Vážené dámy a pánové,
Masarykova univerzita byla jako druhá česká univerzita zřízena zákonem, přijatým Národním shromážděním 28. ledna 1919. Snahy o založení univerzity v Brně jsou ovšem mnohem starší, ale vzájemná nevraživost mezi brněnskými Němci a Čechy zabránila jejich realizaci v dobách rakouské monarchie.
Teprve nová Československá republika završila proces české národní emancipace a krátce po svém vzniku se energicky pustila do budování vysokého školství na území mladého státu. Rozhodla o zřízení nových klasických univerzit v Brně a Bratislavě, a také o založení profesně orientovaných vysokých škol, jež byly po odtržení od Vídně nezbytností pro úspěšné fungování nového státu. Proto si připomínáme sté výročí založení v krátkém časovém intervalu společně se sesterskými univerzitami, brněnskou Veterinární a farmaceutickou univerzitou, Mendelovou univerzitou a bratislavskou Univerzitou Komenského.
Staletá výročí mohou být jistě příležitostí k bilancování rozvoje univerzit. Mohli bychom dnes na tomto místě porovnávat výchozí stav vědeckého výkonu či počáteční provizorní prostorové poměry univerzity se současností, jež z takového srovnání vždy nutně vyjde skvěle. Mohli bychom se chlubit miliardovými investicemi či počty zahraničních vědců, studentů nebo mezinárodními ohlasy našich vědeckých prací. Mohli bychom se pyšnit vším tím, co je po sto letech jiné, co se změnilo. A možná bychom mohli dnes také společně snít o tom, co bude jiné a lepší za dalších sto let. Já bych ale raději na tomto místě hovořil o tom, co snad zůstává a zůstane stejné. A to nejsou hmotné podmínky ani kvantifikovatelné ukazatele výkonu univerzity, nýbrž její vnitřní kultura či kolektivní duch, jež jsou základem její identity.
Ve světě evropských univerzit není sto let samozřejmě žádný věk, je to spíš jakýsi práh institucionální dospělosti. Vedle pražské Univerzity Karlovy, Lipské, Vídeňské či Krakovské univerzity jsme ve středoevropském univerzitním prostoru stále nováčky. Za dobu existence se však na univerzitě vystřídalo již dost generací učitelů na to, aby se ukázalo, zda univerzita získala vlastní tvář a osobitého ducha, zda si vytvořila vlastní tradici překračující a spojující jednotlivé generace. A stoleté výročí je dobrou příležitostí k přemýšlení o tom, jaké jsou základní rysy vnitřní kultury, kterou si studenti na univerzitě díky svým učitelům osvojují a odnášejí do života. Jde mi tedy o to, jakou institucionální identitu si naše univerzita za sto let vytvořila.
Univerzita soutěživá a ambiciózní
Troufám si tvrdit, že první rys je, minimálně v českém univerzitním prostředí, viditelný dobře i z venku. Řada kolegů z ostatních českých univerzit nás totiž často vnímá jako ty, kdo jsou o něco soutěživější, o něco ambicióznější, než je mezi akademiky zvykem. Vděčíme za to zřejmě dvěma okolnostem. Zaprvé, Brno je prostě město, které nemůže zapomenout, že bylo kdysi hlavním městem markrabství a Země Moravské, nejen jedním z mnoha dnešních krajských měst. Celá kulturní, vzdělávací a společenská infrastruktura města je nastavena na větší měřítko, než bylo městu Brnu přisouzeno posledními státoprávními uspořádáními.
Díky této historické „nespravedlnosti“ máme dodnes jako Brňané nutkání soutěžit s jinými centry vyššího řádu v celé řadě oblastí. A to, co se někdy také projevuje v Brně jako úsměvný provinční komplex méněcennosti, má pro univerzitu neuvěřitelnou pozitivní motivační sílu. Ne nadarmo se na univerzitě tak ujalo anglické úsloví: „We are number two, we try harder.“ Snažíme se prostě víc.
Druhá okolnost, jež vedla k naší soutěživosti, je spojena s geny, které univerzita získala v dobách zápasu o její založení. V roce 1885 vydal Tomáš Garrigue Masaryk článek, ve kterém se objevuje věta, která vstoupila do našich univerzitních dějin: „máme-li mít jednu univerzitu, potřebujeme dvě.“ A o devět let později Masaryk rozvinul svoji argumentaci ve prospěch založení druhé české univerzity na Moravě tím, že její vznik spojil s principem konkurence jako základním hnacím motorem vědeckého vývoje. Odtud je již dobře srozumitelná formulace, která se objevuje v pamětní listině naší univerzity z roku 1919, kde je vysloveno přání, aby Masarykova univerzita „žila, mohutněla a kvetla v ušlechtilém závodění se starší sestrou pražskou“.
K této soutěži byly pak vychovávány celé generace studentů univerzity a jistě mi dáte mnozí za pravdu, že tento imperativ zazníval z úst mnoha učitelů našich fakult s nestrojenou naléhavostí. Univerzitním imperativem zkrátka bylo a je: srovnat krok s Univerzitou Karlovou a posléze s mezinárodní elitou. A mohu-li jako rektor podat osobní svědectví – tento imperativ dodneška spojuje akademiky, kteří přejímají za univerzitu odpovědnost – ať již v roli rektorů, prorektorů, děkanů, proděkanů nebo členů akademických senátů. Samozřejmě, že vedeme na univerzitě spory o správnou cestu, avšak ne spory o cíl.
Univerzita svobodomyslná a demokratická
Druhou vlastnost, která podle mého přesvědčení vyznačuje vnitřní kulturu naší univerzity, je možná zvenčí vidět o něco méně. Znají ji lépe patrně ti, kdo univerzitou sami prošli. Ale zdá se, že o ní panuje podobně silná shoda, jako o té první. Potěšil mě nedávno můj učitel, profesor Štědroň, když v krátkém videu o univerzitě říká, že si vždy dokázala zachovat svobodného ducha, době navzdory.
Kdyby něco takového řekl při příležitosti stého výročí jen rektor, mohlo by to znít jako marketingové chvástání. Když to ovšem říká osobnost jeho formátu, osměluji se, posílen ve své víře, tvrdit s ním, že svobodomyslnost je druhou základní součástí našeho hodnotového fundamentu. Věřím, že díky historickým okolnostem založení univerzity, tedy bytostnému spojení se vznikem demokratického československého státu, si zakladatelská generace učitelů naší univerzity, tehdy často mladých a ambiciózních profesorů, vytvořila niterný a loajální vztah k demokratickému státnímu uspořádání.
Republikánský a demokratický duch byl ovšem vystaven mnoha zkouškám a útlaku. Občas je užitečné se zúčastnit vzpomínky v památníku bývalého koncentračního tábora v Mauthausenu nebo obejít alespoň pamětní desky na zakládajících fakultách naší univerzity, které připomínají oběti nacistických persekucí z řad profesorů a studentů univerzity. První generace učitelů naší univerzity přinesla vlastně největší oběti.
Příběh čtyř učitelských generací
Dovolte mi použít příkladu ze svého pracoviště, ať nemluvím jen abstraktně. Demokratické postoje a nadšení pro svobodnou univerzitu dobře reprezentuje třeba zakladatel Ústavu hudební vědy na Filosofické fakultě, profesor Vladimír Helfert. Vnuk předního rakouského historika a státníka, barona Josefa Alexandera Helferta, a pravnuk profesora práva na Karlově univerzitě v Praze, svobodného pána Johanna Josefa Helferta, byl přesvědčeným českým liberálem a demokratem, který se snažil vřadit české hudebně historické bádání do evropských kontextů. Za války byl opakovaně vězněn, dožil se v Terezíně osvobození, ovšem zemřel na tyfus ještě v květnu 1945. Do posledních chvil však snil o tom, jak pozvednout svůj vědní obor na vyšší úroveň, jak organizovat vědecký život po válce a jaké úkoly mají mít v bádání prioritu. Jeho žáci se ujali obnovy oboru na univerzitě v roce 1945, jenže právě jejich generace byla vystavena od roku 1948 dalším represím.
Nechci se pouštět do detailního zkoumání způsobů, jimiž univerzita v době padesátých letech prožívala a přežívala tlak komunistického režimu, jak kompromisy s dobovou ideologií přerůstaly v otevřenou kolaboraci či naopak, jak vytvářely chráněná útočiště pro bádání ideologicky nezatížené. Třeba Helfertův žák Jan Racek současně udržoval v té době přátelství se svým vídeňským protějškem, bádal o italské hudbě raného baroka a psal přitom jako úlitbu režimu knihu o ruské hudbě. Ke kladným rysům chování univerzity v tomto období patří ale třeba to, že se mezi roky 1948 a 1965 zcela vyhnula udělování čestných doktorátů. Mezi vyznamenanými tak nenajdeme žádné ústupky politické objednávce, jako tomu bylo na řadě jiných univerzit ve východním bloku.
Krátké období uvolňování v 60. letech minulého století využila ke svému rozletu třetí generace učitelů univerzity. O to těžší byla pak doba normalizace, kdy řada z nich univerzitu musela opustit, přežívala v pozicích vědeckých pracovníků bez možnosti učit nebo zůstávala na subalterních pozicích. Ani tehdy však univerzita nepřestala být relativní oázou intelektuální svobody. Dokonce i v dobách pozdního socialismu, když jsem v osmdesátých letech minulého století na univerzitu přišel jako student, mi univerzita připadala proti zbytku šedivého normalizačního světa jako enkláva svobodného myšlení, kde jsme své učitele oslovovali pane, nikoliv oficiálním „soudruhu“ profesore, a mohli vést otevřenou diskusi o jakémkoliv světonázorovém či metodologickém konceptu bez obav z intelektuální cenzury.
Vím, možná jsem měl štěstí na učitele těch kateder své fakulty, kde jsem se tehdy pohyboval, a jinde nemuselo být vše tak růžové. Ale měl jsem pak možnost srovnání s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, kam jsem z Brna přišel v roce 1987 pokračovat ve studiu. Zatímco tam dopadl normalizační tlak na fungování fakulty zcela brutálně, v Brně, díky „provinční“ vzdálenosti od mocenského centra, jsme jako studenti dýchali mnohem svobodnější vzduch.
Čtvrtá generace univerzitních učitelů, k níž patřím já, nastupovala do univerzitních rolí již po změně režimu v roce 1989, využila otevření cesty do mezinárodního vědeckého světa a mohla se pokusit o proměnu univerzity v moderní instituci s evropskými aspiracemi. Mnozí z nás si ovšem ještě před pár lety mysleli, že dějiny skončily a svoboda tu bude zajištěna už navždy. Možná budeme ale ještě muset i my a naši žáci prokázat svoji svobodomyslnost v konfrontaci se světem, kde sílí strach, hněv, populismus, lživé zprávy a manipulace míněním veřejnosti. V některých, i evropských zemích, již univerzity o část své svobody opět přišly.
Za pravdu a slušnost
Máme-li se účinně bránit takovým tendencím, pak jsme, doufám, díky soutěživosti a svobodomyslnosti univerzitního ducha, dobře připraveni. Když pozoruji kolegy, kteří se věnují boji s fake news, posilují kyberbezpečnost státu nebo nezištně pomáhají jako budoucí lékaři uprchlíkům na Balkáně, považuji to za potvrzení toho, že jsme ducha Masarykovy univerzity neztratili.
Úmyslně hovořím o duchu univerzity, což by mohlo být chápáno jako víra v nějakou metafyzickou entitu. Ale tak to není. Jeho nositelem je živá pospolitost učitelů a jejich žáků, která předává z generace na generaci nejen vědomosti, ale také generalizované životní postoje, hodnoty a zkušenosti. Velký americký sociální psycholog, George Herbert Mead, kdysi vysvětloval vznik sebevědomého lidského já, „Self“, tím, že impulzivní složka já, „I“ je doplněna o reflexivní „Me“, část osobnosti, která vzniká tím, že se na sebe dokážeme dívat očima druhých. A těmi druhými nemusí být jen ti, kdo jsou nám partnery tváří v tvář. Mohou to být i ti, kteří už s námi nejsou. Ale když si nevíme rady se složitým problémem, můžeme si alespoň představit, jak by se asi k němu postavili. Tak mohou být posilou univerzitního ducha i předchozí generace učitelů či zakladatelů univerzity.
A v tomto smyslu, budeme-li čelit v budoucnu výzvám, což určitě budeme, mohou nám přijít na pomoc radou nejen Vladimír Helfert, Matyáš Lerch, Eduard Babák nebo Karel Engliš, ale dokonce Masaryk sám. Stačí si představit, co by na to všechno dopuštění asi řekl, prezident zakladatel. A možná nám to dá sílu k tomu, abychom hájili i dalších sto let ze svých sil pravdu a slušnost, což je skromnější slovo pro to, čemu jeden z našich čestných doktorů, Václav Havel, říkal láska.
Pokud si mohu jako rektor něco přát pro naši univerzitu do příštích sta let, je to právě tato kontinuita v základním hodnotovém ustrojení, v němž se spojuje soutěživost se svobodomyslností. A Vám, učitelům, studentům a absolventům Masarykovy univerzity, přeji důstojné a radostné oslavy jubilea naší almae matris. Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit.