Zjednodušená podoba této kontroverzní psychologické metody nedávno oblétla mnohé internetové stránky, kde byla prezentována jako test měřící „vaše skryté pudy“. Z osmi portrétů zvláštně vyhlížejících osob máte za úkol si vybrat toho nejsympatičtějšího, a na základě tohoto výběru jste posléze označen za hysterika, homosexuála, sadistu anebo jiného -istu. Pokud jste nad sebou kvůli výsledku testu sebou zlomili hůl, nevěšte hlavu, pravděpodobně to s vámi není až tak zlé.
Experimentální diagnostika pudů, jak ji její autor, maďarský psycholog Léopold Szondi, nazval, je metoda z konce třicátých let minulého století pro diagnostiku „latentních recesívních genů které určují lidský osud“. Tyto geny podle Szondiho teorie určují naše motivy (neboli pudy), a tím také významnou měrou ovlivňují naše konání a důležitá životní rozhodnutí a dokonce i fyziognomii a náchylnost k určitým psychickým poruchám.
Autor předpokládá u člověka existenci osmi motivů na základě kterých, postuluje osm typů možných dědičných psychických poruch (vzpomínaných -istů). V originální podobě metody je každá porucha zastoupená portrétem reálného psychiatrického pacienta s danou diagnózou. Ze šesti sérií po osmi portrétech si v každé sérii vyšetřovaná osoba vybere dvě nejsympatičtější a dvě nejméně sympatické osoby. Celkem tedy 24 tváří (což je o 22 víc, než v „internetové verzi“). Hodnocení pak zahrnuje jednak analýzu počtu vybraných sympatických a nesympatických tváří a také jejich kombinaci. Součástí vyšetření je ještě následný rozhovor (tzv. inquiry, který je v psychologii nedílnou součástí testování projektivními metodami).
Szondi metodu staví na předpokladu, že lidé s podobnou genetickou výbavou jsou k sobě přitahováni, popřípadě se odpuzují. Například když s větší pravidelností v testu označíte v osmi sériích obrázků za sympatickou osobu schizofrenika, odhalujete tak vlastní genetické predispozice pro rozvoj této poruchy.
Metoda byla krátce po svém uvedení přijatá kladně a rychle se rozšířila i do USA. Prvotní nadšení ale rychle opadlo a dnes je Szondiho test zřídka užívaný u nás i v zahraničí. Mnohým výzkumníkům se totiž nepodařilo dokázat, že test je validní – tedy že měří, co měřit má.
Metoda je ale atraktivní, což potvrzuje i rychlost s jakou se její zjednodušená verze rozšířila. Dodnes také upoutává pozornost malinké části odborné obce. Avšak když bezmála 80 let výzkumu nepřineslo přesvědčivé závěry o její spolehlivosti, hlasy autorit zůstávají skeptické. O populárně drasticky zjednodušené verzi ani nemluvě.
Autorka je studentkou psychologie na Filosofické fakultě MU.