Univerzálnost vědění a právo výkladu, které bylo u Goetha samozřejmé a jež mu dodávalo i nezbytnou míru moci, dnes není možno ani požadovat ani uplatnit. Dnešní svět poznání nelze individuálně obsáhnout. Vývoj vědy v posledních dvou staletích vedl k víceméně striktnímu institucionálnímu i metodologickému oddělení přírodních a humanitních věd a později dokonce k dalšímu, méně jasnému a méně zřetelnému rozlišování mezi humanitními a sociálními vědami apod. O rozdílech mezi nimi, různých metodách a také o novém hledání společného je diskutováno opakovaně, ale nemyslím si, že by v této vědecké diferenci spočíval podstatný problém humanitních a sociálních věd. Nicméně humanitní a sociální vědy (pro jednoduchost budu mluvit dále jen o humanitních vědách) prožívají na rozdíl od jiných vědních disciplín složité období, zvláštní krizi a znejistění, o jejichž parametrech a příčinách je nutno uvažovat.
Problém humanitních věd není v žádném případě výhradně český. Proto také nespočívá jen v nevhodné metodice hodnocení vědy, osamělosti a menšinovém postavení humanitních vědců v jakémkoli českém rozhodovacím orgánu nebo i reprezentaci vysokoškolských zájmů, ani v možných dopadech reformy či špatném financování vědy a dalších místních faktorech. Humanitní vědy čelí obecně, přinejmenším v Evropě, několika společným problémům a především v tomto mezinárodním kontextu je nutno o jejich současnosti a budoucnosti přemýšlet.
Snad se mi tedy na úvodním příkladu podařilo dostatečně zdůraznit tři základní premisy, které je nutno respektovat, chceme-li o současných problémech humanitních věd přemýšlet. Jednak je to (1.) fakt, že se významně mění v historickém kontextu funkce vědy a jejích disciplín, ale i role intelektuálů a vzdělanců a úloha univerzit, dále (2.) , že problém humanitních věd nespočívá ve vědě samotné, ale je hodně závislý na struktuře společnosti a držení „pravdy“ a „moci“ a (3.) že je to problém, jenž má obecný evropský rozměr, nikoliv jen nacionální, jakkoli jsou humanitní vědy více než jiné disciplíny zvláštním způsobem právě s národním kontextem spojeny.
Na základě těchto východisek budu nyní stručně zvažovat tři okruhy problémů: nejprve připomenu změnu humanitních oborů pokud jde o jejich strukturu a funkce (vnitřní faktory), potom upozorním na proměny společenské reflexe vzdělání a vědy a změny pokud jde o očekávání společnosti a vytváření podmínek pro rozvoj humanitních oborů (proměna vnějšího kontextu) a konečně poukáži na důsledky této proměny, na to, co způsobuje a jak ohrožuje humanitních vědy. Na závěr se pokusím navrhnout tři zásady, podle nichž bychom měli humanitní vědy hájit.
Paradox úspěchu humanitního vzdělávání
Současný stav humanitních oborů je z mnoha hledisek plný paradoxů. O jejich krizi mluvíme ve chvíli, kdy se těší bezprecentnímu zájmu posluchačů, ať se podíváme do kterékoliv evropské země. Zájem o studium humanitních disciplín roste bez ohledu na to, zda tu či onde někoho z politiků napadne, že je potřeba něco proti tomu dělat. Od sedmdesátých let se postupně v různých zemích rozvíjely rozličné programy na podporu „praktického vysokoškolského vzdělání“, které by odvedly zájem části studentů od humanitních univerzitních oborů a poskytlo jim na „potřeby trhu“ více orientované praktické znalosti a dovednosti. Výsledek všech těchto pokusů byl jen jeden: humanitní obory studuje nyní nejvíce posluchačů (v řadě zemí je to čtvrtina všech studentů, přičemž jejich podíl stoupá), je o ně největší zájem a žádný program nedokázal tyto tendence změnit ve prospěch profesních vysokých škol (jako jsou např. Fachhochschulen v Německu).
V České republice není situace jiná, i když jiný je způsob regulace. Namísto pozitivní pobídky se česká vysokoškolská politika omezuje na petrifikování takové struktury studia, jaká se vytvořila v minulosti. Způsob financování a rozhodnutí, že vysoké školy nedostanou zaplaceného ani jednoho studenta navíc proti loňskému roku, vedou k tomu, že nezáleží na zájmu posluchačů ani na jejich kvalitě, ale že každá vysoká škola vezme tolik studentů jako loni bez ohledu na to, jestli jsou to skoro všichni přihlášení nebo každý desátý. Výsledkem je, že se studenti nedostanou na školy a obory, které chtějí studovat, ale část z nich studuje to, co nechce, zpravidla neúspěšně, a v dalších letech se snaží dostat na vytoužený, např. humanitní obor. Tato podivná negativní regulace samozřejmě ve flexibilnějších a otevřenějších vysokoškolských systémech není, což přináší přinejmenším to, že se všichni musejí více snažit, aby nabízené obory byly atraktivní.
Velký počet studentů humanitních oborů je logicky doprovázen jiným, z historického hlediska novým fenoménem – a to je vzrůstající počet studentů na jednoho pedagoga, resp. na jednoho univerzitního profesora. Zatímco průměrný počet studentů na jednoho profesora na prestižních amerických univerzitách (Ivy-League) je kolem 10 bez ohledu na disciplínu, stoupl např. v sousedním Německu počet studentů na jednoho profesora v humanitních vědách od roku 2000 ze 75 na 100, což vede mimo jiné i k tomu, že zde nalezneme školy, kde je jeden profesor na 200 studentů a ten vede ročně přes sto závěrečných prací. Takových čísel jako němečtí kolegové ještě nedosahujeme, ale již se k nim blížíme.
Tento poměr mezi počtem studentů a učitelů s potřebnou kvalifikací má několik aspektů, které všechny souvisejí s kvalitou. Navzdory obecnému mínění je v Evropě studium humanitních oborů v jistém smyslu obtížné. Fakta ukazují, že trvá v průměru nejdéle, je při něm vysoká míra neúspěšnosti a také průměrná doba psaní disertačních prací je nejdelší. Můžeme tato čísla interpretovat tak, že humanitní obory studují neschopní studenti, líní intelektuálové, pochybné existence a lidé, kteří nevědí co chtějí. Jistě, mnohé z toho platí, ale skutečnost není tak jednoduchá – nejspíše je také pravda, že napsat dobrou závěrečnou práci v humanitních vědách vyžaduje celou sérii specifických schopností a kompetencí (jazykových, kulturních, stylistických apod.), které není snadné si osvojit a uplatnit je.
To všechno vede ale také k tomu, že v humanitních vědách v Evropě existuje největší selektivnost pokud jde o to, kolik absolventů oboru se věnuje vědecké dráze, je zde největší disproporce mezi počtem studentů a počtem vědců a získat nejvyšší profesorskou kvalifikaci vlastně z tohoto hlediska není vůbec jednoduché. Na jedné straně to je velmi pozitivní, protože to naznačuje šíři a kvalitu výběru, na straně druhé to má výše uvedené negativní důsledky a současně to vytváří tlak na to, aby se kvalifikační kriteria snižovala, stala se více mechanická a dosažitelná, odbouraly se habilitace a podobná kariérní „zdržování“ a tímto způsobem se zajistil potřebný počet kvalifikovaných humanitních profesorů.
Nové masy studentů, kteří úspěšně projdou humanitním studiem, nemají – na první pohled možná paradoxně - obecně problém sehnat práci a jejich uplatnění na pracovním trhu je velmi dobré. Nicméně jsou zde dva faktory, které potřeba mít na paměti: na rozdíl od minulosti řada absolventů pracuje zcela mimo vystudovaný obor a jejich průměrný příjem po nástupu do zaměstnání je ve srovnání s jinými obory spíše nižší, na druhé straně stoupá poptávka po humanitně vzdělaných lidech např. v bankovním sektoru, v podnikatelských subjektech – tato tendence je dobře patrná především ve Velké Británii.
Tento vývoj je výsledkem pozoruhodné restrukturalizace humanitního vzdělávání, které v západní Evropě nastalo ještě před zavedením boloňského procesu – do začátku 70. let sloužilo humanitní vzdělání především pro potřeby učitelů, po vzrůstu zájmu o studium už však absolventi nemohli najít uplatnění ani ve veřejné ani v soukromé sféře. Na to školy reagovaly diferenciací oborů, posílením vědecké složky ve výuce a vytvořením celkově lepšího a diferencovanějšího prostředí, což vedlo k pozoruhodným výsledkům. Lepší uplatnění absolventů humanitních oborů souvisí však také s proměnami společnosti, s posunem struktury zaměstnání směrem k veřejnému sektoru, službám a zábavě v nejširším slova smyslu a k potřebě kulturně, právně, ekonomicky, ekologicky a jinak sociálně-vědně interpretovat skutečnost. Absolventi humanitních věd mají v Evropě sice v průměru nižší životní standard než absolventi přírodních věd, techniky či medicíny, zato mají nižší riziko, že budou nezaměstnaní a jsou schopni mnohem flexibilněji reagovat na změny pracovního trhu.
Věda, společnost a politika
Tento vcelku pozitivní vývoj humanitních oborů jako studijních disciplín je doprovázen jinou tendencí, s níž si už humanitní vědy poradily mnohem méně. Jde o proměnu způsobu, jímž se financují vysoké školy a který je odrazem proměny společnosti a nových funkcí, které jsou po univerzitách požadovány. Humanitní vědy se nepotýkaly s většími problémy v tzv. humboldovském modelu univerzity, kde existovala jednota vědy a výuky, kde univerzita byla elitní institucí, sama určovala, co je vědecké a co ne, a kde byla jako obecně prospěšná záležitost, jež má účel sama o sobě, placena státem. Tento model ale nebylo možno udržet, nejen pro měnící se strukturu společnosti, odlišnou distribuci moci a prostředků a další faktory, ale i proto, že po univerzitách začaly být požadovány jiné úkoly a posléze měly i jiné podmínky: musely zvládnout požadavek na masové vzdělání a především byly nuceny začít obhajovat svoji činnost, zdůvodňovat své aktivity a samy shánět prostředky na vědu a často i na výuku. Tento proces byl doprovázen posunem od chápání vědy jako poznání a vědění směrem ke vědě jako výzkumu a vývoji a důrazem na měřitelné výstupy a na uplatnitelné poznatky. A tomuto vývoji humanitní vědy nedokázaly čelit nebo se přizpůsobit, resp. nepokusily se včas samy sebe interpretovat tak, jak to bylo nezbytné.
Ve chvíli, kdy univerzity přestaly samy určovat, co je věda a co má být jako věda a vzdělání pěstováno, však vstoupily do hry ony faktory, které jsem na začátku označil s Foucaultem, a přece s jiným významem než on, jako „pravda“ a „moc“. V této souvislosti je potřeba připomenout tři podstatné příznaky této změny:
První je ten, že věda se stala do jisté míry „pravdou“, byť diverzifikovanou, a vytlačila ze společnosti ostatní způsoby poznávání jako nedůležité a převzala různé funkce, včetně části náboženských. A jak trefně poznamenal filozof Zdeněk Vašíček „kouzlo zasvěcenosti využívá toho, že až v příliš mnoha případech, a nejen u širokého publika, vyvolávají matematické symboly stejné pocity jako alchymistické a teosofické značky a muší nohy. To ostatně souvisí .. s obrazem vědce jako člověka zasvěceného v hluboká tajemství, srovnatelného s mágem a prorokem.“ Vědeckým mágem ovšem může být přece jen snadněji někdo, kdo pracuje s čísly a vzorci, než ten, kdo mluví o jazyku, kultuře či společnosti, čemuž tak trochu všichni rozumí nebo si to alespoň myslí.
Druhým podstatným faktorem je to, že výzkum a vzdělání se stalo politickou prioritou – to je na jedné straně pozitivní, ale na druhé straně to znamená, že se o tuto oblast začali zajímat politici a reprezentanti zájmových skupin, kteří začali tento sektor reformovat a chtěli vidět okamžité výsledky, protože věří, že vzdělání a věda rychle změní společnost a zajistí ekonomickou prosperitu. Pravda to trochu je, i když ne tak přímočará, ale věda je nyní politickou a podnikatelskou reprezentací, která do toho přece jen mluví více než filozofové, viděna často jako cosi utilitárního, bezprostředního, něco, co produkuje takové výsledky, na něž si sáhneme nejpozději rok poté, co do „toho“ vložíme prostředky. Svět vědy a politiky se tak touto novou prioritou jistě více propojil, ale úplně jinak něž tehdy, kdy „universální intelektuálové“ ovlivňovali společnost. Jak to přesně vyjádřil významný sociolog Zygmund Bauman: „Kontakty se sférou politiky dnes přece neznamenají prakticky nic víc, než že chirurgové brání nemocnice, učitelé školy, herci divadla apod.; žádný z těchto „politických“ bojů (bojů potud, že dotace jsou v rukou politiků) nedává politice křídla.. Když je profese zaneprázdněna obranou svých profesionálních zájmů, není, kdo by se zabýval obecnými hodnotami, ty leží úhorem…“
Tento Baumanův postřeh nás přivádí ke třetímu podstatnému příznaku změny: co se změnilo je to, že o finance musejí nyní jednotlivé disciplíny spolu bojovat a že tento boj je také rozhodován mocensky, resp. politicky. A tak třeba rámcové programy Evropské unie humanitní vědy dlouho opomíjely, do infrastrukturních programů se humanitní disciplíny sotva vejdou a pokud ano, tak jen s něčím spíše okrajovým, co vypadá dostatečně exaktně. Jsou tak odkázány na prostředky placené státem za studenty (kterých je ale tím méně, čím je studentů více a navíc jsou to nejnižší příspěvky na studenta ze všech ostatních oborů) nebo na spíše menší granty (resp. třeba i na větší granty, ale rozdělované z nejmenšího balíku). To vše se odehrává v atmosféře podezření a předsudků, občas přiživených i kolegy vědci z jiných disciplín, že humanitní vědy jsou nekvalitní, izolované a nekonkurenceschopné, trochu zbytečné, produkují příliš mnoho studentů s nepraktickým vzdělání a jejich celkové výsledky jsou chabé.
Sebekolonizace a obhajoba
Reakce humanitních vědců na tento vývoj a zpochybňování jejich samozřejmé důležitosti byla ale nejspíše velmi nešťastná: jedni změnu společenských struktur a funkcí univerzit, vzdělání a vědy ignorovali, jiní se rozhodli, že své obory přizpůsobí požadavkům a připodobní je přírodním či technickým vědám. Nějakou dobu se zdálo, že tento postup je žádoucí, ale v posledním desetiletí stále více humanitních myslitelů vidí, že je špatný, že jde proti smyslu humanitních věd a že má devastující důsledky. Dobře to nedávno vyjádřil známý německý filozof Julian Nida-Rümelin (mimochodem krátce byl také ministrem, tedy není to žádným akademický intelektuál ve „věži ze slonoviny“), když napsal, že se velmi obává o osud humanitních věd v Evropě: paradigmatizace vědy je humanitním disciplínám cizí, počítání výsledků jen podle udělených grantů a publikací v amerických časopisech a databázích a rezignace na velké knižní publikace je nepřijatelná. Přestaly se počítat publikace v mateřské řeči a v jiných řečech než v angličtině –přitom angličtina je jistě výborný univerzální komunikační nástroj, ale není to jediná kulturní řeč a nemůže být universálním jazykem humanitních věd, pro než je mj. také důležitá stylistická forma a celá řada dalších věcí spojených s kulturou a jazykem. Nida- Rümelin k tomu dodává, že dochází k něčemu na způsob „sebekolonizace“, při níž se bohatství a mnohost humanitních věd v Evropě ničí a tím se likviduje celá specifická evropská vědecká kultura. Zajímavý je také závěr, který z toho vyvodil: zastavit tento proces je nutné a jedním z nástrojů je více se zapojit do debaty o reformách, více ovlivňovat veřejnou diskusi a využít sociálně-kulturních funkcí a kapitálu, který tyto vědy mají, k jejich vlastní záchraně.
Myslím, že to je i dobrá cesta pro české humanitní vědy. Jejich problém spočívá kromě obecných obtíží také v přetížení všech vším, v neúplné a z historických důvodů ztížené adaptaci na nové podmínky a funkce, v nedostatečných kapacitách, vnitřní nejistotě a nedostatku sebevědomí a malé soudržnosti. České prostředí navíc přehnaně reaguje na zahraniční vzory a tendence, takže míra našeho zpochybnění a defenzivního postavení v rámci společnosti a v mocenských strukturách je bez ohledu na samotný výkon humanitních věd větší, než jakou by si kolegové v jiných zemích vůbec dovedli představit.
Cestu ke zlepšení a k tomu, abychom se na podobných konferencích mohli zabývat diskusí o našich vědách a ne bojem o jejich přežití, vidím ve třech oblastech:
1. Humanitní vědy musejí sebevědomě ve veřejné debatě ukázat, vysvětlit a obhájit svoji funkci. Musí to dělat jazykem, kterému kolegové z jiných disciplín, politici, novináři a další lidé rozumí; humanitní vědci musejí opustit představu, že je to pod jejich úroveň, že lze pěstovat svoji vědu a nenabídnout tento klíč k porozumění – brzy by se mohlo stát. že nebude již co pěstovat.
2. Humanitní vědci musejí obhajovat specifika svých disciplín, multiparadigmatičnost, individualitu, jazykovou různost, ustálená publikační pravidla, význam knih, esejistiky, kulturní dimenzi apod., prostě parametry, které jsou nezbytné pro hodnotné výsledky humanitních věd.
3. Současně je ale potřeba, o to více kriticky dbát na kvalitu jednotlivých oborů, mít jasná a komukoliv vysvětlitelná a mezinárodně platná kriteria a také je důsledně uplatňovat. Bez požadavku na mezinárodní rozměr výzkumu, na externí posuzování a neustálou kritickou reflexi uvnitř komunity a na důsledné rozlišování mezi kvalitou a nekvalitou, bude jakýkoliv pokus a vysvětlení a obhajobu humanitních disciplín marný.
Slavný německo-americký historik umění Erwin Panofsky začíná svůj výklad o humanitních vědách vyprávěním o jednom z posledních dnů Immanuela Kanta: „Devět dnů před smrtí navštívil Kanta jeho lékař. Kant, starý, nemocný a téměř slepý, vstal ze svého křesla a roztřesen nemocí zamumlal několik nesrozumitelných slov. Jeho věrný společník si konečně uvědomil, že starý učenec se znovu nepodsadí, dokud on sám nezaujme svoje místo. Sedl si tedy a teprve po chvíli si Kant dovolil usednout s jeho pomocí do křesla. Když se trochu vzpamatoval, řekl: „Das Gefühl für Humanität hat mich noch nicht verlassen“. – Smysl pro lidskost mě ještě neopustil. Oba muži byli dojati k slzám,“ píše Panofsky, protože slovo Humanität mělo pro ně mnohem hlubší význam: „hrdé a tragické vědomí principů, kterým se člověk podrobil a s nimiž dobrovolně souhlasí, principů, které kontrastují s tím, že je člověk sužován nemocemi, předurčen k zániku a vystaven všemu, co sebou přináší „smrtelnost“.“
Porozumět tomuto kulturně-sociálnímu rozměru lidské existence nemůžeme bez pomoci, bez zprostředkování humanitních věd. K jejich osudu bychom proto měli cítit stejnou vazbu a úctu, jaké Immanuel Kant pociťoval ke slovu humanita, lidskost. Ono to totiž spolu souvisí.