Učí se ve tmě, čte ve tmě, žije ve tmě. Jana Homolová je nevidomá pětadvacetiletá studentka Pedagogické fakulty MU. Její tma je jiná než ta naše, je napořád. O to, aby nebyla tak černá, se stará hlavně Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, známé také jako Teiresiás. Neví, jak vypadají její rodiče
Jana Homolová z Plzně je od narození nevidomá. „Jsem nedonošená. Narodila jsem se v šestém měsíci,“ říká. Od čtyř let chodila do mateřské školky na pražských Hradčanech. „Byla tam dvě oddělení. Jedni, co trošku viděli, a druzí, kteří neviděli vůbec. Já jsem malinko viděla, takže jsem chodila k těm koukavějším. Tehdy jsem ještě byla schopna rozpoznat barvy, dokonce jsem třídila korálky, ale jak vypadají naši, to jsem nikdy neviděla,“ vypráví Homolová.
Od čtyř let žila Jana Homolová mimo domov. „Domů jsem jezdila ze školky a potom ze školy jenom na víkendy. Vypralo se, jelo se k babičce a už zase zpátky do Prahy,“ říká. Po šestnácti letech strávených v hlavním městě odešla studovat do Brna. „Masarykovu univerzitu jsem si vybrala proto, že má Teiresiás, Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky.“
Musím si zapamatovat, co mi hlas z počítače přečte, říká Homolová. Foto: Pavla Ondrušková
Učebnice v Brailleově písmu by se jí do pokoje nevešly
Jana Holomová studuje pátým rokem angličtinu a němčinu na Pedagogické fakultě. Na přednášky chodí společně s ostatními studenty. „Poznámky si dělám do notebooku, ale často nestíhám, protože nevidím, co učitel promítá na slidech. Někteří vyučující mi prezentaci posílají mailem. Stejně většina toho, co je potřeba umět na zkoušku, je v povinné literatuře,“ říká Homolová. Učebnice, které nevidomí ke studiu potřebují, připravuje středisko Teiresiás. „Kdybychom měli mít studijní materiály psané Brailleovým písmem v papírové podobě, tak se nevejdu do pokoje na koleji. Na jedné stránce je totiž hrozně málo textu,“ vysvětluje.
Ke zkoušce musí mít naposloucháno
Před zkouškou vede počítač nevidomé několikahodinový monolog. „Musím si zapamatovat, co mi hlas z počítače přečte. Kdybych měla číst celou knížku v braillu, bude to pro mě osobně pomalé a únavné,“ říká Homolová. Písemné zkoušky dělá ve středisku Teiresiás. „Centrum od vyučujícího dostane písemku, tu upraví tak, abychom s ní mohli pracovat co nejjednodušeji. Test píšeme na počítači s brailleským řádkem. Ten je umístěn pod klávesnicí. Nabíhá na něm text v Brailleově písmu a já ho prstem čtu,“ upřesňuje.
Na základní škole učit nechce
Jana Homolová nechce učit ve škole. „Vyučovat bych mohla jedině soukromě. Kdybych totiž byla na základní škole, tak by si museli zaplatit asistentku, která by mým žákům rozdávala materiály a pomáhala mi, nebo by museli sehnat učitele, který by měl volno, když já učím, aby se mnou do hodiny šel,“ říká. „Líbí se mi, když učitel v hodině chodí mezi žáky, je s nimi v kontaktu. To já nemůžu.“ Homolová ale po studiu na vysoké škole jazyky neopustí, chce se věnovat překladům.
Bez počítače by studovat nemohla
Notebook s vybavením pro nevidomou stál víc než sto tisíc. „Při práci s počítačem používám hlasový výstup, který mi předčítá delší texty a říká mi, kde se v uživatelském prostředí pohybuji. Mám i brailleský řádek, pomocí něhož si můžu přečíst jakýkoli text,“ vysvětluje Homolová. „Bez počítače bych si svoje studium opravdu nedovedla představit.“
Hrála na klavír, na flétnu, zahrála si i šachy. „Teď mám ráda chatování a skype,“ vypráví Homolová. Říká o sobě, že je vyloženě technický typ. Jak by taky nebyla. Zkuste si někdy zavřít oči a pracovat s počítačem.