Za připomenutí stojí dnes snad už jen hlavní námitky Masarykovy univerzity vůči novele zákona: totiž že její původní znění ukládalo administraci agendy nikoli vysokým školám, ale ministerstvu školství, a že přímo ze zákona nikomu nárok na sociální stipendium nevznikl. S první námitkou se musel vypořádat až Parlament, který zákonem č. 160/2006 Sb. (jinak pojednávajícím o podmínkách pobytu cizinců v ČR) s účinností od 27. dubna 2006 upravil příslušný text v zákoně o vysokých školách tak, aby se adresáty ustanovení o povinném sociálním stipendiu staly bez pochybností vysoké školy. Druhou námitku pak uznal i legislativní a právní odbor ministerstva školství, podle jehož vyjádření samotná novela zákona o vysokých školách s účinností od 1. ledna 2006 žádný nárok na sociální stipendium nemohla založit.
Tiskový odbor téhož ministerstva ovšem usilovně šířil opačnou informaci a dokonce v médiích vyzýval studenty, aby se obraceli na vysoké školy se žádostmi o stipendium, a to navzdory skutečnosti, že potřebné prováděcí nařízení bylo vládou projednáno až 1. března 2006 (čtvrt roku po vydání zákona) a vyhlášeno ve Sbírce zákonů dokonce až 6. dubna 2006 (s účinností k témuž dni). Právě tuto neschopnost státu provést vlastní zákon v rozumném čase, na který čekaly všechny vysoké školy – jsem v květnovém čísle muni.cz označil za selhání státní správy a nemám důvod na tomto vyjádření nic měnit.
Ostatní sporné body byly víceméně odstraněny po projednání s ministerstvem školství a stanovisko jeho legislativního a právního odboru bylo promítnuto do již vyhlášeného stipendijního programu MU pro přiznávání stipendií v případě tíživé sociální situace studenta podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, který byl rektorem MU vydán v prvním možném termínu, tedy 1. července 2006. Bez odstranění těchto sporných bodů však nebylo možné, a v tomto smyslu byl náležitě informován i Akademický senát MU a vzal to s pochopením na vědomí, aby univerzita přijala potřebná prováděcí opatření a dostála přitom své povinnosti řádného hospodáře se svěřeným majetkem.
Daleko zajímavější ale možná je širší kontext či koncepční rovina dané věci. Tedy: je skutečně systémové a rozumné, aby vysoké školy kromě vzdělávací a výzkumné činnosti působily ještě jaké svého druhu správa sociálního zabezpečení? Nejde zde pouze o hledisko administrativní jednoduchosti, i když byrokratické kolečko, které musí v důsledku právní úpravy absolvovat sociální stipendisté (nejprve do školy pro potvrzení o studiu, pak s potvrzením na úřad státní sociální podpory, od něj získat oznámení o dávce sociální podpory a předat toto oznámení škole, od školy vyzvednout rozhodnutí o přiznání stipendia a následně stipendium, a konečně nechat si od školy vykázat výši poskytnutého stipendia a výkaz předložit úřadu státní sociální podpory) je pravděpodobně dostatečně výmluvné.
Zákon o vysokých školách v novelizovaném § 91 ukládá vysokým školám přiznat „po standardní dobu studia na deset měsíců v akademickém roce“ studentům, kteří jsou příjemci přídavku na dítě ve zvýšené výměře, tzv. sociální stipendium (oficiálně a správně: stipendium v případě tíživé sociální situace studenta), a to minimálně ve výši stanovené nařízením vlády.
Je pravda, že vysoké školy mohou oproti částce nařízené vládou sociální stipendium zvýšit. To je ovšem jediný „autonomní“ prostor, který jim v této věci nový zákon ponechává, přičemž podle vydaných pravidel pro financování vysokých škol by univerzita takové zvýšení sociálního stipendia musela uhradit z jiných zdrojů, než které ministerstvo školství na přiznání sociálních stipendií poukazuje. Na rozdíl od toho, co uvádí pan ředitel Beneš, zákon neumožňuje vysokým školám stanovit si rozhodnutím Akademického senátu alternativní kritéria pro přiznávání sociálních stipendií nebo třeba jen mírně pozměnit pravidla uvedená v zákoně, a dokonce i předepisuje doklad, oproti jehož předložení má být toto stipendium přiznáváno. (Je ale možné, jak tomu je nyní i na MU, poskytovat jak sociální stipendia podle zákona, tak stipendia v tíživé sociální situaci studenta podle kritérií definovaných vysokou školou nebo fakultou. Stipendijní řád MU ostatně už od roku 1998 pamatoval na možnost stipendia jako příspěvku na studentům jinak nedostupné učebnice apod., a tato stipendia byla běžně na žádost přiznávána.)
V tomto kontextu se pak zavedení sociálních stipendií novelou zákona těžko může jevit jinak než jako zvýšení dávky státní sociální podpory – příjemci stipendia za zákonem daných podmínek jsou pouze studenti-příjemci přídavku na dítě ve zvýšené výměře, a těžko chápat, proč jim toto přilepšení musí být poskytováno tak složitým způsobem. Argument ředitele Beneše, že v rozpočtu ministerstva práce a sociálních věcí by chudí studenti o sociální stipendia museli soutěžit s jinými kategoriemi potřebných nemůže obstát před nikým, kdo je obeznámen s principem mandatorních výdajů. Tato kategorie rozpočtových výdajů totiž není konstruována tak, že byla stanovena předem danou částkou, která by se pak rozdělovala – ale právě naopak, na základě z právních předpisů odvozených finančních nároků se stanoví částka na jejich pokrytí. Ve skutečnosti zavedení sociálních stipendií novelou zákona vede k nemálo absurdnímu důsledku, a sice že prioritním výdajem vysokých škol (jako adresátů povinnosti poskytovat tato stipendia) už není vzdělávání, ale platba sociálních stipendií (jako svého druhu mandatorní položka rozpočtů vysokých škol).
Je samozřejmě možné porozumět různým politickým hlediskům, které k zavedení tzv. sociálních stipendií do zákona o vysokých školách vedly, včetně pravděpodobné reflexe občasné kritiky České republiky na mezinárodním fóru, že nemá vypracovaný komplexní systém sociálního zabezpečení studentů. Jinou věcí pak je, že tato kritika často vychází z neznalosti či neporozumění českého sociálního systému vůbec, který je založen na univerzalistickém principu (a nemáme tedy např. specifické systémy zdravotního pojištění pouze pro studenty, jako dejme tomu v některých severských státech), a že i v mezinárodním srovnání lze pozorovat ústup od grantů pro vysokoškolské studenty založených na testování příjmů rodiny ve prospěch grantů poskytovaných podle „akademických zásluh“ (prospěchu nebo výsledků tvůrčí činnosti). Ovšem míra krkolomnosti konstrukce sociálních stipendií v novelizovaném vysokoškolském zákoně a zejména v podstatě nulová přidaná hodnota této formy poskytnutí dávky oproti možnosti, že by příslušná částka byla prostě připočítána k přídavku vyplácenému úřadem státní sociální podpory, je zřejmě na hranici zdůvodnitelnosti a možná i za ní. Nemluvě o tom, že v takovém případě mohli potřební studenti podporu získat v celém státě skutečně již od 1. ledna 2006.
Jiří Nantl,
kancléř MU