Vědy o člověku a lidské společnosti se zabývají věcmi, kterým už všichni nějak rozumíme, a ještě se o tom neustále přou. Jeden právník odporuje druhému, jeden psycholog říká to a druhý ono, o filosofech radši ani nemluvit. Někdy před sto padesáti lety napsal německý fyzik Heinrich Helmholtz, že v každém oboru je jen tolik pravé vědy, kolik je v ní matematiky, a tak se dnes i sociologové snaží něco změřit a spočítat. Nakonec se do toho zamíchali ještě politici a místo o vědě začali mluvit o výzkumu a inovacích. Jenže co si má chudák bohemista nechat patentovat? Neměl by toho radši nechat a začít dělat něco užitečnějšího?
Před pár lety, když byla v Německu nouze o programátory, začala vláda lákat odborníky z ciziny a přihlásily se jich tisíce. Programovat sice uměli, ale ouha – většinou neuměli německy, a tak z toho nic nebylo. Čas od času se můžeme dočíst, co si personalisté velkých firem myslí o našich vysokoškolských absolventech. Kupodivu jsem ještě neslyšel, že by si stěžovali na jejich odborné vědomosti. Co jim chybí jsou prý komunikační dovednosti, schopnost rozhodovat nebo pracovat v týmu. Američané tomu říkají leadership skills a ani na univerzitách to není sprosté slovo.
Je tu ještě jedna zvláštní věc: na ty naše „měkké“ a málo vědecké obory se uchazeči jen hrnou. Kolegové technici nám občas závistivě předhazují, že je to proto, že humanitní obory jsou snadné a všecko se dá nakonec okecat. Přiznejme si, že na tom něco je – ale právě jen něco. Co když ti mladí lidé opravdu hledají cosi tak staromódního jako vzdělanost a doufají, že se k ní v humanitních a společenských oborech přece jen dostanou trochu blíž?
Netroufám si rozhodnout, nakolik se v tom mýlí, ale určité triviální a přitom podstatné věci by se tu přece jen naučit mohli: například kriticky číst a psát tak, aby to mělo hlavu a patu, většinou dokonce i v nějakém cizím jazyce. Americký biolog Robert Boyd nedávno pěkně vysvětlil, proč musí přírodní vědy tak radikálně zjednodušovat: aby mohly měřit a nabízet spolehlivá řešení. V historii, v psychologii, v ekonomii nebo ve filosofii narazí student na problémy tak spletité, že je nikdo nikdy nemůže „vyřešit“, ale může se naučit s nimi opatrně zacházet, aby nenadělal velkou škodu. Nepřekvapí ho potom, že ve skutečném životě se mnoho věcí také nedá změřit ani spočítat - a že se člověk přesto musí rozhodovat, pokud možno s rozumem.
Na to ovšem nestačí jen módní „diskurzy“ a student by se měl naučit pracovat systematicky a s metodou. Aristotelés pěkně říká, že vzdělaný člověk se pozná podle toho, že vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik dané téma připouští – ale také ne méně. Proto i v oborech, kde se neměří a nepočítá, přece vždycky jde o jistou vědeckost, o kritické pozorování, přesné myšlení, určité pojmy a jasné, závazné vyjadřování. Jen na tom se dá stavět a dospět nakonec až k těm nejvážnějším lidským otázkám, jako je spravedlnost nebo svoboda. Až třeba k poznání, že lidskou společnost nedrží pohromadě jenom peníze nebo že v životě nejde jen o to, kdo vyhraje.
Nechci předstírat, že by naše studijní obory, tak jak je dnes učíme, těmto představám a očekáváním vycházely vstříc. Říkám jen tolik, že po nich je zřejmá poptávka a pokud si my učitelé začneme té vzdělanosti trochu víc hledět, nemusíme se o budoucnost našich oborů ani trochu bát.