnat je máme hlavně ve vývoji. Potenciálně je lidí hodně, ale ještě víc je firem, které nabízejí dobré podmínky, přetahujeme se o ně. Navíc jsou takoví vývojáři, kteří raději chtějí pracovat někde v korporátu, aby měli jistotu, že ve čtyři skončí a mají padla. U nás to tak úplně nefunguje. Ne že by lidi pracovali dvacet hodin denně, ale občas je potřeba zůstat v práci o chvilku déle nebo udělat něco o víkendu. Člověk musí mít trošku startupovou náturu. Ale pokud ji má, tak přesně takové my lákáme. Hodně sázíme na atmosféru v týmu. Druhá věc, kde je s lidmi problém, je zákaznická podpora. Potřebujeme i takové, kteří umí jiné jazyky než jenom angličtinu a češtinu.
Dá se to brát jako výzva pro střední a vysoké školy, že by měly něco dělat jinak?
Tak to nemyslím. Máme kluky, kteří učí na fakultě kurzy pro Python, což je náš hlavní programovací jazyk. Se studenty to mají tak, že když budou dobří, můžou jít do Kiwi na částečný úvazek a hrozně moc se u nás naučí. Docela to funguje, ale získáme tak jen omezený počet lidí. Proto se snažíme lovit i v jiných státech, takže teď budeme mít kolegyni z Brazílie, a už máme kluky z Maďarska, Ukrajiny, Srbska nebo Ruska. Třeba pro tu Brazilku je to skvělá šance. Oni tam totiž skoro žádné takové projekty nemají a ona se u nás za dva roky naučí to, co by se doma učila roky.
