Pro vývoj zárodku a následně dospělého organismu má zcela nenahraditelnou úlohu samičí pohlavní buňka – vajíčko. Tuto skutečnost předpověděl již v 17. století Angličan, embryolog a objevitel krevního oběhu William Harvey a v 18. století ji podpořil i věhlasný český biolog, jeden z otců cytologie Jan Evangelista Purkyně výrokem: „Omne vivum ex ovo“ – „Všechno živé z vejce“. Až posledních sto let zkoumání však naplnilo tento postulát mnoha exaktními poznatky, díky nimž dnes alespoň z části chápeme biologickou podstatu funkce vajíčka.
Významnou cestou v tomto zkoumání byly a stále jsou také pokusy s přenosem jádra somatické buňky do vajíčka, tedy s postupem, který je všeobecně nazýván klonování.
Právě reálnost klonování je excelentním funkčním dokladem unikátního složení cytoplazmy vajíčka, které je zodpovědné za takové nastavení exprese genů, které je zcela zásadní pro vývoj zárodku.
Laicky řečeno, cytoplazma vajíčka má „sílu“ přetvořit čili reprogramovat chromatin (DNA a s ní asociované molekuly) somatické buňky do podoby, která je typická pro chromatin časného embrya. Jednoduše vyjádřeno, dojde-li po přenosu jádra k jeho správnému reprogramování, exprimuje pak klonovaný zárodek takové geny, které pro svůj vývoj nutně potřebuje, a ne ty, které potřebovala dárcovská somatická buňka.
I laik si jistě dokáže představit, že reprogramovat chromatin s desítkami tisíc genů a dalších sekvencí je pro cytoplazmu vajíčka velmi náročný úkol. Důsledkem této skutečnosti je pak extrémně nízká účinnost procesu klonování a jeho všeobecná náročnost, kdy velký podíl na úspěchu má i náhoda a štěstí.
Díky tomu jsme se průlomu v této oblasti dočkali až v roce 1962, kdy Angličan John Gurdon docílil vývoje živého jedince po přenosu jádra somatické buňky do vajíčka u žáby drápatky (Xenopus laevis). Na klonování savce pak věda musela čekat až do roku 1997, kdy touto metodou byla v laboratoři Angličana Iana Wilmuta počata ovce Dolly.
Za další průlomové datum lze považovat leden roku 2018, kdy vědecký časopis Cell přinesl článek čínských badatelů, který poprvé v historii popisuje úspěšné klonování primáta, opice druhu Macaca fascicularis.
Jakkoli se bezpochyby jedná o vědecky významný pokrok v dané oblasti výzkumu, ne všichni v něm vidí pouze tento pozitivní aspekt. Přichází se znovuoživenou obavou, že klonování opice nás zase přiblížilo nebezpečí klonování člověka.
Nutno říct, že tato obava je lichá a že klonování člověka, tedy vytvoření lidské bytosti, která by byla geneticky shodná s jinou lidskou bytostí, živou či mrtvou, je nepřípustné. Plyne to z dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí z roku 1998.
Jakkoli je klonování lidské bytosti zcela nemyslitelné a jistě nikdy nebude realizováno, významný benefit pro medicínu se očekává od takzvaného terapeutického klonování. Tato technologie, také postavená na reprogramování chromatinu somatické buňky člověka, má za cíl vytvořit takzvané pluripotentní kmenové buňky potenciálně použitelné v budoucích scénářích regenerativní medicíny.
Na klonování je proto vždy nutno nahlížet správným prizmatem, takovým, které v klonování vidí technologii vedoucí k odhalení nepoznaného, co dříve či později bude využito ku prospěchu člověka.
Autor je přednosta Ústavu histologie a embryologie Lékařské fakulty MU.