Novela zvyšuje zodpovědnost vysokých škol za svoje hospodaření

Zákonem č. 552/2005 Sb. novelizujícím zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, se nejvýraznější změny do chodu vysokých škol zavádí v paragrafech 18–20, které upravují rozpočet, majetek a hospodaření veřejných vysokých škol. Nová úprava zvyšuje vlastní zodpovědnost vysokých škol za dlouhodobé zacházení s financemi, posiluje možnosti rozhodovat o účelném vynakládání prostředků a hospodaření s fondy, na kterých se meziročně akumulují školou vlastněné finanční prostředky, doplněna je také možnost nabývat akcie společností, do kterých vysoká škola vkládá majetek, což je významné při zakládání tzv. spin-off společností.


Veřejné vysoké školy dostávaly až dosud od státu finance výhradně formou dotací pro daný kalendářní rok. Důsledkem obecných pravidel pro nakládání s prostředky státního rozpočtu byla povinnost na konci roku tyto dotace zúčtovat a nespotřebované prostředky vrátit zpět. Ze systémového pohledu nemůže stát poskytovat dotace na budoucí činnost bez toho, aby po jejím skončení nevyžadoval nespotřebované prostředky vrátit zpět nebo nekontrolovat jejich užití výhradně ve shodě s účelem poskytnuté dotace – což byla v případě vysokých škol vzdělávací činnost, nikoli však případné úspory odvedené do vlastních fondů školy.

Tento pohled neodpovídal skutečnosti, kdy veřejné vysoké školy dostávají finance na vzdělávací činnost na základě již odvedeného výkonu definovaného počtem vzdělávaných studentů v předchozím kalendářním roce. Financování vzdělávací činnosti má proto spíše charakter „proplácení faktury“, kterou vysoká škola státu předloží za své studenty z uplynulého roku. Touto úvahou bylo motivováno rozdělení financí, na které má veřejná vysoká škola ze zákona nárok, na složku novelou nově zavedeného příspěvku, který je přidělován na základě skutečností dokládající odvedený výkon vysoké školy v předchozím roce v oblasti vzdělávací činnosti a související činnosti vědecké, a na složku dotační, která se týká ostatních oblastí, kde je zachován charakter účelového financování budoucí činnosti, nikoli platby za činnost již vykonanou.

Zůstatek příspěvku je možné na konci roku ukládat do fondů, se kterými může v dalších letech vysoká škola hospodařit. Nově se zřizuje fond provozních prostředků, ze kterého lze v rozpočtu vysoké školy plánovat provozní výdaje, a fond sociální, ze kterého půjde zaměstnancům bez zbytečného zdanění přispívat na penzijní připojištění ve výši dvou procent vyplácené mzdy. Do pravomoci veřejné vysoké školy se dostávají i převody financí mezi fondy, což je důležité zejména z hlediska možnosti sestavování vlastního investičního rozpočtu vysoké školy alespoň v limitech, které jsou vyjmuty z programového financování.
Pro posilování kvality vysokých škol je významné zavedení paragrafu 47b, který pro bakalářské, diplomové, disertační a rigorózní práce zavádí nevyvratitelnou domněnku souhlasu autora práce se zveřejněním a veřejnoprávní povinnost vysokým školám nevýdělečně všechny tyto práce zveřejnit. Zveřejňování kvalifikačních prací je přirozenou podmínkou všude tam, kde je práce vypracována a odevzdávána kvůli získání vysokoškolského titulu, kterým se absolvent veřejně prokazuje.

Obhajoby těchto prací jsou vesměs veřejné, u vědeckých prací je navíc dobrým zvykem trvat na předchozí publikaci předkládaných výsledků. Vlna nevole, která se z řady škol proti tomuto ustanovení zvedla, velmi výmluvně dokazuje, jak bylo potřebné tuto povinnost uložit zákonem a nespoléhat na vlastní odpovědnost vysokých škol. Transparentnost ukazatelů kvality vysokých škol je nepochybně veřejným zájmem a absolventské práce na nich nejde nahradit utajovanými činnostmi pro komerční firmy, z jejichž úrovně se škola nemusí zodpovídat veřejně. To není ve sporu s tím, že utajované skutečnosti nebo jednotlivé konkrétní údaje podléhající např. firemnímu tajemství, nebudou v publikovaných textech znečitelněny, takových údajů je však vesměs v kvalifikačních pracích jen velmi omezené množství.

Novela dále ukládá Akreditační komisi povinnost dokládat výslovně a zcela konkrétně důvody, pro které odmítla udělit akreditaci. Týká se to opakované praxe, kdy Akreditační komise v některých specifických oblastech opakovaně odepřela souhlas, přičemž důvodem nebyla kvalita akreditovaného studijního programu nebo jeho personální obsazení, ale jen předpojatost oborových podkomisí nebo jejich předsedů (zaslouženou pozornost k tomuto problému např. nedávno obrátila oprávněná kritika v bilančních proslovech minulého předsedy Rady vysokých škol).