Kolikrát už jste Antarktidu navštívil?
Úplně přesně to nemám spočítané. Patnáctkrát nebo šestnáctkrát to bude určitě.
Jaké rostliny rostlinný fyziolog v Antarktidě zkoumá?
Zkoumám reakce antarktických rostlin na stresové podněty, které se v Antarktidě vyskytují. Těmi jsou nízké teploty, úplný zámrz v době antarktické zimy, vysoké dávky záření v období antarktického léta nebo dlouhé období bez vody. Všechny tyto faktory zkoumám z hlediska rostlinné fyziologie na modelové skupině organismů, to jsou řasy, sinice, mechy a lišej-níky. Těmi se moje pracovní skupina zabývá nejvíce.
Co se vám v Antarktidě nejvíce líbí?
Nemám zde žádnou oblíbenou rostlinu či zvíře. Když jste totiž v Antarktidě, tak vás to osloví jako celek. Oblíbíte si nejen ten kontinent, tu neuvěřitelně krásnou přírodu, ale i příběhy z období objevování Antarktidy. Samozřejmě na vás také působí to, co tam sami při práci zažijete. Dohromady je to pestrá mozaika vjemů, která rozhodne, že máte Antarktidu rád.
Antarktida na mnohé působí jako velice nehostinný kontinent. Stalo se vám tam někdy něco nebezpečného?
Mně a kolegovi se během jedné z prvních expedic stalo, že jsme šli na vrchol ledovce a najednou se změnilo počasí. Všude okolo nás byla silná mlha a nízká oblačnost, neviděli jsme na víc než pět metrů. Jenže tenkrát ještě nebyly žádné navigace nebo GPS. Také sněhoměrné tyče, které jsou kvůli výzkumu na ledovci rozmístěny v pravidelných vzdálenostech, nebyly vidět, a nemohly nás tedy navést na správnou cestu. Takže jsme se museli vrátit po svých stopách. Prudký vítr nám však ty stopy zametal přímo před očima. Vrátili jsme se tedy jenom o 200 metrů, pak už jsme stopy nenašli. Po chvíli čekání jsme naštěstí v krátkém okamžiku, kdy byl skrze bílou tmu na chvíli viditelný nevýrazný záblesk světla, zjistili, kde je slunce, a podle toho jsme si azimutálně odvodili, kterým směrem máme jít. Nakonec jsme po dvaceti minutách chůze vyšli z mlhy jen několik desítek metrů od místa, kde jsme naši cestu na ledovec zahájili. Ten zážitek byl však nepříjemný. Měli jsme tenkrát obavu, abychom nemuseli na ledovci zůstat, než se vyčasí, a provizorně tam přespat.
Máte naopak také nějaký pozitivní zážitek, který se vám vryl do paměti?
Zážitek mám profesní a velice dobrodružný. Často s kolegy hledáme konkrétní druhy, o kterých víme, že se v Antarktidě vyskytují, ale nemůžeme je najít, protože se vyskytují velmi vzácně a v malé lokalitě. A podobný příklad nastal, když jsem hledal jeden velmi vzácný lišejník. Nazývá se Solorina spongiosa a v Antarktidě se vyskytuje jen v jednom údolí na ostrově Jamese Rosse, kde máme stanici. S kolegy jsme tři roky procházeli údolím a hledali tento lišejník. Pak jsme si řekli, že už musíme tu smůlu zlomit a lišejník konečně musíme najít. Proto jsme na následující expedici přizvali další dva lichenology. Doslova jsme tam lezli po zemi a hledali ho dost dlouho, protože není nijak velký ani výrazně barevný. Po pěti hodinách jsme ho nakonec našli. Ještě teď jsem rád, že jsme ho objevili. Potvrdili jsme tím, že v tom údolí roste, a další rok jsme pak našli nová místa výskytu a odebrali malý vzorek pro další návazný výzkum v laboratoři.
Začátkem prosince jste s kolegy, antarktickými výzkumníky a spoluautory, pokřtili knihu Stokrát Antarktida. Proč takovýto název?
Knihu jsme původně plánovali napsat jako takovou jednoduchou encyklopedii o Antarktidě, která měla obsahovat sto otázek a sto odpovědí na ně. Proto ten název.
Sto otázek a odpovědí byl původní plán. Jak tedy kniha vznikala a co v ní čtenáři najdou?
Zpočátku, jak jsem zmiňoval, to měl být opravdu jen text pro málo poučeného čtenáře. Ale postupem času, jak na tom autorský kolektiv pracoval, jsme zjišťovali, že některé věci potřebujeme vysvětlit do větších detailů. Tak jsme obsah knihy rozšířili a na popud nakladatelství doplnili o fotografie. Takže z čistě textové publikace vznikla obrázkovo-textová naučně-populární publikace. Když už tam ty obrázky byly, tak nám přišlo líto je nepopsat, a tak vznikly rozsáhlé legendy k obrázkům. Nakonec vznikl podle mě neotřelý formát té knihy, tedy soubor sta hesel a ke každému z nich obrázek doplněný legendou, která přináší další zajímavé informace.
Do Antarktidy nyní odjela další výprava. Čím přesně se bude tato expedice zabývat?
Na ostrově Jamese Rosse máme několik výzkumných programů, které běží trvale a budou tak součástí nadcházející expedice. Jde například o dlouhodobé monitorovací plochy vegetace ve vegetačních oázách pod vlivem simulovaného oteplení. Dlouhodobě také monitorujeme biologickou aktivitu bakteriálních povlaků v jezerech. Geologové zkoumají činnou vrstvu permafrostu a její meziroční výkyvy. Glaciologové studují ledovce a klimatologové zase tamní počasí. Pak zde máme krátkodobé programy, které se uskutečňují jen v jedné expediční sezoně. Ty se týkají například sběru některých zajímavých rostlin či živočichů nebo heterotrofních organismů, jako jsou bakterie nebo houby. Letos na stanici Gregor Johann Mendel tedy odjela poměrně široká skupina vědců, která pokrývá jak biologické, tak i abiotické disciplíny.
Jsou v antarktické posádce i nějací studenti?
Ano, náš antarktický program je od počátku koncipován tak, že je otevřen mladým vědeckým pracovníkům. Posledních deset let byl na každé expedici minimálně jeden doktorand nebo postdoktorand. Aby měl uchazeč šanci se do Antarktidy dostat, musí prokázat svoji motivaci a odborný zájem. Ten se u výběrového řízení prokazuje tím, že student má v oblasti výzkumu polárních oblastí Země už odborně něco za sebou, tedy například, že zpracoval diplomovou či doktorskou disertační práci na nějaké antarktické nebo arktické téma. Uchazečů je většinou něco kolem deseti. My však jako komise složená ze zkušených antarktických vědců vybíráme zpravidla pouze dva, maximálně tři studenty, a to v závislosti na velikosti expedice.
Proč letos nejste součástí výpravy?
V ten samý čas, kdy vyrážela naše česká expedice, jsem měl v rámci chilsko-českého projektu jet jako specialista na chilskou stanici Escudero na ostrov Krále Jiřího. Měl jsem tam strávit přibližně čtyři týdny a pracovat na výzkumu zaměřeném na stresovou fyziologii antarktického endemita lišejníku Himantormia lugubris. Kvůli logistickým problémům jsem však zůstal doma v Brně.
Chtěl byste se ještě v budoucnu do Antarktidy podívat?
Rozhodně ano. V rámci české antarktické komunity tomu v nadsázce říkáme „antarktický virus“. Znamená to, že když se jednou do Antarktidy, ať už profesně či jako turista, dostanete, tak vás to natolik nadchne a upoutá, že se do Antarktidy vždycky rádi vrátíte. V současné době připravuji projekt, ve kterém bych v roce 2024 rád spolupracoval s chilskými a polskými vědci na terénním výzkumu lišejníků na „našem“ ostrově Jamese Rosse.