Diskuze o žebříčcích, jež na základě více či obvykle méně validních a reliabilních dat stavějí univerzity do fronty seřazené na schodech, jež vedou do vysněného univerzitního nebe, zaměstnávají stále častěji akademiky, budoucí studenty, jejich rodiče, zaměstnavatele a zejména vlády mnoha zemí. Vzdělávací přílohy světových či méně světových listů dnes otiskují žebříčky univerzit, jež se podobají žebříčkům (charts), které začal otiskovat již v roce 1940 americký hudební časopis Billboard. Do té doby se sice o hudebním vkusu diskutovalo, veřejné hudební dostihy mezi Mozartem, Beethovenem, Brahmsem a Dvořákem se ovšem ještě nepořádaly. Žebříčky jsou neklamným znamením komodifikace, jež se hudby zmocnila o něco rychleji a razantněji než vzdělání. Co se nejvíc prodává, dostane se do Top 40, a co je v Top 40, to se nejvíc prodává. Mysteriózní vztah slepice k vejci se zde opakuje v globálním měřítku hudebního průmyslu. Paralela mezi hudbou a univerzitami je samozřejmě jako všechny paralely matoucí a zrádná. Stačí pomyslet na to, kdo z intelektuálů si dnes kupuje hudební nahrávky podle hitparády Esa. Nikdo. A pokud ano, tak se za to stydí a činí tak tajně, s pocity měšťana devatenáctého století při návštěvě nevěstince – směsicí slasti a hanby. Ale kdo by při rozhodování o budoucím studiu svých dětí odolal vzdělávací příloze Timesů? Nejde o rozdíl jediný. Ale právě rozdíly a společné rysy s tržním oběhem hudby, jež kdysi byla v našem kulturním okruhu předmětem posvátné kontemplace, mohou být poučné pro formulaci pozice vůči okouzlení naší doby univerzitními žebříčky.
Začněme podobnostmi. Je příznačné, že hudební žebříčky, stejně jako žebříčky univerzit, jsou dominantně produkovány a otiskovány novinami či dalším periodickým tiskem. A je dobré mít na paměti, že primární funkcí žurnalistiky z hlediska ekonomického zakotvení soukromých médií zajisté není šířit pravdivé, objektivní a svobodné informace a přispívat tak ke společenskému blahu, nýbrž připoutávat pozornost čtenářů k reklamě, jejíž šíření a prodej soukromá média živí. Soukromá média neprodávají svým čtenářům pravdivé informace, soukromá média prodávají své čtenáře reklamním agenturám a prvním úkolem takové žurnalistiky je svést pozornost čtenáře k reklamě. Že se přitom tu a tam dá přilákat pozornost čtenářů k reklamě i pomocí pravdivých a objektivních informací, je samozřejmě pravda, není to však podstatné pro ekonomiku médií. Přínos objektivní informovanosti souvisí spíše s etickými standardy a kulturou řemesla či poptávkou ze strany publika. Žebříčky hudebních nahrávek, univerzit, dětských kočárků či automobilů jsou skvělým nástrojem, jak zvídavé čtenáře přilákat k přilehlým reklamám na koncerty, přijímací řízení, dětské peřinky a nový model Lidového vozu. A tyto žebříčky jsou samy o sobě mocným marketingovým nástrojem, jsou samy reklamou na to, co řadí do pořadí.Rozdíly jsou samozřejmě důležitější. Zatímco hudební či jiné spotřebitelské žebříčky jsou zpravidla orientovány na zboží víceméně krátkodobé spotřeby, komodifikace univerzitního vzdělání pokročila méně. Nejste-li ctiteli hlavního hudebního proudu hitparády Top 40, otevírá se vám celá plejáda alternativních trhů s jinými „menšinovými“ žánry a vlastními parciálními hitparádami. A když už se vám stane, že nakoupíte špatně, zjistíte to při prvním poslechu desky a částka vyhozená oknem nezruinuje váš rodinný rozpočet. Vzdělání se vymanilo ze státního monopolu a nastoupilo cestu trhu zatím jen omezeně, a to nejen v České republice. Velcí duchové dnešní světové „vědy“ o vysokém školství hovoří spíše o kvazitržním charakteru vysokoškolského prostředí, v němž sice neoliberální politiky prosadily některé změny, které vedou k soutěži institucí o studenty, chování všech aktérů na tomto kvazitrhu však postrádá celou řadu znaků transparentního tržního prostředí, o němž pojednávají, sní či blouzní ekonomické teorie. „Zákazníci“ univerzit, studenti, jsou totiž velmi specifickými kupci – své „zboží“ si kupují na univerzitách obvykle jen jednou či dvakrát za život a o jeho užitečnosti se zpravidla přesvědčí až dlouho poté, co koupě dokonána jest. Náklady na pokrytí kupní ceny jsou přitom zásadní finanční položkou, ať již státního rozpočtu či stále častěji rozpočtu rodinného a vlastního budoucího rozpočtu studentů. Kupci zkrátka postrádají základní informace a riziko špatné investice je tak enormní. V kvazitržním netransparentním prostředí pak mohou vysokoškolské instituce snadno rozvíjet strategie, jež jsou sice dobré k jejich přežití či maximalizaci zisku, poškozují však „zákazníky“ a jsou v rozporu s cíli univerzitního vzdělání jako veřejné služby.
A odtud vychází oprávněná poptávka po transparentnosti, měřítcích kvality, žebříčcích a mechanismech zajištění kvality. Žebříčky patrně představují tu méně důležitou cestu k uspokojení této legitimní poptávky. Možná je důležitější věnovat pozornost rozvíjení vnitřní „kultury kvality“ univerzit, serióznímu institucionálnímu výzkumu a benchmarkingu na úrovni srovnatelných částí univerzit (fakult, ústavů, studijních programů či oborů), neboť srovnávání nesrovnatelného, které je pořadím celých univerzit vlastní, bude vždy provokovat metodologickou erudici akademické veřejnosti. Je však třeba také počítat s tím, že žebříčky, i když asi neměří „kvalitu“, mohou univerzitu motivovat k tomu, aby svou kvalitu cílevědomě zvyšovala. Být mezi Top 100 světovými univerzitami by koneckonců nebylo špatné, i když víme, že metodika sestavování žebříčků je pochybná a žebříčky jsou marketingovým nástrojem zábavního průmyslu.