J. A. Komenský považoval za klíčové, abychom se jazykům učili pomocí dobrých učebnic, na kterých on sám rovněž usilovně pracoval. Jeho Orbis pictus (Svět v obrazech) nám dodnes slouží jako inspirace pro tvorbu dvojjazyčných i vícejazyčných obrázkových slovníků. Komenský v této souvislosti hovoří o slovnících naučných a jazykových.
Jeho vztah k jazykům a jejich vyučování byl velmi vřelý a hluboký, což se odráží ve velké části jeho celoživotního díla. K nejdůležitějším spisům v této oblasti zajisté patří „Nejnovější metoda jazyků“ (Methodus linguarum novissima, 1648). Komenský v ní vytváří první obecně uznávanou teorii didaktiky jazyků založenou na pozorování, pokusech i na praxi, a kráčí tak za svým snem posunout didaktiku jazyků mezi ostatní vědy a zároveň poskytnout srozumitelný „návod“ k vyučování jazyků. Hlavním záměrem krátkého zamyšlení je, jak se nám nyní, po více než 350 letech, daří uvádět ve skutečnost poznatky a doporučení J. A. Komenského v rámci současného přístupu k výuce cizích jazyků.
J. A. Komenský a jazyky
Byl přesvědčen, že jazyk je v životě člověka svrchovaně důležitý, vše, oč člověk usiluje a čím žije, je spojeno s jazykem, a proto je třeba jej bedlivě zkoumat a pěstovat, a to v nejrůznějších souvislostech. A to nejen ve smyslu lingvistickém, ale i s ohledem na jeho sociální pozici. Sám byl velkým znalcem jazyků. Svá díla psal latinsky, česky a německy, ovládal celou řadu evropských jazyků (např. polština, maďarština či finština). Byl rovněž informován o jazycích mimoevropských na úrovni znalostí své doby, tj. již po velkých zeměpisných objevech v Asii a Americe, např. indiánských jazycích. K poznání mnoha jazyků mu sloužily informace přinesené do Evropy misionáři, zejména jesuity, kteří přicházeli také z Indie a z Dálného východu.
J. A. Komenský byl velmi bedlivým pozorovatelem, dovedl postihnout podobnosti mezi různými jazyky jednotlivých jazykových rodin a zařazuje se tak mezi významné předchůdce současného lingvistického bádání. Lingvistické pojetí jazyka pro něj představovalo teoretickou základnu pro výuku jazyků.
Komenský se vehementně zasazuje o propagaci a usnadňování učení se jazykům, čímž zároveň sleduje i vyšší cíl, kterým je podpora mírumilovného soužití národů. Dochází k přesvědčení, že toto lze dosáhnout pomocí umělého univerzálního jazyka ve smyslu jazyka dorozumívacího, který má pomoci všem rovnoprávně dosáhnout vzdělání. Latinu, která byla v jeho době jazykem vzdělanosti, Komenský odmítá, neboť ji považuje mj. za gramaticky obtížnou. I když tato oblast jeho snažení nemá užší souvislost s didaktikou cizích jazyků, lze zde najít jistou paralelu s i dnes ještě živými představami o funkčnosti esperanta jako umělého jazyka a se současným postavením angličtiny jako mezinárodně preferovaného jazyka pro dorozumění se v různých oblastech lidské činnosti.
V rámci své přednášky soustřeďuji svou pozornost na to, v jakých vybraných aspektech se nám v současném pojetí výuky cizích jazyků dařit naplňovat sny J. A. Komenského, a to z pohledu její teorie i praxe. V první části se zaměřuji na jeho sen o přeměně didaktiky (cizích) jazyků v samostatnou vědní disciplínu a v části druhé poté na jím formulované „návody“ pro vyučování a učení jazykům.
Sen 1: Přeměnit didaktiku jazyků v samostatnou vědní disciplínu
J. A. Komenský snil o přeměně didaktiky jazyků ve stejně přesnou činnost, jako je knihtisk, výroba hodin, nebo v tak přesnou vědu jako matematika či astronomie. Tento svůj sen zhmotnil
v pozoruhodném a originálním díle Methodus Linguarum Novissima (1648), v němž vytváří první obecně uznávanou teorii didaktiky jazyků založenou na pozorování, pokusech i na praxi.
Nejnovější metoda jazyků je „vybudována důkladně na didaktických základech, vyložená názorně na příkladu jazyka latinského, konečně přesně již přizpůsobená potřebám školním“ (Vybrané spisy J. A. Komenského, III, VS JAK, 1964)
A jak plníme tento sen v didaktice cizích jazyků?
Je třeba připomenout, že didaktika cizích jazyků byla dlouhá leta/staletí vnímána převáženě jako „receptologie“ vycházející z praxe a určená pro praxi. Chybělo jednoznačné vymezení jejího předmětu a objektu zkoumání, celou problematiku navíc ztěžoval fakt, že didaktika cizích jazyků je oborem interdisciplinárních, v němž jsou spolu úzce propojeny její bázové disciplíny (lingvistika, psychologie a pedagogika) s disciplínami tzv. pomocnými (kulturologie, sociologie, teorie komunikace aj., stejně jako nové vědní obory jako je psycholingvistika či sociolingvistika nebo pragmalingvistika).
V evropském kontextu se didaktika cizích jazyků jako vědní disciplína společně se svým výzkumem (fremdsprachendidaktische Forschung, research on foreign language teaching and learning) emancipuje od 70.let 20. století, k čemuž přispívá nejen zvýšený zájem o učení a vyučování (cizích) jazyků v kontextu měnící se společnosti (narůstající mobilita), ale i rozvoj bádání v jejích bázových i pomocných vědách a jasně artikulovaný zájem široké mezinárodní vědecké komunity o uznání didaktiky cizích jazyků jako vědního oboru.
I v českém kontextu zaznamenáváme významné emancipační impulsy, za stěžejní je považován spis Františka Malíře Didaktiky cizích jazyků jako vědní obory (1971). Další soubornější podnětné dílo v tomto duchu se objevuje až v roce 2013, kdy Radomír Choděra publikuje knihu Didaktika cizích jazyků: úvod do vědního oboru.
Česká didaktika cizích jazyků dlouho postrádá svou vlastní vědeckou školu ve smyslu doktorského studijního programu. Tento deficit začal být odstraňován až v roce 2010, kdy na Pedagogické fakultě MU začalo být poprvé v České uskutečňováno doktorské studium Didaktika cizího jazyka. V jeho návaznosti jí poté byla v roce 2019 udělena akreditace pro uskutečňování habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem v oboru Didaktika cizího jazyka.
Sen 2: Uplatňovat takové postupy ve vyučování (cizích) jazyků, které nezáleží (jen) na originalitě vyučovací metody, na pedagogickém talentu učitele či důmyslnosti vyučovacích pomůcek, ale především na znalosti všeho "co se naskýtá při postupu vyučování a učení“ (Marek 1970)
Hledání nejlepšího způsobu, jak se naučit cizímu jazyku, a metod, jak mu vyučovat, provází lidstvo po celá staletí, často jej přirovnáváme k hledání svatého grálu. Nejdříve bych ráda nastínila, jak se k tomu nelehkému úkolu staví současná didaktika cizích jazyků. V posledních desetiletích v ní dominuje komunikační metoda, resp. komunikační přístup, který si jako hlavní cíl klade rozvoj komunikační kompetence (Hymes, 1991) žáka. Komunikační přístup byl v osmdesátých a devadesátých letech 20. století rozšířen o interkulturní aspekt, lze tak hovořit o rozvoji interkulturní komunikační kompetence (Byram 1997). Postupně se odborná komunita odklání od pojetí do značné míry uzavřených didaktických koncepcí a v současné tzv. postkomunikační éře prosazuje vymezování přístupu k učení a vyučování cizích jazyků spíše pomocí principů/zásad(Choděra & Ries, 1999; Butzkamm, 2005; Widdowson, 2008; Funk 2010), což se více blíží pojetí J.A. Komenského („návody“). Mezi klíčové patří: dostatek jazykového inputu a příležitostí pro jazykový output; vyváženost rozvoje řečových dovedností; plynulost a správnost jazykového projevu; funkční cizojazyčná kompetence; rozvoj vícejazyčnosti; zohledňování znalostí předcházejících jazyků a zkušeností s jejich učením; rozvoj kulturního povědomí; rozmanitost výukových metod a forem; zaměření na žáka (individualizace a diferenciace) či zásada emocionální jistoty. Následně se budu věnovat vybraným zásadám s ohledem na to, jak se v nich odrážejí sny J. A. Komenského.
1. Zaměření na žáka
J. A. Komenský radí, aby vyučují nezprostředkovával/a tolik učiva kolik může, ale tolik, kolik může učící se jedinec pochopit, a že míra vyučování záleží na žákovi. Z psychologického hlediska upozorňuje, že je nutné, aby dětský věk byl vzděláván jen tím, co podávají smysly a je přitom trénována paměť.
Současná didaktika cizích jazyků klade velký důraz na zaměření na žáka, jeho věk, Výuka (cizích) jazyků je zaměřena na žáka (např. raná výuka cizích jazyků), respektuje jeho individuální zvláštnosti/ předpoklady a je v ní uplatňován princip individualizace a diferenciace.
2. Emocionální jistota
Komenského „Nejnovější metoda jazyků“ je taková, která nabízí, že se dojde při určitých prostředcích, snadném a příjemném způsobu k spolehlivé znalosti jazyka.
Současná didaktika cizích jazyků klade velký důraz na pozitivní klima v jazykové výuce či podporu žákova sebevědomí, což lze uplatňovat mj. i v rámci práce s chybou, která není vnímána jako něco a priori nepatřičného, ale jako přirozený milník na cestě k cíli. K hlavním úkolům vyučujících tak patří odbourávat obav z chyb.
3. Jazyku se naučíme jeho používáním
Již Komenskému jasné, že každému jazyku se máme učit více tím, že jej budeme používat (tedy poslechem, čtením psaním, mluvením), než učením se pravidel a zdůrazňuje jeho komunikační funkci. Říká, že jazyk/řeč totiž probíhá přirozeně mezi více lidmi a není důvodu, proč by někdo mluvil k sobě samému. Nemáme rovněž zapotřebí psát sami sobě dopis nebo si ukazovat to, co vidíme.
Rovněž současný přístup k výuce cizích jazyků akcentuje jako hlavní cíl rozvoj komunikační kompetence, k čemuž přispívá vyvážený rozvoj všech čtyřech řečových dovedností
4. Mluvnice
J. A. Komenský na důležitost znalosti mluvnice upozorňuje mj. tím, že říká, že svatyni jazyka nemůžeme otevřít bez mluvnických pravidel. Je toho názoru, že jazyku je třeba se učit v úplnosti, pokud jde o formální stránku, aby došlo k pochopení stavby jazyka. Zároveň vyslovuje přesvědčení, že vodítkem pro osvojení pravidel nového jazyka jsou pravidla jazyka osvojeného dříve, aby mohlo být poukázáno na odlišnosti. To, co je pro ně stejné, nemusí být intenzivně procvičováno.
V oblasti osvojování mluvnice dalšího/cizího jazyka platí v současné didaktice cizích jazyků zásada, že jazykové prostředky (tedy i mluvnice), slouží jako prostředek k dosažení komunikační kompetence, ne jako cíl cizojazyčného vyučování. Zároveň ale neopomíjí potřebu správnosti jazykového projevu a zohledňování gramatických pravidel či lexikálních podobností celého jazykového repertoáru jedince (např. kontrastivní hypotéza osvojování cizího jazyka či faktorový model osvojování více jazyků).
5. Vícejazyčnost
Znalost více (cizích) jazyků dnes patří ke klíčovým kompetencím, a to zejména s ohledem na profesní život. Jak jsem nastínila výše, tento požadavek vyslovuje již J. A. Komenský, sám byl příkladem. Na tomto místě bych nejdříve nastínila, jak je myšlenka vícejazyčnosti chápána v době, kdy Komenský žil. Jedná se o dobu novověku, kdy se vytváří nové buržoazní národy a národní státy a uplatňují se národní jazyky. Byla omezena dvojí feudální jednota státu a církve a svatá říše římská ztrácí na vlivu, čímž mj. klesá význam latiny jako univerzálního jazyka bohoslužeb, univerzit či vyšší kulturní tvorby. Vedle ní se rozvíjejí národní jazyky a vytlačují latinu z monopolního postavení. Komenský tento vývoj silně vnímá, a proto nepíše metodu latiny, nýbrž metodu jazyků. Zřetel k národním jazyků je dán i domácí tradicí, český jazyk od husitství po třicetiletou válku prochází pozoruhodným vývojem. Ačkoliv musel psát latinsky, láska k češtině prolíná celé jeho dílo.
Výrazně podporuje důležitost a chvályhodnost znalosti více jazyků, přičemž si také plně uvědomuje, že naučit se většímu počtu jazyků není snadné. A doporučuje, že když už je potřeba znát více jazyků, lze se je bez trápení ducha a maření času učit v dětském věku, když je obraznost a paměť v plné síle. Nejdříve je dle Komenského třeba se naučit mateřskému jazyku, potom jazyku, který je používán často místo mateřského jazyka (např. jazyk sousedních národů), potom latině, řečtině a hebrejštině.
Současná didaktika (cizích) jazyků myšlenku rozvoje vícejazyčnosti formulovanou Komenským plně respektuje a podporuje. Jedná se jak o oblast jazykové politiky (např. doporučení evropské jazykové politiky osvojit si během základního vzdělávání komě mateřského jazyka alespoň dva jazyky cizí – z toho jeden by měl být jazyk sousední země, které je zatím v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání respektováno).
Komenského upozornění na úskalí při osvojování více jazyků reaguje didaktika cizích jazyků tvorbou nových didaktických koncepcí, jako je didaktika dalšího cizího jazyka (např. didaktika němčiny po angličtině), která mj. klade důraz na promyšlené srovnávání (podobnosti) jazykových systémů a využívání zkušeností s učením se dalších cizích jazyků usnadňuje učení se několika CJ, což má pro jejich učení facilitující účinek.
Nelze postihnout vše, čím se J. A. Komenský zasloužil v oblasti (cizích) jazyků s ohledem na podstatu jazyka, na jejich učení a vyučování i snahu přeměnit didaktiku jazyků ve vědní disciplínu. Nicméně si na tomto místě dovoluji vyjádřit přesvědčení, že přinejmenším v posledních desetiletích se snažíme jeho sny velmi úspěšně naplňovat, neboť ty jsou podloženy hlubokým vhledem, vědeckým přístupem, snahou o praktické návody a v neposlední řadě vřelým a láskyplným vztahem k jazykům a uvědomování se jejich role v životě jedince i společnosti. A tak to cítíme i my, didaktičky a didaktici společně s učitelkami a učiteli jazyků, v 21. století.
