Téma: Občanská společnost po 21 letech

Volání po demokracii vystřídal nezájem
Svobodu slova, shromažďování, možnost volit koho chci, a nebát se, že za to člověka bude někdo nějak postihovat. To a jiné výdobytky demokracie žádala před 21 lety většina Čechoslováků. Změna z totalitního na demokratické uspořádání země se nakonec skutečně udála a lidé dostali do rukou oproti předchozímu stavu silné nástroje, jak společnost ovlivňovat. Jak s nimi naložili? To, za co Češi před lety demonstrovali, a politika vůbec je dnes zajímá jen velmi málo a o aktivní účasti na fungování občanské společnosti se také nedá příliš mluvit.

„V komunistické společnosti existovala jakási univerzální hodnota, ačkoliv ošklivá. Lidé čekali, že v té demokratické ji nahradí jiná absolutní hodnota, ale tak to nefunguje. O demokracii je třeba se starat a to my jsme příliš nezvládli,“ říká Jaroslav Petřík z nedávno založeného Centra pro občanské vzdělávání při Masarykově univerzitě. Už po vzniku samostatného Československa konstatoval Tomáš Garrigue Masaryk, že demokracii bychom měli, a teď je třeba vychovat ještě demokraty. V podobné situaci se Češi ocitli po sametové revoluci, ale výchova demokratů zatím pokulhává.

Znepokojivá čísla
Podle průzkumů odhadem 80 procent dnešních voličů čerpá informace o demokracii ze školní občanské nauky z dob totality. A než by zájem o veřejné záležitosti rostl, tak spíš klesá.
Dokládají to i výsledky výzkumu hodnot a postojů občanů České republiky, které se zjišťovaly v letech 1991 až 2008. Zatímco v roce 1991 politika vůbec nezajímala 11 procent občanů, předloni už to bylo 24 procent. Když se měli respondenti před dvěma lety vyjádřit o míře své důvěry v politické strany, tak jich 42 procent odpovědělo, že jim nevěří vůbec, a stejný podíl lidí konstatoval, že jejich důvěra není moc velká. Vláda si v pomyslné hitparádě vedla jen o málo lépe.

Ze stavu, kdy si lidé přáli, aby mohli sami rozhodovat o tom, kdo je bude v politice reprezentovat, jsme se tedy dostali do situace, že voliči těm, které si za zástupce vybrali, téměř vůbec nedůvěřují. „Takové informace jsou alarmující a situace, do jaké jsme se dopracovali, naprosto nevyhovující. Musíme s ní něco udělat. Proto jsme ostatně Centrum občanského vzdělávání zakládali,“ podotýká jeho ředitel Ondřej Matějka, jenž poukazuje na to, že ve vyspělých zemích podobné instituce fungují dlouho a výchova k občanství se bere jako prevence politického extremismu.
Nutnost podniknutí kroků dokládají i výsledky šetření The International Civic and Citizenship Education Study. Ta se prováděla ve 38 zemích na celém světě a zapojilo se do ní více než 140 tisíc žáků. Plyne z ní, že Češi sice mají mírně nadprůměrné znalosti o občanské společnosti a systémech, angažovanosti a občanské identitě, ale v praxi je využívat nemíní. Když měli respondenti odpovědět na otázku, zda se chystají k volbám, tak v ostatních zemích jich v průměru 81 procent odpovědělo kladně. V Česku však plánovalo návštěvu volebních místností jen 50 procent žáků.

Neoprávněné znechucení
Za takové výsledky může vedení ve školách i v rodinách. Zatímco v prvním případě se dá mnohé dohnat, ve druhém už je to složitější. Žáky základních a středních škol totiž vychovávají lidé, kteří většinou sami v něčem podobném nevidí smysl. „Ve společnosti se spojila frustrace z porevolučního vývoje a na druhou stranu relativní spokojenost s tím, že všechno na první pohled funguje, aniž by se o to člověk musel příliš starat,“ nastiňuje Jaroslav Petřík, jenž uznává, že právě zklamání panuje v Česku silné.
Ale v tom nejsou Češi nijak jedineční. „Stačí se jen podívat do Spojených států, jaká očekávání provázela zvolení Baracka Obamy do prezidentské pozice. Už tehdy se mluvilo o tom, že od něj lidé čekají příliš, a to se také potvrdilo.“

České znechucení politikou však Petříkovi přijde částečně neoprávněné: „Jelikož nemáme přímou zkušenost s demokracií, je pro řadu lidí to, co se děje například v parlamentu, vzdálená věc a politici jsou jen „ti nahoře“. Kdyby si ale každý podobnou funkcí prošel a byl součástí rozhodovacího procesu, získal by zcela jiný pohled.“

Ne, neznamená to, že by hned každý musel kandidovat v parlamentních volbách. Snaha vzít najednou všechno do vlastních rukou může být i na škodu. „Občanství je vědomí vlastního místa ve společnosti a zároveň respektování místa ostatních,“ nastiňuje Petřík. Znamená to, že by si každý člen společnosti měl uvědomit, že se musí zajímat o věci kolem sebe. A pokud k nim má skutečně co říct, nenechávat si svůj názor pro sebe.

ROZHOVOR s ředitelem Centra občanského vzdělávání.