Oznámení nálezu našeho nového starobylého předka, druhu Australopithecus deyiremeda (v afarštině – deyi – blízký, remeda – příbuzný), v časopise Nature samozřejmě vzbudilo vzrušené vědecké diskuze. Popis a srovnávací analýza tohoto nového druhu australopitéka se snaží prokázat, že se jedná o nový specifický druh, který se v mnoha znacích jednoznačně liší od jiných, v té době žijících australopitéků, zejména druhů Australopihtecus afarensis a Au. anamensis.
Nález pochází z lokality Burtele v oblasti Woranso-Mille v Etiopii a je z období mezi 3,3 a 3,5 milionu let. Tvoří jej levá část horní čelisti (je holotypem nálezu, na jehož základě byl nový druh vědecky popsán) s poměrně dobře zachovalými zuby a relativně malými špičáky a malými řezáky, a téměř kompletní tělo dolní čelisti s dosti poškozenými zuby a zcela chybějícími rameny dolní čelisti. Dolní čelist australopitéka z Burtele je poměrně robustní.
Od ardipitéků, nejstarších dobře doložených příbuzných člověka, se liší stavbou zubů i robusticitou a stavbou čelistí. Studie předkládá řadu údajů, které naznačují významné odlišnosti od druhu Australopithecus afarensis, který, podle autorů, obýval stejný areál jako Au. deyiremeda. Jedná se jak o charakteristiky a variabilitu zubů, tak i o morfologické charakteristiky horní i dolní čelisti. Především existují rozdíly ve stavbě kořenů některých zubů, některé zuby jsou relativně menší a mají tlustší sklovinu. Kosti lícní jsou více vpředu a podobně i zasazení dolní čelisti je více vpředu ve srovnání. Podle autorů studie mohl Au. deyiremeda vzniknout z afarských australopitéků a být předkem obou mladších evolučních skupin raných homininů a to jak rodu Homo tak i tzv. robustních australopitéků, kteří jsou v současné době mnoha autory řazeni do samostatného rodu Paranthropus.
Ve své analýze se autoři pokoušejí prokázat, že obecná charakteristika stavby zubů a čelistí tzv. dentognátní charakteristika Au. deyiremeda je v mnohém podobná robustním australopitékům a také tajmnému středně pliocénímu rodu Kenyantrhopus, který má některé znaky podobné některým raným zástupcům rodu Homo. Jinými slovy u středně a svrchně pliocéních homininů existovaly, podle předběžných výsledků této studie, řada homoplasických, tedy paralelně vzniklých, znaků. Po zveřejnění této studie se otevřela poměrně emotivní diskuze o tom, co vlastně popis nového druhu australopitéků znamená pro současnou paleoantropologii a evoluční antropologii. Autoři článku i vědci, kteří přispěli do diskuze, se zamýšlejí nad možností koexistence více druhů australopitéků ve východní a střední Africe, avšak jejich názory se v mnohém liší.
Zatímco skupina vědců kolem hlavního autora článku Yohannese Haile-Selassieho, kurátora fyzické antropologie Cleveland Museum of Natural History, a britský evoluční antropolog Fred Spoor ve svém komentáři v Nature tvrdí, že existují přesvědčivé důkazy pro ustanovení nového a významně odlišného druhu australopitéků, který koexistoval s Au. afarensis a dalšími skupinami australopitéků. Fred Spoor ve svém kometáři zdůrazňuje znaky na zubech i čelistech, které jsou pro nově popsaný druh unikátní. Mnohé z nich, například pozice kosti lícní a dolní čelistí jsou, vzhledem ke značné neúplnosti skeletu lebky, na první pohled sporné. Rovněž hodnocení taxonomicky významných znaků na zubech, které zdůrazňuje Fred Spoor, se zdá být předčasné, mimo jiné i vzhledem ke značnému poškození korunek zubů na dolní čelisti.
Většina badatelů, kteří se k nálezu oficiálně vyjádřili, je ohledně existence a definice nového druhu australopitéků podstatně zdrženlivější. Důvody jejich skepse jsou různé. První, a zřejmě i nejdůležitější z nich, je fragmentární charakter nálezu a malý počet nalezených částí skeletu a také zlomkovitost a malé množství porovnávaných fosílií.
Komentáře jsou však poněkud rozporuplné. Například Carol Wardová z University of Missouri v Columbii prohlásila, že nalezené fosílie se nacházejí mimo známou variabilitu jakéhokoliv doposud popsaného druhu australopitéků, ale pro definitivní vyhodnocení taxonomického postavení druhu Australopithecus deyiremeda je zapotřebí více nálezů tohoto fosilního hominina. Tvrdí také, že teoreticky mohla „Lucy (Au. afarensis)“ koexistovat s australopitéky přizpůsobenými k nejrůznějším ekologickým nikám. Její stanovisko tak připomíná hádanky chytré horákyně – Au. deyiremeda by mohl existovat, ale možná taky ne.
Další americký specialista na rané homininy prof. Tim D. White je k novému nálezu australopitéků velmi skeptický. Podle něj budeme potřebovat mnohem více důkazů a nálezů než budeme schopni hodnotit morfologickou variabilitu a diversitu v rámci druhu Au. afarensis a jednoznačně se vyjádřit k taxonomickému postavení nově nalezeného hominina. Wiliam Kimbel z Arizonské Státní University, se v komentáři v konkurenčním časopise Science vyjádřil k nově popisovanému taxonu australopitéků velmi negativně – podle něj jsou morfologické rozdíly mezi Au. afarensis a Au. deyiremeda naprosto minimální a nepřímo řečeno, ohlášení nového druhu je de facto humbuk.
Jisté je, že každý nový objev vzbuzuje pozitivní i negativní postoje a ohlasy. Jak ale máme chápat tvrzení Haile Selassieho, že „současné fosilní doklady ze studované oblasti Woranso-Mille jasně prokazují, že zde vedle sebe žily ve stejné době dvě, pokud ne tři, formy homininů ve stejném čase a geograficky nedaleko od sebe“?
Přečteme-li si pozorně úvodní partie článku a další literaturu spojenou s nálezy z oblasti Woranso-Mile v Afaru zjistíme, že toto konstatování je, mírně řečeno, nekorektní. Předně další nález z lokality Burtele není rozhodně nálezem australopitéka, ale velmi pravděpodobně reliktní nález archaického rodu homininů – ardipitéků. Nález zmíněného australopitéka, postkraniální skelet velmi vysokého jedince z Korsi Dora lokality v oblasti Woranso-Mille, je sice pravděpodobně Au. afarensis, ale pro přesné taxonomické určení schází jakékoliv elementy lebky a neznáme ani morfologii jeho zubů. Teoreticky vzato tedy může jít o stejný typ australopitéka jako Au. deyidemera, navíc nález je o 200 tisíc let starší a z jiné lokality což vylučuje proklamovanou koexistenci ve stejném čase na „stejném místě“. Navíc sama interpretace nálezu Au. deyidemera je velmi problematická. Ve svém komentáři k článku a významu nálezu Fred Spoor v časopise použil ve svém schématu zcela nekorektní značení, které sugeruje fakta v rozporu se známými a obecně uznávanými poznatky.
Samozřejmě zůstává otázkou, proč u tak zkušených badatelů převládlo nadšení nad zdravým rozumem, ale zamysleme se nad tím, co vlastně tato diskuze přináší a zda se nejedná jen o osamocený „výkřik“ v paleoantropologii tak běžný – „Hossana, konečně jsme našli chybějící článek“. Podíváme-li se na významné paleoantropologické objevy a evoluční studie za posledních několik let, vidíme, že nikoliv. Paleoantropologie totiž definitivně mění základní paradigma – tedy končí s konzervativním neodarwinistickým přístupem k evoluci homininů upřednostňujícím v podstatě lineální, nebo alespoň značně zjednodušující, vzorec fylogeneze.
Ukazuje se, že znovu obnovená diskuze kolem možné koexistence více druhů australopitéků, resp. homininů, v nové formě navazuje na diskuzi trvající již po mnoho desetiletí – například koexistence tzv. gracilních a robustních australopitéků. Většina odborníků považuje takovou koexistenci za možnou, a v některých případech, i prokázanou. Daleko závažnější informací, kterou nám poskytla lokalita Burtele, je velmi pravděpodobná koexistence velmi archaických homininů – ardipitéků – a bipedních homininů – australopitéků po téměř jeden milion let. To znamená, že vedle sebe úspěšně koexistovaly dvě ekologicky i evolučně zcela odlišné formy našich předků.
Zásadní rozdíly mezi australopitéky a ardipitéky jasně prokazuje ve své poslední analýze Kimbel a jeho kolegové. Zdá se však, že různé formy homininů, australopitéků, spolu mohly koexistovat i v jiných regionech Afriky, nejen v Africe východní. V letošním roce byly podány přesvědčivé důkazy o existenci dvou typů australopitéků v období středního pliocénu (4 – 3,5 milionu let) také v jižní Africe, a to nově popsaný druh jihoafrických australopitéků Au.prometheus a Australopithecus sp.. Tyto nálezy pocházejí navíc ze stejného jeskynního komplexu Sterkfontain, kde o geografické blízkosti nemůže být žádná diskuze.
Problém diversifikace homininů má však ještě obecnější rovinu – a to diversifikace australopitéků a vznik rodu Homo a jeho diferenciace. V roce 2014 publikoval prominentní paleontropolog Bernard Wood analýzu, ve které definitivně potvrzuje, že v evoluci rodu Homo existovaly minimálně dvě nezávisle se vyvíjející lidské linie a to archaická, kterou representoval Homo habilis/ rudolfensis a pokročilá representovaná Homo ergaster/erectus. Vypadá to, že lidská linie v užším smyslu slova (tedy Homo ergaster/erectus) je dokonce starší než linie archaická, což je evolučně nepravděpodobný model. A tyto dvě lidské formy koexistovaly minimálně tři čtvrtě milionu let spolu s tzv. robustními australopitéky, tedy rodem Paranthropus a možná i dalšími australopitéky.
Nálezy připisované rodu Homo, které jsou z počátku pleistocénu, tedy nálezy starší dvou milionů let, jsou však taxonomicky problematické. Nelze totiž jednoznačně odlišit nálezy australopitéků s člověku podobnými znaky a nálezy, které skutečně representují rod Homo. O to více překvapil nález starý téměř tři miliony let, který by mohl representovat archaického a zatím absolutně nejstaršího kandidáta rodu Homo.
Raný nález rodu Homo starý 2,8 milionu let z Ledi-Geraru pochází ze stejného období jako Au.garhi, Au. aethiopicus a nejmladší nález Ardipithecus ramidus z lokality Burtele v oblasti Woranso-Mille, tedy z období svrchního pliocénu, které začíná okolo 3,6 milionu let a končí o milion let později.
Můžeme se shodnout na faktu, že právě v tomto období se objevují různé formy homininů, které zjevně mají různé morfologické a možná i ekologické adaptace. V tomto ohledu je oblast Woranso-Mille neobyčejně cenná, protože poprvé byly nalezeny vedle sebe nejen různé formy australopitéků, ale také australopitéci žijící „vedle“ relikních ardipitéků. Je jedno, zda se jedná o stejný druh – tedy Ardipithecus ramidus, důležité je, že tito archaičtí bipední hominini přežívali téměř milion let vedle bipedálních, definitivně vzpřímených homininů – australopitéků. Zdá se tedy, že oblast Woranso-Mille představovala jakousi evoluční laboratoř, která nám poskytla informace o významné evoluční změně v evoluci homininů, tedy zániku archaických australopitéků a jejich transformaci v modernější formy bipedálních hominů – robustní australopitéky, člověku podobné australopitéky a rané zástupce rodu Homo.
Tato transformace probíhala formou rozsáhlé adaptivní radiace, větvení mateřské vývojové linie v několik dceřiných vývojových linií vlivem adaptace na rozdílné životní podmínky při změně životního prostředí, asi jeden milion let a na přelomu pliocénu a pleistocénu se začínají objevovat nové formy našich předků, možná i první zástupci naší linie Homo ergaster/erectus.
Na závěr snad můžeme prohlásit, že objev Au. deyidemera není první ani poslední senzací v historii paleoantropologie, avšak obnovená diskuze o tom, zda a proč žily, respektive mohly žít, různé formy homininů vedle sebe, má velký význam.
Současné výzkumy velkých lidoopů totiž prokazují nejen to, že šimpanzi a gorily mohou žít za jistých podmínek vedle sebe, ale především to, že velcí lidoopi přežívali úspěšně i doby ledové i ohromná sucha, což svědčí o velkém adaptivním potenciálu homininů. Tento potenciál by měl být jedním z důležitých směrů výzkumu paleoantropologie – a to je poselství nově nalezené fosílie Australopithecus deiydemera.
Autor působí na Antropologickém ústavu Přírodovědecké fakulty MU.