Všechno to ovšem platí daňový poplatník. A ten má zájem a také právo znát, co kde za své peníze dostává. Všude na světě jsou školy, které poskytují terciární vzdělání lepší, jiné však jen průměrné anebo slabé. Platí to, samozřejmě, i u nás, jen to zůstává jaksi neprůhledné.
Obávám se, že náprava nemůže přijít ze strany vysokých škol. Každá liška chválí svůj ocas. Když se sejdou v Konferenci rektorů, vypadá to tam hůř než v OSN. Plénum nemůže vybrat elitu, protože ta je z definice v menšině; většina nemá zájem, aby ji mezi sebou identifikovala, mohlo by to znamenat více peněz pro elitní školy (a méně pro ně).
Spoléhat se nemůžeme ani na ministerstvo. Tam už se na systému hodnocení pracuje víc než deset let, komise a granty spolykaly desítky milionů, leč hora neporodila ani myš. Všechny univerzity se tam prolobují a výsledkem je nekonečné politické handrkování, které nenese žádný výsledek, protože ho ani přinést nechce.
Vnést trochu světla do rozdílů v kvalitě českých učilišť může pouze tisk: ten je přímo závislý jen na svých čtenářích a ví, že toto je jeden z jejich podstatných zájmů. Ke kvalitním žebříčkům v novinách se přibližujeme pomalu, ale ty nejlepší jsou na dobré cestě. Už vědí, že jednotkou hodnocení může být nejspíš fakulta a srovnávání že nemůže přesáhnout vždycky jen poměrně malou skupinu fakult podobného zaměření. A že je lépe, podobně jako u každé jiné recenze kvality, když je neanonymní.
Nevěříte-li, že to může jít, podívejte se na žebříček právnických fakult v Hospodářských novinách z 30. května od Tomáše Němečka. Masarykova univerzita nepatří k těm, které by se podobnému hodnocení musely vzpírat.
Autor je profesorem na Fakultě sociálních studií MU