Může to být budoucnost energetického mixu vyspělých zemí, možnost, jak zmírnit energetickou závislost na ropě, či částečně nahradit uhlí, a ulevit tak životnímu prostředí. To jsou důvody, proč se břidličný plyn v posledních měsících dostal i do povědomí těch, kteří se jinak o energetiku příliš nezajímají.
Příkladem mohou být Spojené státy, které plyn z břidlic téměř „přes noc“ změnil z významného importéra zemního plynu na zemi soběstačnou a s potenciálem stát se významným exportérem.
Hojnost levné suroviny ovlivní ceny plynu, které budou dále klesat. To se tradičním dodavatelům, mezi něž patří například Rusko, pochopitelně příliš nezamlouvá. Pro státy, na jejichž území se předpokládá výskyt ložisek břidličného plynu, by se naopak mohlo jednat o způsob jak diverzifikovat své zdroje energie, případně zmírnit dovozní závislost právě na ruských surovinách. V této souvislosti je v Evropě nejčastěji zmiňováno například Polsko. Celá věc tak není omezena jen na otázky životního prostředí, jak by se mohlo zdát ze současné debaty, ale dostává i mezinárodně-politický rozměr.
Jedná se však o kontroverzní téma. Největší spory se nevedou ani tak o zdroj samotný, neboť ten je „běžným“ zemním plynem, ale o způsob těžby. Břidličný plyn je totiž uložen v takzvaných nekonvenčních zdrojích, tedy nikoli v podzemním ložisku odkud po navrtání může unikat, ale v břidličných vrstvách, které musejí být nejprve rozrušeny.
Při těžbě se požívají metody, které samy o sobě nejsou žádnou novinkou, ale jejich kombinace a míra využití jsou nové. Plynonosné vrstvy jsou rozrušovány řízenými explozemi a tlakem kapaliny pumpované do vrtu. Právě látky obsažené v této takzvané „frakovací“ kapalině jsou předmětem největších sporů. Dle odpůrců jejich použití, byť stovky metrů hluboko, může kontaminovat podzemní zásobárny vody. Problémy vidí také ve velkém množství vody spotřebované při těžbě, uskladnění těžební kapaliny, možném zvýšení seizmické aktivity a v neposlední řadě zvýšení automobilové dopravy v místě těžby. Přenositelnost americké zkušenosti do evropských podmínek zpochybňují mimo jiné vyšší hustotou zalidnění.
Obhájci těžby tvrdí, že při dodržení všech postupů není při těžbě z nekonvenčních zdrojů riziko větší, než při těžbě ze zdrojů konvenčních. Spotřebu vody a dopravní zátěž pak přirovnávají ke spotřebě, respektive zátěži, srovnatelné se stavbou nákupního centra a na argument vyššího zalidnění odpovídají, že v některých těžebních oblastech v USA je místy mnohem vyšší hustota zalidnění než ve střední a západní Evropě. Největší nebezpečí vidí pouze v nedodržení předepsaných postupů a selhání lidského faktoru.
Prakticky v každé zemi, na jejímž území se nějaké zásoby břidličného plynu vyskytují, se o jeho těžbě vede ostrá diskuse. Celá problematika je o to složitější, že názorově rozděleny jsou také odpovědné správní úřady a nejinak je tomu i na půdě Evropské unie.
V českých podmínkách je debata o břidličném plynu velmi vyhrocená a emotivní. Jedním z mála požadavků, který akceptuje více aktérů sporu, zejména pak z řad státních úřadů, je požadavek precizní legislativy ošetřující problematiku tohoto druhu těžby. Od těchto aktérů často zaznívá požadavek provést alespoň průzkumnou těžbu za účelem zjištění reálných zásob břidličného plynu na území České republiky. Striktně zamítavé stanovisko naproti tomu zastávají environmentální organizace. Méně ostré, nicméně stále poměrně jasné „ne“ zní z úst zástupců potenciálně dotčených měst a obcí.
Autor je doktorský student na katedře mezinárdních vztahů a evropských studií MU.