Část minulého roku jsem strávila na středních školách, kde jsem zkoumala to, jak jsou mladí politicky aktivní. Silné téma, které mezi studenty rezonovalo, bylo téma informovanosti.
Z pohledu středoškoláků tak dobrý občan je hlavně dobře informovaný občan, protože jen takový dokáže učinit dobré (tedy informované) rozhodnutí. Třeba ve volbách. Dobře informovaný občan si dokáže vytvořit názor a vyjádřit ho. Dobře informovaný občan může ovlivňovat politické dění. A tradiční výzkumy politického jednání dávají studentům jednoduše za pravdu.
Mezi politicky nejangažovanější patří ti, kteří aktivně získávají informace a mají více politických znalostí. Přístup k informacím (a zájem o ně) je tak klíčovým hybatelem politické participace. Není proto divu, že 90. léta minulého století okouzlená nástupem nové technologie byla plna optimismu a tezí o všemocném internetu a přístupu k informacím, který může být jistým lékem na upadající zájem o věci veřejné.
Ovšem ti samí studenti druhým dechem dodávají, že jsou informacemi zahlceni a nedokážou z nich vybírat. Na silné fragmentaci mediálního prostředí, rostoucí nedůvěře v média, na proměně novinářské práce, na poklesu nákladů tištěných médií i bouřlivých debatách o kvalitě informací se přitom podepsal nejen onen všemocný internet, i když v tom všem sehrál zásadní roli.
Dobrou zprávou může být to, že „smrt tradičních médií“, jak se o ní hovoří, nepřišla. Jsme svědky vzniku nových žurnalistických projektů, které se dokázaly přizpůsobit a najít svá publika. Sledujeme, že i k některým starším médiím si čtenáři nacházejí cestu a že někteří jsou ochotni za kvalitní obsahy a práci novinářů opět platit.
Někteří. Musíme mít na paměti to, že v dnešní polarizované společnosti se představa o tom, co je kvalitní obsah a novinářská práce, liší v závislosti na našich postojích a vyhraněnosti. Že pro některé z nás tu jsou média nikoli profesně kvalitní a nekvalitní, ale média „hodná“, média na „naší“ straně, a média „zlá“, s nimiž se neztotožňujeme.
Ve společnosti, kde mezi společenskými skupinami vyrůstají postojové zdi, se ochota platit za obsahy bude velmi lišit podobně jako ochota podporovat neziskové či politické organizace. A musíme mít na paměti i to, že nemalá část populace o zprávy o veřejném dění nestojí a že spíše roste podíl těch, kteří se jim vyhýbají.
Ochota střežit si a podporovat média – a to ne „ta hodná“, ale ta dobrá, kvalitní – tak bezesporu je důležitá. Konzumace zpráv a kvalitní informovanost totiž opravdu jsou zásadním předpokladem pro další občanské aktivity. Jen je dobré mít na paměti, že ona optimismus budící ochota není samo sebou. A že chuť být dobře informovaným občanem to má v polarizované situaci podobně složité, jako ona dobře informující média.
Autorka působí na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU
