Přemítání o akademické samosprávě

České vysoké školy (univerzity) se těší značné samosprávě. V jiných odvětvích hospodářství nenajdeme podobnou demokracii pracovníků a zákazníků. Její míra je značná též ve srovnání s cizinou. Má své kořeny v listopadu 1989. Stát ji zachovává, přestože stále dává většinu peněz na jejich provoz. Je to asi dobře. Hierarchické řízení by patrně znemožnilo potřebnou modernizaci. Jen samosprávné prostředí otevírá prostor pro mnohost vizí, záměrů a řešení. Masarykova univerzita je dnes tak dobře „našlápnutá“ právě díky samosprávě. Samospráva je projevem důvěry veřejnosti vůči vysokoškolským pedagogům a studentům. Je ale také závazkem k solidnosti při výuce, výzkumu i hospodaření.

Za samosprávu se někdy považují jen přímo volené akademické senáty univerzit a fakult. Rektoři a děkani k ní ale patří také. Shora dosazení šéfové by byli jiní, než jsou ti současní volení. Ale zpět k senátům. Od akademických senátů se občas očekává nesplnitelné a zklamání pak vede k rozčarování. Mezi studenty je bohužel značné, takže je o volby mnohdy minimální zájem. Podobně lze vnímat nevelký zájem o práci v senátech mezi pedagogy některých fakult. Jde vesměs o neporozumění roli senátů.

Impulsy pro rozvoj univerzit a fakult mohou přicházet jen od rektorů, děkanů a jejich spolupracovníků. Akademické senáty mají posuzovat, zda jsou tyto impulsy rozumné a zvládnutelné, majíce na zřeteli účel a cíl univerzity a jednotlivých fakult, jímž je hospodárné poskytování špičkového vzdělání a provádění užitečného výzkumu. Nutně brzdí reformní snahy rektorů a děkanů. Návrhy a záměry poctivě projednané senáty však mají větší naději na úspěch než ty, které jsou výsledkem – byť osvíceného – diktátu. Zájem měnit nebo zachovat tvář univerzity nebo fakult mohou senáty vyjádřit vlastně jen jednou za tři roky, a to jen nepřímo, když volí rektora nebo děkana. Práce akademického senátu na fungující univerzitě či fakultě nemá být moc vzrušující. Dramatická zasedání bývají dokladem krize. Od přijímání návrhů vnitřních předpisů anebo rozpočtových opatření by nikdo neměl čekat okamžitou všenápravu. Jsou jen rámcem změn, nikoli změnami samotnými. Senáty poskytují, podobně jako rektoři, děkani a administrativa, organizační servis pro každodenní chod univerzity nebo fakult. Jejich skutečný život se však odehrává v učebnách, kabinetech a laboratořích, všude tam, kde se učí a bádá.

Přesto má provoz akademických senátů své kouzlo. Senáty jsou jedinečným spojením vody a ohně. Je dobré, když se pedagogická zkušenost mísí se studentským zanícením. Nepřínosné jsou jen krajní polohy těchto rysů obou složek. Někteří studenti se občas, jistě hlavně kvůli nedostatku zkušeností, domáhají řešení protiprávních anebo těch, jež ohrožují úroveň vzdělávání a výzkumu. Někteří pedagogové naopak obtížně překonávají nechuť zapojit se do debat, kde by jejich hlas měl zaznít. „Velký“ senát univerzity se od „malých“ fakultních liší svou pestrostí. Jednotlivé fakulty jsou jako planety sluneční soustavy, které, ač obíhají kolem stejné hvězdy – sledují stejné cíle, zůstávají každá jiným světem. Vzájemné porozumění není vždy snadné. Senát má jistě napomáhat jejich propojení. Toho lze dosahovat jejich srovnáváním do jedné řady, šťastné to ale moc nebývá. Nalézání toho, co je, má a dokáže být společné, je nutné, odlišnosti si však zaslouží pečlivé posouzení a značné ohledy.

Jako začínající, v nedávné historii Masarykovy univerzity nejmladší předseda „velkého senátu“ chci poděkovat všem jeho členům za důvěru, které se mi dostalo. Právnické vzdělání je pro mne jistou výhodou. Pedagogové jiných oborů musí v této funkci odhalovat vztahy mezi předpisy, vnímat problémy jejich výkladu a osvojovat si potřebné papírování. Není však vším, předseda musí při řízení pléna i při své účasti na četných dalších jednáních stále znova a znova rozpoznávat, kdy je potřeba vstřícnost a trpělivost a kdy asertivita a rozhodnost. Je mi ctí, že zde mohu poděkovat svému předchůdci. Pan profesor Jindřich Vomela předsedal po předchozí tři roky akademickému senátu s vědomím, že jeho řízení, podobně jako jeho obor chirurgie, si žádá umnou kombinaci rozhodných a jemných zásahů. Také tomuto tělesu dokázal zjednávat respekt, který mu kvůli jeho úkolům náleží. Byl mi tak dobrým učitelem.