Tahle země není pro starý

Mezigenerační vztahy nebyly a nejsou jednoduché. Soužití generací v rodině, na pracovišti i v celé společnosti vyžaduje toleranci a ochotu porozumět věkovým rozdílům v názorech, postojích i motivacích a hodnotových orientacích. Současná společnost je zatížena řadou předsudků vůči starším lidem.

Předsudky jsou chybné názory vyjadřující zaujatost vůči členům nějaké skupiny, které si vytváříme na základě určitých znaků a charakteristik. Věkové předsudky mladých vůči starým a jejich diskriminace z důvodu věku – ageismus – je značně rozšířená. Vychází z nesprávného stereotypizování starých, kde všichni staří lidé jsou házeni do jednoho pytle (homogenizace starých lidí), vnímáni jako příliš opatrní, staromódní a málo flexibilní (a tedy nevhodní pro dnes požadovaný mladý a dynamický pracovní kolektiv), obtíženi nemocemi stáří (tedy psychicky a tělesně handicapovaní). Tato percepce stáří mladou a střední generací pak ovlivňuje i vnímání sebe sama.

Jedna ze zahraničních studií potvrdila, že senioři, kterým byla před obtížným úkolem „poskytnuta“ tato negativní zpětná vazba, v jeho řešení selhávali daleko častěji než ti, kteří byli předtím motivováni úspěšnými příklady svých vrstevníků. Od ageistické percepce starých je jen krůček k diskriminaci sebe sama, k pocitu, že ve stáří už nic nepotřebuji, musím se smířit s nuzným důchodem (dříve výměnkem), se ztrátou společenské prestiže po opuštění zaměstnání, s tím, že je mně příliš často připomínáno a předhazováno, kolik prostředků se vynakládá na důchody a sociální a zdravotní pomoc a péči o starou populaci.

Jaká je cesta z tohoto bludného kruhu a kde ho máme začít rozetínat? Moderní gerontologie přináší několik řešení v podobě společnosti otevřené všem generacím (society for all ages), společnosti přátelské k seniorům (age-friendly), hnutí za zdravé a aktivní stárnutí. Ke zmírnění předsudků pomáhá i dobré vzájemné mezigenerační poznání. Nikoli tedy izolace jednotlivých věkových skupin, ale společná účast na životě rodiny, komunity a společnosti. Můžeme použít termínů sociální inkluze a participace, ale vyjádřeno jednoduše a běžným jazykem to znamená cítit generační sounáležitost, být uznávaným a respektovaným členem, mít právo rozhodovat, být ještě „užitečný“ a moci brát i dávat.

A tak místo filmů, v nichž „tahle země není pro starý...“, naplňujme ideu, že tahle země je jak pro starý, tak pro mladý a každý máme své místo a svou roli. Abychom nikdy a pro nikoho nebyli příliš staří na lásku, na úspěch, na radost a naději.