Srpen 1968 je bezesporu bolestnou událostí novodobých českých a slovenských dějin. Nicméně svoji roli hraje i v dějinách… a vlastně koho? Jak jistě víme, vpádu do Československa se zúčastnilo pět států Varšavské smlouvy v čele s nezpochybnitelným lídrem východního bloku Sovětským svazem. Jenže Sovětský svaz už od roku 1991 neexistuje a zbylo po něm 15 nástupnických zemí.
Tato skutečnost hraje mimo jiné poměrně důležitou roli při relativizaci klíčové zodpovědnosti moskevského mocenského centra, což nedávno v relativně primitivní a nesofistikované formě plné faktických nesmyslů předvedl předseda KSČM Filip. Čili koho vlastně označit za klíčového viníka vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR? „Velké dějiny“ se totiž odehrávají mezi státy a národy. Ponechme nyní stranou celé tehdejší vedení komunistické ČSSR a vnitřní frakční boje mezi jednotlivými křídly a generacemi kádrů KSČ, což je také velmi zajímavý, nehezký a hlavně nečernobílý příběh. Ne nadarmo většina obětí teroru z 50. let či protikomunistických odbojářů z téže doby tzv. pražskému jaru vůbec nevěřila.
Vypořádejme se nejdříve s ostatními sovětskými vazaly, kteří „přiložili ruku k dílu“. Je poměrně dobře zdokumentováno, že na silové řešení situace v ČSSR tlačili východoněmecký předák Walter Ulbricht a polský vůdce Wladyslaw Gomulka. Východní Němci přispěli jen zhruba 250 „specialisty“, protože větší přítomnost etnicky německých vojáků pouhých 23 let po skončení druhé světové války by přece jen byla příliš velkým plivancem do československé tváře.
To Polsko poslalo téměř 29 000 vojáků, stovky tanků a obrněných transportérů. Je také zajímavé, že snad nejhoršího excesu se dopustil rovněž polský voják, a nikoli nějaký sovětský. Jistý Stefan Dorna v Jičíně v podnapilém stavu naprosto bezdůvodně postřelil několik lidí a dva zastřelil. Přes sliby polské strany, že bude exemplárně potrestán, mu z původního trestu smrti zbylo nakonec 15 let. Nikdy se za svůj čin neomluvil.
Maďarsko, samo potupené sovětskou invazí o dvanáct let dříve, poslalo do ČSSR jednu divizi a více než stovkou letounů. Maďarští letci se „vyznamenali“ pro změnu nalétáváním stíhaček na demonstranty v Nitře, což byl opět unikát, ke kterému se neuchýlili ani Sověti.
Bulharsko bylo jedinou zemí, která se podílela na okupaci ČSSR a neměla s ní společné hranice. Právě od bulharského vedení, které bylo v té době (a možná po celou dobu existence východního bloku) ze všech satelitů nejvěrnějším a nejoddanějším Sovětskému svazu, přišel návrh na vojenské řešení situace jako první. Když k ní za pár měsíců došlo, poslala země dva pluky s více než dvěma tisícovkami mužů přes sovětské území.
Jediným státem Varšavské smlouvy, který se odmítl podílet na invazi, bylo Rumunsko v čele s Nicolae Ceausescem, který se především v dalších letech stal nejnechvalněji proslulým komunistickým diktátorem. Albánie byla sice formálně součástí Varšavské smlouvy taktéž, ale od roku 1962 se fakticky na činnosti paktu nepodílela. Na protest proti vpádu do ČSSR z paktu v září 1968 vystoupila i formálně. Je zajímavé, že i v čele této země nestál žádný obdivovatel reformního komunismu, ale taktéž velmi despotický diktátor Enver Hodža. Zkrátka ne každý odpůrce invaze musel být a priori reformistou či snad dokonce demokratem…
A nyní se dostáváme k Sovětskému svazu. Ten byl tvořen patnácti svazovými republikami, z nichž se některé staly jeho součástí právě tak, že byly sovětskou armádou okupovány. Nicméně hlavní a klíčovou svazovou republikou byla RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika), která se po rozpadu SSSR proměnila v Ruskou federaci a svůj další rozpad dosud nedopustila, byť to stálo život více než statisíce Čečenců a čečenských Rusů.
Rusové byli nejpočetnějším a klíčovým národem SSSR. Ruština byla jediným oficiálním jazykem a ruská kultura dominovala, a proto se termín ruský a sovětský do značné míry kryje. Někdy je to na úkor přesnosti a hloubky analýzy, ale obecně lze ruský element považovat v éře SSSR za klíčový. Ostatně sovětská velmocenská politika a geopolitické uvažování vycházely právě z tradic ruského imperialismu a expanzionismu, což bylo stvrzeno i faktem, že centrem této rudé říše se stala Moskva. Nikoli Kyjev, Minsk, Novgorod, Pskov či třeba Charkov. A co je nakonec vlastně nejdůležitější – Ruská federace je formálně hlavním nástupnickým státem SSSR, a to má své jasné mezinárodně právní konsekvence.
Na druhou stranu nedělejme si iluze, že uvažování o invazi do ČSSR je mezi jednotlivými postsovětskými státy a národy nějak zvláště odlišné. Výuka dějepisu se od sebe ve většině postsovětských republik, vyjma pobaltských zemí, ve věci srpna 1968 příliš neliší. Celá řada dokonce ještě současných studentů naší univerzity, která z dané oblasti pochází, by mohla vyprávět.
Autor těchto řádků se při svých cestách bývalým Sovětským svazem setkal se vzácnou shodou, chtělo by se říci až dojemnou, interpretace invaze do ČSSR u veteránů sovětské armády z jinak tak navzájem znesvářených národů, jako jsou třeba Arméni či Ázerbájdžánci, Čečenci, Rusové či Ukrajinci nebo Gruzíni a Osetinci: Přišli na pomoc bratrům Čechům, případně Československu, v boji s fašisty. Co nám to jen dnes, ta pomoc v boji s fašisty, připomíná?
A je dlužno dodat, že takoví Poláci, Maďaři, Němci a ani Bulhaři, jak na oficiální, tak na širší občanské úrovni, na této sovětské verzi srpna 1968 rozhodně nelpí. Největší podporu má i po padesáti letech vojenské řešení pražského jara stále mezi Rusy v Ruské federaci. A to se bohužel jen tak nezmění.
Autor je vyučujícím oboru Bezpečnostní a strategická studia na Katedře politologie Fakulty sociálních studií MU.