Ačkoliv většina lidí vnímá velké barevné květy spíše jako dekoraci, záměr samotných rostlin je zcela odlišný. Jejich hlavním smyslem je vytvoření potomstva generativně, tedy pohlavně.
I když v některých případech může být pro rostlinu vegetativní (nepohlavní) rozmnožování výhodné, většinou se snaží o rozmnožení generativní, a tedy vytvoření potomstva s pozměněnou genetickou výbavou. Květní obaly, tedy kalich, koruna, okvětí nebo barevné listeny, jsou proto často vytvořeny zcela účelově. Jejich posláním je nalákat poslíčky pylu, kterými je většinou hmyz.
V průběhu evoluce si některé rostliny utvořily květy tak, aby ideálně splnily svůj úkol. Najdeme v nich proto nejen různá chutná či voňavá lákadla, jako je pyl, nektar či parfémy, ale i různé zlepšováky, jako jsou přistávací dráhy, navigační značky, barevná signalizace, ale i různé labyrinty a pasti, které hmyz donutí k nabrání pylu nebo jeho otření o bliznu. Dále jsou to páky a jiná pohyblivá zařízení, která dokážou pyl vyklopit přímo na návštěvníka. Hmyz tedy dostane odměnu za to, že rostlině poskytne určitou službu.
Nemusí to ale být vždy tak jednoduché. Rostlina si někdy mezi opylovači vybírá a vytváří různé překážky, které upřednostňují jen určité skupiny hmyzu. Nebo se některé druhy dokonce uchylují ke „klamavé reklamě“, aniž by svým opylovačům odměnu vůbec poskytly.
Podívejme se na pár zajímavých příkladů z české květeny.
Pokud rostlina nemá květy dostatečné velké, často seskupuje drobné kvítky dohromady a vytváří tak mnohem nápadnější soubor (květenství), který na první pohled vypadá jako jeden květ (tzv. biologický květ). Okrajové květy přitom bývají často neplodné a slouží spíše jako vizuální lákadlo (tzv. šálivé květy). Krásným příkladem je kalina planá (Viburnum opulus), která má vnější jalové květy obvzlášně nápadné (Obr. 1). Klasickým příkladem rostlin s biologickým květem jsou také různé chrpy (Centaurea) nebo kopretiny (Leucanthemum).
Se signalizací pro opylovače pravděpodobně souvisí i fialově zbarvený kvítek, který často najdeme v květenství mrkví. Některé orchideje, tořiče (Ophrys), dokonce zašly v touze přilákat toho správného opylovače, tak daleko, že svůj spodní pysk upravily do podoby samičky much, včel, čmeláků, pavouků a jiných členovců (Obr. 2). Tyto atrapy, které lákají i vůní, pak svádějí samečky, kteří na sebe při pseudokopulaci s květem přilepí balíček pylových zrn (tzv. brylku), který pak mohou přenést na jiný květ téhož druhu.
Zatímco světlá barva signalizuje, že v květu je ještě nektar a květ zůstává neoplozený, tmavá barva naznačuje opak (Obr. 3). Některé rostliny se také hmyzu snaží usnadnit přistání tím, že spodní pysk přetvoří v jakousi přistávací dráhu, jako je to např. u některých hluchavkovitých (Obr. 4).
Druhem, jehož květy se pro některý hmyz mohou stát osudným, je orchidej střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus; Obr. 7). Jeho žlutý spodní pysk má tvar konvičky. Ústí této konvičky je pokryto povlakem mastných olejů a funguje jako skluzavka. Hmyz usedá na okraj konvičky a při pobíhání může nedopatřením sklouznout dovnitř.
Některé rostliny dokonce aktivně či pasivně přiklápí tyčinky na návštěvníka. Dotkne-li se hmyz tyčinek dříšťálu (Berberis) nebo mahónie (Mahonia) tyčinky se vlastní silou velmi rychle přiklopí směrem do středu květu.
Toto je samozřejmě jen skromný výčet několika morfologických zajímavostí. V rostlinné říši jich najdeme mnohem více. Zkuste se při vycházce občas na nějaký květ podívat zblízka a třeba zjistíte, že zdaleka není obyčejný, ale že v sobě snoubí krásu s účelností.
Použitá literatura:
Aichele D. & Golteová-Bechtleová M. (2007): Co tu kvete? - Knižní klub, Praha.
Dykyjová D. (2003): Ekologie středoevropských orchidejí - Kopp, České Budějovice.
Rabšteinek O. (1970): Skrytá krása rostlin. - Státní zemědělské nakladatelství, Praha.