Česká republika v současné době čelí 1080 žalobám u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V evropském srovnání se však pohybujeme pod průměrem, rekord v absolutním počtu žalob drží Ruská federace, po přepočtení na obyvatele pak první místo přebírá Srbsko.
Evropský soud pro lidská práva (ESLP) představuje pravděpodobně nejsilnější lidskoprávní režim na světě. Soud disponuje bezpodmínečnou jurisdikcí nad všemi členy Rady Evropy, organizace, která sdružuje 47 států - celou Evropu mimo Běloruska. Neplést s Evropskou unií, na ní je Rada Evropy zcela nezávislá!
Soud se skládá ze 47 soudců, jeden za každý členský stát. Českou repbuliku od loňského roku zastupuje Aleš Pejchal. Roční rozpočet instituce pak dosahuje 67 milionů euro. Do Štrasburku se může odvolat každý, kdo se domnívá, že některý ze smluvních států porušil jeho práva zakotvená v Evropské úmluvě o lidských právech z roku 1950.
Soud se za dobu své existence zabýval nejsložitějšími případy porušování lidských práv: Mimo jiné leteckým bombardováním, vynucenými zmizeními a mučením v Čečensku, tureckými vojenskými operacemi proti Kurdům, protiprávním zabitím irských teroristů na Gibraltaru, otázkou přípustnosti homosexuálních styků v Irsku, dopodrobna zkoumal hranice náboženské svobody (například zda mohou v každé italské třídě viset krucifixy bez ohledu na vyznání žáků) či svobody médií. Soud také rozhodoval v otázkách volebního práva (například zda Velká Británie může sebrat volební právo všem vězňům a pacientům psychiatrických ústavů).
Soud se dokonce jednou sešel nad otázkou, zda právo na život zakotvené v druhém článku úmluvy chrání i život nenarozeného dítěte. Tu však soudci nechali otevřenou – takto citlivou otázku prý nemohou rozhodnout, neexistuje na ni prozatím odpověď.
Široké pravomoci ESLP leží v žaludku nejednomu politikovi. Rusko úspěšně několik let blokovalo přijetí protokolu, který měl výrazně zjednodušit rozhodovací postupy uvnitř instituce, aby tak zpomalilo projednávání případů na maximum. Londýn zase vyhrožuje odchodem z Rady Evropy poté, co soud zamítl deportaci několika radikálních islámských duchovních z Velké Británie. Samotný soud se navíc málem stal obětí vlastního úspěchu: Ještě v roce 2011 před sebou tlačil manko sto padesáti tisíc nevyřešených případů a doba projednávání každé žaloby se protáhla na průměrných osm let. Teprve v loňském roce se díky novému protokolu podařilo toto číslo výrazně snížit.
A ke všemu tomu zmatku, ESLP je jenom jedním z asi třicítky mezinárodních soudů. V Evropě pak sídlí Mezinárodní soudní dvůr, Mezinárodní trestní soud a Tribunál pro bývalou Jugoslávii (všechny tři v Haagu), případně Soudní dvůr EU sídlící v Lucemburku. Evropská unie navíc spolu s Lisabonskou smlouvou v roce 2009 schválila svou vlastní Chartu základních práv EU. Případné rozpory mezi úmluvou Rady Evropy a chartou EU už nyní dělají vrásky na tváři nejednomu soudci.
Ale zpět k České republice. První rozsudek nad Českou republikou padl v roce 1999 v případě Špaček s.r.o. versus ČR, pravděpodobně nejznámějším případem ale zůstává D.H. a další versus ČR z roku 2007. Tehdy soud rozhodl, že Česká republika diskriminuje romské děti v přístupu ke vzdělání, když romské děti z Ostravy poslala do zvláštních škol na základě jejich etnického původu, nikoli jejich znalostí. Celkově si do konce loňského roku ČR vyslechla dvě stě sedmnáct rozsudků, absolutní většina pak rozhodla o vině ČR v alespoň jednom bodě obžaloby.
Autor je výzkumník Mezinárodního politologického ústavu a člen pozorovatelských misí EU a OBSE.