Řádné oslovování nejvyšším dosaženým titulem, psaní titulů do podpisů, na vizitky, nebo dokonce na zvonky. My, co žijeme v České republice, to ani jinak neznáme, jde ale o zvyk, který je čistě středoevropský, či dokonce česko-německý a své kořeny má v dobách Rakouska-Uherska.
„Absolventů vysokých škol bylo v českých zemích v první polovině minulého století ve srovnání s dneškem velmi málo. A navíc ne všichni získávali titul. Například na filozofické nebo přírodovědecké fakultě obdrželo titul doktor jen kolem deseti lidí ročně. Šlo tedy skutečně o exkluzivní věc,“ říká ředitel Archivu Masarykovy univerzity Jiří Pulec.
Studijní úmrtnost studentů byla za první republiky vysoká, v průměru asi padesát procent. Po prvních čtyřech semestrech na lékařské fakultě, kdy se skládaly klíčové zkoušky z anatomie a fyziologie, odpadalo až třicet procent studentů. To je ovšem řeč o třetině z velmi úzkého výběru.
V roce 1946, tedy v době, kdy byla univerzita zasažena poválečným přílivem lidí lačných po vzdělání, měla MU necelých osm tisíc posluchačů. Podobného čísla se jí podařilo znovu dosáhnout až v 80. letech minulého století. Dnes to představuje méně než počet studentů filozofické fakulty, tedy té největší na univerzitě.
„Posedlost tituly v české společnosti jistě souvisí i s tím, že jí chyběla šlechta. Jistou honorací se proto stávali páni doktoři, docenti a profesoři. I když neoficiálně, existovaly tituly dokonce i pro studenty, kteří za sebou měli nějakou zásadní část studia,“ říká Pulec.
Používalo se označení MUC, JUC, PhC a RNC, písmeno C znamenalo kandidát. I když to nemělo žádnou oporu v zákoně, značilo to studenta, který již složil některou z rigorózních zkoušek vedoucích k titulu nebo některou ze zkoušek státních. Studium medicíny bylo natolik prestižní, že i bez složení patřičných zkoušek se někteří studenti označovali titulem MUSt.