Zveřejňování posudků závěrečných prací

Loňská novela zákona o vysokých školách, účinná od 1. ledna 2006, změnila domácí akademické poměry, a to i pokud jde o zveřejňování posudků na závěrečné práce. Stalo se tak s ohledem na veřejný zájem na přezkoumatelnosti hodnocení dosažené vysokoškolské kvalifikace. Souvisí s tím i sama veřejná podpora vzdělávací činnosti vysokých škol. To vše si nelze představit bez metodického hodnocení disertační či diplomové práce, které je samo o sobě odevzdaným výsledkem vědecké práce posuzovatele.

Hodnocení vědecké práce je, jak známo, „vědou svého druhu“. Zveřejněné posudky nesmí být obsahem ani formou na úkor dobrého vědeckého nebo vzdělávacího jména vysoké školy, zejména pokud jde o otázku metodičnosti a strukturování přezkoumatelného hodnocení. Nesmí být samozřejmě ani na újmu práv nebo oprávněných zájmů studenta.

Akademický pracovník je povinen dbát dobrého jména vysoké školy. Nejde o žádný planý příkaz. Jednáním na úkor dobrého jména vysoké školy by bylo například i vypracování takového posudku, který by obsahoval opis obsahu jednotlivých kapitol posuzované práce, přičemž závěrečné hodnocení by z jeho obsahu nebylo přezkoumatelné. Jedná se totiž o kvalifikační hodnocení, nikoli o recenzi vydaného díla za účelem jeho přiblížení čtenářům a potenciálním kupujícím, kteří dílo neznají. Jestliže by se něčeho takového dopustil kupříkladu soud nebo správní úřad, bylo by jeho napadené rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost.

Současně je nutno dbát vlastní vědecko-pedagogické pověsti každého akademického pracovníka, a to i jím samým, pokud jde o výsledek jeho odvedené hodnotící vědecké práce. Tento výsledek bude totiž přístupný komukoli, tedy i vědecké veřejnosti, a to i z jiných oborů a z jiných zemí. Je tedy ve vlastním zájmu akademického pracovníka, aby byl jeho výsledek na alespoň uspokojivé pracovní úrovni. Musí přitom odpovídat povaze akreditovaného studijního programu. Nelze vyloučit ani to, že úroveň odevzdaných posudků může mít jistý význam i při habilitačním či jiném ověřování kvalifikace samotného posuzovatele. Tedy nejenom studenta. Taktéž nelze vyloučit ani „hodnocení hodnotitelů“, a to právě na základě jejich veřejných posudků, jež je známo z jiné oblasti veřejné podpory, jíž je výzkum.

V části našeho akademického prostředí se proto můžeme stále více setkávat i s posudky, řekněme dosud „netradičními“. Nutno však říci, že pojmy „tradiční“ nebo „netradiční“ nemají samy o sobě žádný vědecký význam. Natožpak význam sledovaný účelem novely zákona o vysokých školách. Rozhodující je pouze metodičnost a přezkoumatelnost hodnocení, která má vyloučit nebo alespoň omezit možnou hrozbu libovůle, ne-li svévole, na straně posuzovatele.Studenti mají být se strukturou posudku, tedy i s přiměřenými požadavky na ně kladenými, včas předem seznámeni. Posloužit tomu může výuka vědecké propedeutiky, která má mít na vysokých školách nezastupitelné místo. Zatím tomu tak zdaleka vždy není.