Pevnou součástí zpravodajských relací se v posledních týdnech staly reportáže z přeplněných nemocnic od Bergama, přes Madrid až po New York. Zvláště působivé pak byly a jsou záběry do tváří ošetřujících, v nichž se snoubí vyčerpání se zoufalstvím.
Stejná beznaděj k nám promlouvá z dobových kronik, které byly sepsány v polovině 14. století, kdy bezmála celou Evropu sužovala zhoubná nákaza, již současníci pro nevídané, vpravdě apokalyptické rozměry nazvali velkým umíráním. Lze však srovnávat události, od nichž nás dělí propast více než šesti set let, a nezaplést se přitom do laciných paralel? Sotva. Klást vedle sebe výseky z dobové reality by jistě zavádějící bylo, ale poněkud jinak se tomu má se vzorci společenského jednání.
Nahlédneme-li do souvěkých kronik anglických, francouzských, italských nebo říšských, dříve či později s překvapením zjistíme, že se ve vztahu k létům 1347–1351 liší jen v podružnostech. Ve všech se objevují lodě s mrtvými námořníky bezcílně brázdící mořskou hladinu. V sicilské Messině se sice posádce podařilo přirazit k molu, ne však již vystoupit. Místní našli jen mrtvá těla a také náklad, z něhož se neradovali dlouho, neboť do několika dnů se lidnatý přístav proměnil v město duchů.
Záhadná nemoc o sobě dala vědět nejprve kožními skvrnkami a hnědými fleky, poté temnými hlízami o velikosti vejce a někdy i jablka ve slabinách a podpaží, odtud novodobé pojmenování Černá smrt, a do tří dnů zpravidla následovala nebožákova smrt.
Rozpadaly se rodiny i komunity. Napospas osudu ponechané děti naříkaly u mrtvých těl rodičů, ale do jejich příbytků se nikdo neodvažoval vstoupit. Nepomáhaly modlitby, zbožná procesí ani rady lékařů. Kdo mohl, utekl před mrtvolným zápachem na venkov. Kdo zůstal, zatloukl dveře a oddával se o samotě či v pečlivě vybrané společnosti střídmému požívání jídla a nápojů. Jiní zase táhli městy v bujarém veselí a dopřávali si bez zábran všech radovánek. Mrtví byli narychlo pohřbíváni do hromadných hrobů, často bez posledního pomazání a v neposvěcené půdě.
Uprostřed rozvratu se začali hledat viníci. V nepřítomnosti a někdy za blahosklonného přihlížení mocných se veřejného prostoru zmocnil dav, jehož nenávist se obrátila proti lidem na okraji, hlavně malomocným a Židům. Násilí a zvůle zevšedněly a jen málokoho z pozorovatelů zarazil rozsah vraždění a rabování.
Dnes již dokážeme popsat řetězec příčin a následků a známe rovněž pravého původce, bakterii Yersinia pestis, jež se začala šířit do okolí z Číny, možná střední Asie, mezi léty 1330 a 1340. Osudovým se pro Evropu stala hedvábná stezka a poté mongolské obléhání Kaffy na Krymu. Janovská pevnost odolala obléhacím strojům, nikoliv zhoubné nákaze, kterou vracející se námořníci roznesli po Středomoří.
Zemřela až třetina obyvatel Evropy
Víme také, co následovalo. Střízlivé odhady předpokládají, že v několika morových vlnách, jež se mezi léty 1347–1351 prohnaly západní Evropou, zemřelo 20, možná 25 milionů obyvatel, zhruba třetina populace. Některé země byly postiženy méně, jiné se nevzpamatovaly ani po staletích. Florencie ztratila čtyři pětiny obyvatel, Milán podstatně méně, neboť městská rada se uchýlila k nelítostnému opatření, když dala zazdít vstupy do domů nakažených. Na opatrnost vsadily rovněž italské námořní republiky a později i všechny důležité přístavy: Lodě mohly vyložit náklad teprve po čtyřiceti dnech čekání na moři. Quarante, neboli čtyřicet, také dalo vzniknout dnes dobře známé karanténě.
Můžeme-li soudit, samosprávy se až na výjimky chovaly vzorně a tváří v tvář zjitřeným náladám hájily právo a udržovaly pořádek s mimořádným nasazením. Příliš se však nevyznamenali mocní. Papež Kliment VI. přestal udělovat audience a ukryl se ve sklepeních avignonského paláce.
Ostudným způsobem se proslavil římsko-německý král Karel, jehož zachmuřená tvář k nám vzhlíží z české stokorunové bankovky. Aby se zbavil dluhů, vzdal se v červnu 1349 ochrany Židů, přičemž na Židech spáchané zločiny předem prohlásil beztrestnými. Jen o měsíc později došlo ve Frankfurtu k pogromu. Příkladným způsobem se naopak zachoval polský král Kazimír, jenž prostě nechal zablokovat vnější hranice.
Příslib naděje závěrem
Jak vidno, naše aktuální zkušenost má s polovinou 14. století společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát a být milé. Proto, s pohledem upřeným do minulosti, snad ještě příslib naděje závěrem.
Černá smrt paralyzovala nejvyspělejší oblasti Evropy, což si spolu úbytkem obyvatel vynutilo zásadní reformy. Laciná pracovní síla ustoupila novým technologiím a více společenského prostoru i uznání se dostalo ženám, které musely převzít osiřelé živnosti. Do druhé poloviny 14. století tak západní společnost vstoupila oslabená a chudší, přesto však odhodlaná a připravena ke změnám.
Autor je profesor historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.