V současné době jsme svědky nebývalého nárůstu významu a obliby různých žebříčků vysokoškolských institucí na národní i mezinárodní úrovni. Jedná se o fenomén vzbuzující často bouřlivou kritiku, a to jak z univerzitního, tak i neuniverzitního prostředí. V následujícím textu najde čtenář informace o tom, co to žebříčky jsou a jak se v nich orientovat.
Co jsou to žebříčky školŽebříčky vysokých škol (university rankings, league tables) představují způsob seřazení vzdělávacích institucí (nebo jejich součástí) podle předem definované metodologie a kritérií. Jejich cílem je poskytnout informaci o kvalitě, postavení a prestiži posuzovaných institucí.
Z hlediska metodologického jsou žebříčky vytvářeny na základě kombinace určitých kritérií (jak kvantitativních, tak kvalitativních), podle nichž je každému hodnocenému subjektu přiřazen určitý počet bodů (skóre). Do celkového hodnocení pak mohou jednotlivá kritéria vstupovat se stejnými nebo různými vahami. Hodnoticí kritéria jsou přitom založena na dvou typech dat: jednak jsou to data objektivní, konstruovaná do statistických indikátorů (např. výběrovost přijímacího řízení daná podílem přihlášených a přijatých uchazečů), jednak data subjektivní, která vycházejí ze subjektivního názoru určité skupiny (např. studentů, akademiků nebo odborníků z praxe) o kvalitě posuzované instituce.
Historie
Z hlediska historického jsou žebříčky univerzit americkým „vynálezem“, přičemž první pokusy tohoto druhu se v USA objevily na počátku 20. století. Mezinárodní věhlas však získal až U.S. News & World Report – žebříček nejlepších amerických univerzit, který byl poprvé publikovaný v roce 1983. Praxe srovnávání vysokoškolských institucí podle stanovené kombinace kritérií se pak rychle rozšířila do dalších zemí. Nejznámějšími mezinárodními žebříčky jsou v současné době QS World University Rankings, které každoročně představuje vzdělávací příloha britského listu The Times Higher Education Supplement, a Academic Ranking of World Universities vytvářený univerzitou v Šanghaji. V České republice, kde se tradice srovnávání univerzit teprve pomalu utváří, jsme se mohli setkat s několika pokusy iniciovanými Lidovými novinami nebo MF Dnes.
Proč se žebříčky škol sestavují
Obecně řečeno jsou žebříčky sestavovány z několika důvodů. Cílem je poskytnout veřejnosti informace o postavení vysokoškolských institucí, tedy usnadnit rozhodování potenciálním studentům, jejich rodičům, politikům, nadacím nebo zaměstnavatelům a tak dále. Dalším z cílů je rozvíjet soutěživost mezi jednotlivými institucemi nebo stimulovat vytváření center excelence. V neposlední řadě se jedná o vizitku kvality, o niž samozřejmě každá vysoká škola usiluje.
Žebříčky a seznamy vedoucích institucí v dané oblasti se proto stávají mocným nástrojem. V situaci, kdy se vysokoškolské vzdělání stává masovou záležitostí, roste nabídka institucí, které toto vzdělání poskytují, i nabídka studijních programů. Rostoucí diferenciace, finanční nákladnost studia, důležitost dobrého vzdělání a diplomu pro uplatnění na pracovním trhu – to vše jsou legitimní důvody pro hledání té nejlepší a nejvhodnější instituce nebo studijního programu. Vzniká proto poptávka po jednoduše interpretovatelných a přehledných informacích, které umožní nabídku jednotlivých institucí snadno srovnat.
Metodologické problémy a omezení
S tím, jak se praxe žebříčků vysokých škol rychle rozšířila, jejich přesnost, význam a užitečnost se staly předmětem zájmu i bouřlivých diskuzí. Kritizovány jsou především aspekty metodologické, ale pozornost bývá zaměřována rovněž na důvěryhodnost zdrojů nebo způsob prezentace výsledků. Důkazem rostoucího významu žebříčků, ale i existujících obav o jejich kvalitu je také nedávné vyhlášení Berlínských principů pro tvorbu žebříčků vysokoškolských institucí (Berlin Principles for Ranking of Higher Education Institutions). Tento dokument byl vypracován v rámci pracovní skupiny tvořené UNESCO-CEPES a Institute for Higher Education Policy (USA) a obsahuje cíle a základní principy pro sestavování žebříčků, sběr i zpracování dat. Měl by se jimi řídit každý, kdo se podobným aktivitám věnuje, ale mohou být užitečné i pro ty, kteří se chtějí ve „světě žebříčků“ zorientovat. Z nejdůležitějších principů uveďme alespoň několik následujících.
Žebříčky by měly reflektovat rozdílnost jednotlivých institucí a jejich cílů – toto pravidlo se vztahuje ke známému principu o srovnávání srovnatelného. Kritéria pro hodnocení vysokých škol intenzivně zaměřených na výzkum nemohou být použitelná pro srovnávání kvality například s institucemi, které si kladou za prvotní cíl připravit své absolventy pro praxi.
Metodologie vytváření žebříčku musí být transparentní – výběr metody, stanovení vah i původ použitých dat by měly být co nejvíce transparentní a jednoznačné.
Indikátory by měly být vybírány na základě jejich relevance a validity – indikátory by měly být zvoleny tak, aby co nejlépe reprezentovaly kvalitu instituce, ne na základě dostupnosti dat. Nemělo by chybět odůvodnění, proč byl ten který indikátor vybrán a co má za úkol měřit.
Uživatelům by měla být umožněna volba zobrazení výsledků – uživatelé by měli mít příležitost zvolit si váhu jednotlivých indikátorů a ovlivnit tak podobu výsledků. Každý uživatel má rozdílné preference, proto lépe než uvádět celkové skóre instituce, je poskytovat výsledky pro jednotlivé indikátory separátně.
Každý žebříček je do jisté míry kontroverzní a nemůže být absolutně objektivní. Pořadí jednotlivých institucí v žebříčku bude totiž vždy záležet na výběru kritérií a na jejich stanovené váze. Přes všechny metodologické nedostatky je však velmi nepravděpodobné, že by žebříčky v dohledné době zmizely. Nezbývá než si uvědomit, že přestože nám sice často pomáhají vyznat se ve složitém světě, každé takto hrubé zjednodušení reality nás ochuzuje o velkou část informace. Do budoucna snad můžeme také doufat, že autoři žebříčků vezmou v úvahu mnohdy oprávněné výhrady a začne jim jít, kromě zvýšení nákladu, také o zvýšenou kvalitu vysokých škol.
Více k tématu také v textu Mikuláše Beka zde a úvodníku Iva Možného zde.