Všude okolo nás se teď řeší, jak co nejlépe nastavit výuku v době pandemie koronaviru. Trochu v pozadí hrozí změna, která by ovšem výuku ovlivnila obdobně zásadním způsobem. Konkrétně pro děti se specifickými potřebami je to záležitost naprosto esenciální. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) chce totiž přehodnotit podmínky podpory pro tyto žáky. Rádi bychom nad tím jako zástupci odborné veřejnosti vyjádřili znepokojení. Navrhované změny vyhlášky o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných totiž nevychází z žádných kvalitních analytických podkladů, ale vedly by jen k tomu, že se celý doteď pracně budovaný systém inkluze prakticky zboří.
Ministerstvo chce mimo jiné zúžit nárok na podporu žákům podle předem stanovených diagnóz, které se však týkají zejména mentálního postižení nebo poruch chování. Nově by tak o podporu mohly přijít například děti s tělesným postižením či děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Jako odborníci, kteří se dlouhodobě zabývají pedagogickým výzkumem, výzkumem inkluze a její implementace, musíme vyjádřit obavy ze způsobu, jakým byla změna (ne)projednávána s odbornou veřejností, a především ze způsobu „odůvodnění“ navrhovaných změn.
Všechny podklady, včetně důvodové zprávy, jsou založeny na spekulacích a nedokladovaných odkazech na zprávy České školní inspekce (ČŠI), případně na údajná „zjištění z praxe“. Samotná zjištění ČŠI je však teprve nutné podrobit náležité odborné analýze a následné interpretaci. Žádný takový krok nebyl fakticky učiněn. Z toho, co je zveřejněno, nevyplývá nic, co ministerstvo a jeho analytický tým z daných dat vyvozuje.
MŠMT má za například to, že pedagogicko-psychologické poradny nepřidělují podpůrná opatření potřebným dětem účelně a jednotně. Pokud přijmeme toto tvrzení jako fakt, racionalizací problému a jeho řešením by byla metodická podpora poraden, které také spadají do gesce MŠMT. Dále by bylo vhodné vybavit všechny poradny moderními diagnostickými nástroji, řešit jejich dlouhodobý a vážný personální podstav. Navrhovaná vyhláška tento problém neřeší, a navíc narušuje jinak fungující systém. Náprava spočívá ve zlepšování diagnostického procesu, nikoli v tom, že vyhláška ad hoc odebere předem stanoveným skupinám dětí podpůrná opatření.
Navrhované změny nezohledňují, že podpůrná opatření ve formě přidělení asistenta pedagoga či pedagogické intervence jsou významnými nástroji, které školy využívají pro plnohodnotné zapojení všech dětí do vzdělávacího procesu. Asistent pedagoga je ve škole klíčovým prvkem tvorby rovných příležitostí ve vzdělávání. A právě díky vzájemné dobré spolupráci mezi učiteli a asistenty (což není samozřejmé a vyžaduje také značnou podporu) je možné uskutečňovat společné vzdělávání zakotvené v novele školského zákona z roku 2015.
Navrhované změny navíc ani nepodporují individualizaci diagnostického procesu a samotné výuky. Naopak se vrací o deset let zpět, kdy hlavním kritériem nebyla individuální podpora dítěte, ale předem stanovená diagnóza, a s tím spojovaná etiketizace, tedy vyčleňování lidí ze společnosti na základě nějaké odlišnosti. Redukovat smysluplnou diagnostiku na výčet diagnóz, kterým bude a kterým nebude asistent přidělen, tudíž zcela popírá smysl inkluzivního prostředí a také dehonestuje celý diagnostický proces.
Je důležité zhodnotit, jak je konkrétní žák adaptován ve školním prostředí a jaké reálné obtíže mu jeho znevýhodnění způsobuje. Je tedy možné, že podporu asistenta pedagoga nebude potřebovat dítě se „správnou“ diagnózou, naopak dítě s diagnózou mimo výčet ji v daném čase potřebovat bude. Víceosá diagnostika je dnes běžný způsob, jakým se pracuje nejen v pedagogickém a psychologickém prostředí, ale i v medicínské oblasti, kdy se v rámci Mezinárodní klasifikace nemocí hodnotí vlastní diagnóza pouze jako jeden ze tří hlavních aspektů diagnostického procesu.
Takto zásadní změna nebyla diskutována se samotnými aktéry – řediteli, učiteli, rodiči. A to i přesto, že přijetí vyhlášky vrací významnou část finanční zátěže za vzdělávání dětí zpět na rodiče a školy. Podobně jak v době před pěti lety opět budou rodiče ve snaze udržet své děti v hlavním vzdělávacím proudu dělat svým dětem asistenta pedagoga na dobrovolné bázi, případně si budou asistenta pedagoga platit. Podobně jako před pěti lety budou mnohé z toho, co dnes zajišťuje opatření pedagogické intervence, opět zajišťovat učitelé nad rámec svých pracovních povinností, aniž by za tuto práci navíc byli finančně ohodnoceni. Stát se tak zbavuje zodpovědnosti, kterou přijal v roce 2015 novelou školského zákona.
Co nás také překvapuje, je fakt, že nebylo pro konzultaci osloveno téměř žádné pracoviště, které se dlouhodobě věnuje výzkumu této problematiky. A to i přesto, že naše výzkumné projekty na dané téma byly podpořeny státními grantovými agenturami. Všechny tyto okolnosti nás vedou k nepříjemnému přesvědčení, že motivací navrhovaných změn v žádném případě není snaha o racionalizaci implementace inkluze.
Následkem navrhovaných změn se počet asistentů pedagoga ve školách redukuje až o dvě třetiny současného stavu. Bez potřebných podpůrných opatření se ocitne více než deset tisíc školou povinných dětí. Ze všech těchto důvodů vyzýváme MŠMT, aby zastavilo proces přijetí této nepovedené vyhlášky a přizvalo odborná vědecká pracoviště k věcné diskusi.
Autory jsou Denisa Denglerová a Radim Šíp z Katedry sociální pedagogiky Pedagogické fakulty MU a odborníci z Katedry psychologie PedF MU, Katedry pedagogiky PedF MU, Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání, PedF MU, Ústavu pedagogických věd, FF MU, Katedry pedagogiky FF UK, Ústauv pedagogických věd FHS UTB, Katedry křesťanské výchovy CMTF UP, Katedry sociální patologie a sociologie PdF UHK a Výzkumného centra pro sociální začleňování FVPO SU