(Videozáznam najdete na konci článku.)
Když jsem přemýšlel nad hlavním námětem svého letošního vystoupení, jímž se s vámi loučím jakožto předseda Akademického senátu Masarykovy univerzity, byl jsem trochu nebo možná vlastně hodně svázán očekáváními některých z vás. Těch, kteří se mě osobně či po straně ptali – co asi bude následovat po loňských včelách a lednových Foglarových Vontech? Možná vás zklamu, že nepřijdu s něčím podobně exotickým.
Již před nějakou dobou, plný dojmů z různých univerzitních střetů a plný občasné beznaděje ze své neschopnosti přesvědčit své kolegy a okolí o věcech a postupech, které považuji za správné, jsem si pohrával s myšlenkou, že bych vystavěl své zamyšlení na seznamu sedmera smrtelných či hlavních hříchů a hledal jejich paralely v životě naší univerzity.
Pořád si myslím, že by to bylo nosné a vlastně i masarykovské. Masaryka si dnes kdekdo bere do úst, včetně nástupců těch, kteří se dlouhá desetiletí snažili jeho památku z paměti národa vymazat. Když jsem nedávno po večerech četl Kosatíkova Jiného TGM, znovu a znovu jsem si uvědomoval, jak hluboce, výjimečně a přitom zvláštně náboženský muž, jehož jméno na věčnou paměť neseme, byl. Neviděl žádný rozpor mezi vědou a náboženstvím, naopak, „jedno i druhé bylo pro něj součástí téže představy kompletního světa. Svět je nepoznatelný, není-li nahlížen sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti, napsal mnohokrát.“ (Kosatík, P.: Jiný TGM, Praha 2018, s. 57-58) Koneckonců měl-li se svými studenty, spolupracovníky a následovníky nějaký větší problém (ovšemže kromě nedostatku pracovitosti, v níž se mu ovšem rovnal málokdo), byl to především jejich nedostatečný či spíše neexistující vztah k náboženství.
Sedmero hříchů v životě univerzity
Nicméně zpátky k onomu sedmeru smrtelných hříchů. Ne, nebudu vás z nich zkoušet, ačkoli jsem přesvědčen, že bychom jejich seznam společně dali dohromady. Je to pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Mohli bychom využít dnešní sváteční den nejen k radostnému hledění do budoucnosti, ale i k poctivému sebezpytu přítomnosti a minulosti. Není ale teď nezbytné, aby šlo o zpytování jen vlastních životních skutků a jejich poměřování tímto katalogem. Podobně důležité by mohlo být přemýšlení o univerzitních variantách těchto neřestí.
O pýše, která může mít podobu naší izolace od nechápavé společnosti a povrchních médií, s nimiž se přece nebudeme špinit. O lakomství v podobě nenasytnosti úspěšných, silných a bohatších uvnitř univerzity, kteří skrze nejrůznější odpustky odvodů chtějí ještě více. O závisti či hněvu méně schopných vůči více či dokonce všehoschopným. O smilstvu, jež nemusí mít jen tělesnou podobu nežádoucích vztahů, ale jehož se na univerzitě přeneseně můžeme dopouštět tak, že zneužíváme vlastní plodivou duševní sílu k nedobrým účelům. O nestřídmosti, jež ve starých katechismech mívala barvitější název obžerství, těch samosprávných orgánů, jež jsou určeny ke kontrole vládnoucích a úřadujících, a namísto toho chtějí vládnout samy. I o lenosti, bychom mohli přemýšlet, a to nejenom v časté podobě mnoha líných jednotlivců či celých oborů či kateder, ale i v podobě malomyslnosti, že vše, co děláme, je k ničemu.
Pak mně ale došlo, že bych neměl tolik podléhat svému povahovému rysu karatelství a apokalyptického prorokování. Že naopak mezi přední úkoly představitelů univerzity patří povzbuzovat malomyslné a dodávat sebevědomí. Vzpomněl jsem si také na starou skautskou vzdělavatelskou metodickou poučku, kterou jsem na svém prvním lesním kurzu slyšel už před čtvrtstoletím - napomínáním a tresty se nikdy nevychovalo a nevychová. Vychovávat se má s laskavou důsledností a pochvalou.
Sedmero skutků milosrdenství jako program pro univerzitu
Napadlo mě proto, že možná lépe než hledat paralely sedmera hlavních hříchů by bylo lepší přemýšlet nad paralelami jiného sedmera, tentokrát pozitivního – sedmera skutků milosrdenství. Jistě najdeme inspiraci v klasických skutcích milosrdenství tělesného - sytit hladové; napojit žíznivé; dát nocleh pocestným; odívat ty, kdo nemají co na sebe; navštěvovat nemocné; utěšovat či navštěvovat vězněné; pohřbívat mrtvé. Antropologové či archeologové mezi námi by jistě potvrdili, že mnohé z těchto skutků (např. pohřbívání mrtvých) slouží jako jeden z rozlišovacích znaků lidské a před-lidské skupiny v pradávné minulosti.
Sedmero skutků milosrdenství duchovního pak je přímým programem pro univerzitu – a když se ohlédneme do naší minulosti, s překvapením zjišťujeme, že v dobách, na něž jsme dnes oprávněně hrdí, se univerzita ne jako abstraktní těleso, ale jako živoucí společenství učenců možná nevědomě, ale snad o to poctivěji tímto programem řídila. Jaké to tedy jsou skutky? Radit pochybujícím; učit neznalé; napomínat hřešící; těšit zarmoucené; trpělivě snášet obtížné osoby; odpouštět urážky; modlit se za živé i zemřelé.
Nebudeme-li jako univerzita radit pochybujícím a učit neznalé, snad by bylo pro nás lepší – slušně řečeno – jít od toho. Je to ale přece velký a nekonečný úkol, jeden z hlavních smyslů univerzity. Ne být pouze do sebe uzavřeným společenstvím vědoucích, kteří se v učených akademických disputacích utkávají o jemnosti poznání, ale být zde pro společnost kolem nás. Jí pokorně nabízet svou expertízu a znalost, umět na sebe brát nelehké břemeno vyslovení třeba i nepopulárního tvrzení a hypotézy.
Stejně tak ale jsme pozváni k tomu, abychom nejenom učili nevědomé, ale abychom také nemlčeli, děje-li se něco špatného. Je otřepaná, přesto pravdivá a možná ještě naléhavější věta slavného anglického politického filozofa Edmunda Burka o tom, co stačí k triumfu zla – aby slušní lidé nedělali nic. Tedy ne jen ti podivní místní brněnští Slušní lidé, ale slušní lidé s malým „s“. Jistě si v řadě oborů, jež na naší alma mater pěstujeme, možná i ve všech, vzpomeneme na příklady, kdy jsme viděli, že se děje něco nesprávného a hledali jsme odvahu veřejně vystoupit.
Máme těšit zarmoucené. Nepodléhat tak snadno a pohodlně skepsi a deterministickému přesvědčení, že líp už bylo. Možná skutečně bylo, ale můžeme bojovat a prohrát čestně. A možná mnohdy skutečně stačí povzbudit, dodat energii, dát sklíčenému, jímž nemusí být jen kolega, ale třeba nějaké společenství mimo univerzitu v našich obcích, městech, přátelských kruzích, vědět, že není sám, že existuje naděje.
Ke skutku milosrdenství trpělivě snášet obtížné osoby jsme na univerzitě pravidelně cvičeni snad každodenně. Možná se raději nebudu ptát, kdo se vám právě teď vybavil, nemusím vědět všechno. Tuším, že pro řadu z vás jsem to byl v minulých letech třeba i já či orgány, jejichž jsem byl členem – akademický senát, vedení univerzity a zcela jistě Rada pro vnitřní hodnocení. Ale ano, i to je naším úkolem – jak dovnitř univerzity, tak směrem ven. A možná je úkolem alespoň části z nás být onou obtížnou osobou či orgánem – to aby ti ostatní mohli konat svou trpělivostí skutek milosrdenství.
Hodně těžké je naučit se odpouštět urážky. I ty občas přicházejí zevnitř, mnohem častěji ale zvenčí. Věřte, že ze svých mediálních vystoupení – ať už tiskových či televizních – vím, o čem mluvím. Když se i za urážku snažím neironicky poděkovat, občas (ne často) jsem svědkem malého zázraku – to když další komunikace je slušná a třeba i vedoucí k uznání mého postoje. Obdobně tomu bývá na univerzitě. Není nic jednoduššího než se třeba i z nepochopení urazit a svou urážku patřičně manifestovat. A že jsme se jako univerzita snažili, aby to bylo možné – na diskusních vláknech, na Yammeru či jiných komunikačních platformách. A také není nic snazšího, než se jako příjemce urážky zatvrdit, urazit se a začarovaný kruh neporozumění je tady.
Nu a modlitbu za živé a zemřelé si nemusíme představovat jen jako drmolení naučených básniček, ale třeba jako utvrzování a obnovování povědomí o síle a významu společenství – společenství těch, kdo tu byli před námi, kdo tu jsou nyní a kdo přijdou po nás. Vědomí, že univerzitu máme předanou od svých předchůdců, abychom ji ještě v lepším stavu uchovali pro budoucí.
Díky všem, kteří tvoří Masarykovu univerzitu
Vím, že řada z toho, o čem jsem mluvil, je podmíněna nerelativistickým postojem k možnostem byť časného rozpoznání dobra a zla, pravdy a lži, dobrého a špatného. A vím také, že znejistěni a snad i vystrašeni děním kolem sebe se toho často nechceme odvážit. Přesto bychom k tomu alespoň občas měli odvahu nacházet. Mám radost a děkuji těm z vás, kteří tak ve svých oborech a ve svém okolí činíte. Vím, že je vás celá řada, kteří nehledíte na čas, pohodlí, finance a vášni pro nacházení nových zákonitostí živé i neživé přírody či fungování společnosti a objasňování tajemství vašich oborů, obětujete mnoho. Díky vám se naše univerzita zlepšuje a rozšiřuje poznání lidského rodu.
Velkým zázrakem univerzity jsou vědění a poznání lační studenti – oni to jsou, pro něž jsme tady; oni to jsou, kdo nás svými často neotřelými pohledy a otázkami nutí přemýšlet jinak a nově; oni to jsou, kdo jsou našimi partnery a spolupracovníky. Proto díky i vám, studenti, za to, jak inspirující dokážete být a jak snadno posléze doplňujete novou silou a energií často uvadající nadšení svých starších učitelů.
V neposlední řadě díky všem, kdo se starají o to, aby studenti mohli dobře a kvalitně studovat, akademici dobře učit a bádat – tedy všem organizátorům univerzity na nejrůznějších místech. Vím, že to je často nevděčná práce a že někdy sníte o klidu laboratoře či neklidu učebny namísto ubíjející monotónnosti schůzí a jednání. Přesto by bez vás a vaší práce univerzita nebyla. A samozřejmě díky patří všem, kdo vytváří a udržují materiální zázemí, které naší univerzitě mnohé návštěvy doslova závidí.
Shrnuto - tak jsem univerzitě a její roli ve společnosti rozuměl v minulých letech a chápu ji tak i dnes. Vím, že nejsem sám, což mě povzbuzuje a naplňuje velkou nadějí. Pojďme dál společně nést Masarykovu náročnou maximu: „Když řeknete věda, říkáte tím také úsilí, trpělivost, vytrvalost, obětavost, poctivost – samé požadavky života mravního.“ (Čapek, K.: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 2013, s. 134)
Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit! Kéž je to k dobru, zdaru, štěstí a požehnání.
Videozáznam z Dies academicus 2019 (projev Stanislava Balíka začíná v čase 31:00)