Jedna moje kolegyně to vyjádřila lakonicky: stáří nikoho nebaví. Kdybyste se zeptal sociálních gerontologů, co je přivedlo k jejich tématu, dostal byste v naprosté většině jednu z těchto odpovědí: nebývale dobrý vztah s vlastním prarodičem anebo naprostá náhoda. Já jsem kombinací obou. Ovlivnila mě má babička svým krásným stárnutím, ale na počátku byla – říkejme tomu náhoda – která mne přivedla do týmu profesora Rabušice. Ten se populačními studiemi zabývá dlouhodobě a věděl, že stárnutí je téma budoucnosti a jako výborný pedagog pro to dokázal nadchnout i mne.
Ageismus popisujete jako soubor představ založených na přesvědčení o kvalitativní nerovnosti různých fází lidského života. Kde se takové přesvědčení vzalo?
Možná by otázka spíše měla znít, kde se ztratilo přesvědčení, že všechny fáze lidského života jsou si rovny a že všechny tvoří jedinečnou strukturu a jedna bez druhé nemohou život definovat. Ve své podstatě je zdrojem ageismu celkový úpadek úcty k životu a dovedeno ad absurdum jsou potraty a euthanasie jeho extrémními projevy. Psycholog Erikson to vyjádřil slovy, že když naše civilizace postrádá životaschopný ideál stáří, nedává skutečný útulek konceptu celého života.
Četl jsem o projektu Třetí kariéra, kde se různí zaměstnavatelé vyjadřovali k potenciálu lidí s věkem 50 a více a vypadalo to, že jsou si vědomi jejich kvalit.
Projekt Třetí kariéra je nesmírně pozitivní počin komerční sféry, která dle mého názoru musí být hybatelem společenských změn v oblasti přístupu ke stárnutí. Je ovšem pravda, že se jej účastnily jen vysoce motivované firmy, které začínaly pociťovat nedostatek odborníků v některých oblastech a tady si mohly prakticky a „bezplatně“ vyzkoušet, jestli by investice do starších pracovníků jejich personální potíže nezmírnily. A z těch pozitivních reakcí to vypadá, že určitá cesta to je, je ale otázka nakolik lze takové akce pořádat v masovém měřítku.
„Je dobře, že se dnes o stárnutí populace mluví. Bude stačit, když si dnešní dvacátníci uvědomí, že mluvíme o jejich budoucnosti,“ říká socioložka Vidovićová. Foto: David Povolný.
Problémem je, že daný zákon v současnosti odkazuje na jinou právní normu, na takzvaný antidiskriminační zákon, který dosud nebyl přijat, a proto je de facto ochrana před diskriminací na základě věku v oblasti zaměstnání neúčinná. Ale ani sám zákon není všespasitelný. Před diskriminací jste chráněn teprve tehdy, pokud jsou vaše práva také vymahatelná.
Zdá se, že stárnutí populace je nevyhnutelné. Jak se s tím budeme vyrovnávat?
První reakcí, kterou západní společnosti předvedly, byla demografická panika. Tedy veřejně vyjadřovanými obavami o ekonomickou udržitelnost společností v přímé návaznosti na jejich měnící se demografickou strukturu. Někdy se tomuto konceptu říká též apokalyptická demografie, která přispívá k celkově negativnímu pohledu na stáří a staré lidi. Nelze ovšem popřít, že tato panika přispěla ke zviditelnění otázky stárnutí populací ve veřejném, sociálně-politickém a koneckonců i vědeckém diskurzu. Podstatné je, že se již dnes o stárnutí populací hodně mluví, protože v Česku jej budou tvořit generace narozené před rokem 1985 – právě jim totiž v roce 2050 bude oněch magických 65 let. Myslím, že bude stačit, když si dnešní dvacátníci uvědomí, že to mluvíme o jejich budoucnosti. Věková diskriminace je specifická v tom, že je v čase dynamická – z pachatele se tu v průběhu času lehce stává oběť, to v případě jiných typů diskriminace za normálních okolností nastat nemůže.
Hovoří se dnes hodně o kultu mládí a o tom, že stáří není dostatečně reprezentováno. Je to opravdu tak?
Skutečně se zdá, že senioři jsou v různých oblastech zastoupeni méně, než by odpovídalo jejich demografickému podílu na celkové populaci. Týká se to jak veřejného života, tak například i mediálního a komerčního prostředí. Otázka reprezentace předpokládá společného jmenovatele, jednotný zájem, který se při ohromné heterogenitě seniorské populace hledá jen obtížně. Odtud třeba absence jednotného voličského hlasu. I když existuje populární představa, že senioři volí levici, již několik výzkumů dokázalo, že se jedná o představu mylnou. Výrazná heterogenita seniorů se tak zřejmě podepisuje i na malé viditelnosti v komerci.
Uvádíte, že společnost si neuvědomuje šíři a hloubku, s jakou je téma věkové diskriminace zakořeněno. Je ale možné něco takového vykořenit? Dalo by se namítnout, že je to něco přirozeného, co provází lidstvo od počátku.
V zásadě jsou dva teoretické proudy, jeden tvrdí, že špatná pozice seniorů přišla teprve s modernizací a industrializací. Já se ovšem spíše přikláním k historikům stáří, kteří na základě analýz různých dobových pramenů naznačují, že nic jako zlatá doba stáří neexistovalo. Lidé byli i dříve ceněni spíše za to, co dokázali, či pro svůj majetek, než pro své stáří. V tradičních společnostech kumulace moci, majetku a sociálních sítí často koincidovala s vysokým věkem, ale nebyla jeho nedílnou součástí. Modernizace tuto dílčí asociaci jen hlouběji narušila.
Co tedy myslíte tím, že je hluboce zakořeněno?
Rozlišuji mezi věkovou diferenciací a věkovou diskriminací, což ne všichni autoři důsledně dodržují a někteří aktivisté i záměrně sjednocují. Určitá míra věkové diferenciace je přirozená, nemůžete vzdělávat stejným způsobem kojence a teenagery, a není to projev rovnosti. Věková diskriminace je ale už pojem reagující na ideologické prvky boje o moc a přístup ke zdrojům, a tím zdaleka nemyslím jen ty materiální, je tu i prestiž a další symbolické statky. Ty ve společnosti nejsou rozdělovány mezi různými věkovými skupinami stejně. A anti-ageism aktivisté upozorňují, že to je sociální patologie, kterou by měla společnost vymýtit, protože se kvůli populačnímu stárnutí mění demografická rovnováha. A nikdo vlastně neví, jak taková stará společnost vypadá, neexistuje precedens.