Kdykoli začínám zkoušku, vzpomenu si na Martina Černohorského, který říká, že student i učitel musí od zkoušky odcházet vzájemně poučeni. Snažím se na zkoušky připravovat i číst. Pokud student odevzdá seminární práci nebo píše přípravy v průběhu semestru, snažím se dopředu si přečíst nejen jeho texty, ale i něco k nim.
Výsledkem je, že zkouškové období je pro mne obdobím příjemně čtecím, byť většinou s pocitem většího nevyspání nežli obvykle. Ač to není pravidlem, mám někdy pocit, že přípravou na zkoušku strávím více času než student.
Pokud zkouším v kanceláři s kolegy, často se mi smějí a neví, na základě čeho studenta hodnotím. Mluvívám totiž nejednou déle než on, doporučuji knihy, kontexty. Vzpomínám u toho na svoji zkoušku z dějin, kdy většinu času hovořil František X. Halas a já se na konci divil, proč odcházím s A. Věřím, že rozměr zkoušky jako individualizovaného inspiromatu či kolokvia o zajímavých tématech může způsobit to, že zkouška obě strany baví, těší se na ni. A alespoň na examinátorovi by to vidět být mělo.
A pak jsou zde státnice. Okamžik velké syntézy všeho úsilí všech stran. Rozloučení se studenty, které si člověk pět let hýčká a má je rád a se kterými prošel vedení bakalářské i magisterské práce a pak… fotka a konec. Státnice jsou u nás na katedře každé zkouškové a dávají možnost se dívat na to, jak se lidé, kteří prochází studiem, mění. A také se u zkoušek zamyslet nad tím, kam se za ty dva až pět let posunul sám – zda je jeho progres srovnatelný s tím, kam se posunul ten který student. Pro mne osobně je to často impuls k tomu více číst, více psát a snažit se hledat to dobré, co se nám (učitelům i studentům) daří.
Zkouškové má pro mne ještě dvě dimenze – konference a psaní. Mám konference, na které jezdím dlouho, pravidelně a rád, ale i takové, na kterých se objevím jen jednou nebo dvakrát. Je to prostor pro setkání, poslouchání. Nestává se člověku mockrát za semestr, že mu někdo – výborný konferenciér – hodiny přednáší o tom nejzajímavějším a nejaktuálnějším, co dělá. Přiznám se, že mám rád – tak jako kdysi Martin Buber – i konference, kde hovořím mimo svůj obor, kde se téma musí na cizím substrátu najít, vyrůst, kde obsah a styl výkladu musím přizpůsobit tomu, že hovořím k lidem s jiným jazykem, diskursem i oblíbenou četbou. Jen málo co považuji za tak důležité, jako jezdit (a hovořit) na mimooborových konferencích. Tím, jak se konference a zkoušky proplétají, tak snad i studenti občas kousek něčeho zachytí, když už třeba nemohou jet.
A pak je tu psaní – zkouškové má i dny, kdy nic nekonzultuji, nezkouším, nepřednáším. Jen sedím, koukám z okna, piju čaj i kávu a mohu psát knihy nebo články. Požehnaný čas ponoru, soustředění, klidu a hloubky. Bytí bez lidí a hovorů.
Myslím, že zkouškové je pro učitele jeden z nejkrásnějších časů v akademickém roce. A pokud to struktura, vzdělávací cíle a paradigma kurzů dovolí, je báječné si užít setkání se studenty. I když je to pro obě strany někdy pořádná dřina. Avšak co nic nestojí, za nic nestojí, a protože – slovy Pierra Teilharda de Chardina – „jen člověk může pomoci člověku při dešifrování světa“.
Autor působí jako metodik Kabinetu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty MU.
