Státy na celém světě v posledních týdnech a měsících přistoupily k nejrůznějším omezením základních práv: omezily volný pohyb a cestování, přiškrtily podnikání, přísně regulovaly přístup ke zdravotní péči. Česká republika v tomto ohledu nebyla výjimkou.
Odborníka ani laika nezarazí, že si na jedné straně Švédsko a na straně druhé třeba Čína zvolily k regulaci základních práv dosti odlišný přístup. Stojí za to říct, že ani mezi evropskými státy, jejichž právní řády by měly vycházet z podobných principů a které jsou vázány stejnými mezinárodními smlouvami, vůbec nepanovala jednota. Existuje ale z hlediska respektu k základním právům nějaká správná cesta?
Právní řády evropských liberálních demokracií vycházejí už desítky let z jednoho společného principu. Základní práva je možné omezit, ale omezení by mělo být přiměřené. V učebnicích ústavního práva a v soudní praxi se pak setkáme s proporcionalitou či „testem proporcionality“, jímž se omezení základních práv poměřuje. Jeho podstata je vlastně velmi jednoduchá. Omezení základních práv má sledovat rozumný cíl, má být vhodné k dosažení onoho cíle (tj. má fungovat), má být nezbytné (tj. ne nepřiměřeně tvrdé) a má být vyvážené ve vztahu k jiným hodnotám.
Pokud bychom se tak například ptali, jestli zavření restaurací – tedy omezení podnikatelské činnosti restauratérů – takovým testem projde, museli bychom si tyto otázky postupně klást.
Dělá to vláda z rozumného legitimního důvodu, jako je ochrana společnosti proti šíření nakažlivé nemoci? Funguje to opatření? Přispívá k potlačení šíření nákazy? Nešlo by srovnatelného efektu dosáhnout bez omezení podnikání restauratérů? A stojí nám ono opatření za to, nebo v rámci boje proti nemoci obětujeme příliš mnoho dalších hodnot (svobodu či ekonomickou aktivitu)? Podobně bychom ovšem mohli postupovat u jakéhokoliv dílčího omezení práv. Každý, kdo si v duchu zkusil test proporcionality provést, už zřejmě tuší, že najít jedinou správnou odpověď je dost těžké.
Prvním problémem je, že zodpovězení otázek, jestli určité opatření funguje a jestli je nezbytné, závisí na empirických zjištěních. Jinak řečeno – abychom se dva shodli, jaké normativní opatření je potřebné, musíme se pohybovat ve stejném faktickém rámci. Těžko se shodneme už jen na tom, jestli je na noc třeba zamykat dveře či zapínat alarm, pokud si jeden z nás myslí, že žijeme v bezpečné čtvrti, kde se nikdy neloupí, a druhý z nás tu čtvrť považuje za Bronx v sedmdesátých letech. V oblasti medicíny a epidemiologie jsem samozřejmě laik, zdá se mi ale zjevné, že vlády rozhodovaly v situaci značné faktické nejistoty.
Ať už si ta která vláda zvolila jakýkoliv přístup, vždy měla na své straně skupinu odborníků, která její jednání schvalovala, a zároveň skupinu odborníků, která její postup kritizovala. V takové situaci ovšem nelze snadno najít kýženou správnou odpověď na to, jaké omezení základních práv je nezbytné a jaké je už excesivní.
I pokud bychom se přenesli přes faktickou nejistotu, čekalo by nás (v rámci toho, čemu právníci říkají „vyvažování“) rozhodování o tom, kterým ústavním hodnotám dát přednost. Stojí snížení počtu nakažených za měsíc o deset procent za propad ekonomiky o procent patnáct? Stojí zdravotní problémy dvou set lidí, kteří se včas nedostanou na plánovanou operaci, za odvrácení nákazy tří set lidí koronavirem? Na podobné hodnotové otázky jistě existují odpovědi rozumnější a odpovědi hloupější, těžko však v pluralitní společnosti hledat tu jedinou správnou.
I státy, které vycházejí ze stejných ústavních principů, tak v turbulentní situaci mohou často volit rozdílná řešení, pokud jde o konkrétní omezení základních práv. Snad tato glosa nebude vnímána jako projev nihilismu, nýbrž spíše jako náznak složitosti otázek, kterým (nejen) ústavní právo čelí. Navíc zdůrazňuji, že ani za nouzového stavu by vláda neměla pouštět ze zřetele princip právního státu a neměla by ve svých opatřeních vyvolávat chaos. To je ale již téma pro jinou glosu. ●
Autor působí na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty MU.
