Česká věda neměla během monarchie ustláno na růžích, ale díky obrození se dokázala rozvíjet zejména proto, že v roce 1784 byla ustavena Královská česká společnost nauk a v roce 1882 se Univerzita Karlova rozdělila na českou a německou. V roce 1891 pak byla zásluhou Josefa Hlávky založena Česká akademie věd a umění. Kromě toho existovaly české technické vysoké školy v Praze a v Brně.
Je obdivuhodné, jak rychle se po roce 1918 budovaly na zelené louce Masarykova univerzita v Brně a Komenského univerzita v Bratislavě (1919). Kromě tradičních oborů (právo, medicína, filosofie, teologie) vznikaly i fakulty přírodovědecké, jejichž důležitost pro rozvoj státu si tehdejší politici zřetelně uvědomovali.
Jenže po 20 letech přišla nacistická okupace a s ní zavření českých vysokých škol, záměr k likvidaci elity českého národa.
Česká věda se z tohoto propadu krátce otřepala v letech 1945-1948, ale znovu ji oslabila dlouhodobá persekuce učitelského sboru i studentů až do roku 1989. V té době také režim zrušil jak Královskou společnost nauk, tak ČAVU. Na jejich troskách sice v roce 1952 vznikla ČSAV, ale do ní byli jmenováni akademici a členové korespondenti na základě přísného kádrování. Velmi doporučuji třídílné Paměti brněnského univerzitního profesora, právníka a matematika Františka Weyra zahrnující léta 1879 až 1951. Je to vynikající dílo brilantně popisující dobrá i kritická léta pro českou i československou vědu.
Od roku 1990 se konečně může česká věda rozvíjet svobodně a bez přímého zasahování politiků. Vznikly nové vysoké školy v řadě krajských měst. Postupně se zlepšuje finanční podpora základního výzkumu, i když Nejvyšší kontrolní úřad ve své nejnovější zprávě kritizuje české vědce, že podávají málo patentových přihlášek. Odborníkům z NKÚ zřejmě nedošlo, že ani teorie relativity, ani kvantová fyzika se patentovat nedá. NKÚ tak bohužel nahrává těm politikům, kteří by chtěli podporovat jenom výzkum a inovace, jež se dají okamžitě využít pro byznys. Tito dinosauři si dokonce myslí, že věda si musí umět na sebe vydělat.
Někdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy trefil hřebík na hlavičku, když prohlásil, že základní vědecký výzkum je nutné podporovat, protože například žárovka nebyla vynalezena postupnými inovacemi svíčky. Koho by v roce 1905 napadlo, že Einsteinovo fyzikální objasnění podstaty fotoelektrického jevu povede k rozvoji fotovoltaických elektráren, a že obecná teorie relativity z roce 1915 umožní pilotům a řidičům navigovat letadla a automobily systémy GPS?
Od roku 1990 se výkonnost české vědy nepochybně výrazně zlepšila. Dnes nikdo nebrání talentům, aby se vědě věnovali. Jak vysoké školy, tak Akademie věd ČR se snaží, aby k vědě přitáhly každého, kdo má příslušné schopnosti a je dostatečně motivovaný. Mladí vědci působí na stážích v prestižních ústavech v cizině a s potěšením sleduji, že většina z nich se pak obohacená o nové zkušenosti vrací do vlasti. Pro středoškoláky se pořádají různé odborné kurzy a olympiády, které jsou doslova líhní budoucích prvotřídních vědců.
Mám už mnohaletou osobní zkušenost se soutěží Česká hlavička a také se soutěží Učené společnosti ČR pro středoškoláky. Není žádným tajemstvím, že za ta léta se velmi často do finále dostávají studenti ze stále stejných gymnázií a průmyslovek. To je zřetelný důkaz, že na těchto školách působí zanícení a kvalifikovaní učitelé, kteří dokáží k vědě přitáhnout i celé generace studentů. Z toho důvodu uděluje Učená společnost ve spolupráci s nadací Neuron každoročně ceny také středoškolským pedagogům.
Zdánlivě je tedy budoucnost české vědy ve světovém kontextu zajištěna. V posledních letech se však začínám o tento příznivý vývoj obávat. Když sleduji případy podvodného získávání vysokoškolských titulů plagiáty – v čemž výrazně vyčnívají i vysocí politici – a benevolenci, respektive podporu různých pavěd nemalou částí české dospělé veřejnosti, tak nám hrozí, že obecný deficit kritického myšlení a obecná apatie může formálně zcela demokraticky podporu české vědy zavrhnout. Nemám však navzdory svému členství v Klubu skeptiků Sisyfos jistý recept, jak pomoci veřejnému mínění, aby přehodilo výhybku od izolace a boji „proti všem“ k plodné mezinárodní spolupráci, která ve vědě už celá staletí skvěle funguje.
Autor je astrofyzik.
