Vážené paní děkanky, vážení páni děkani,
vážené paní senátorky, vážení páni senátoři,  
vážení členové akademické obce, kolegyně a kolegové,
milé studentky a studenti Masarykovy univerzity,
vzácní hosté,  

opět po roce se potkáváme na tomto místě, velmi významném pro československé a české dějiny, pro dějiny města Brna i pro historii Masarykovy univerzity. Připomínáme si zde nejen pochmurné události listopadu 1939, ale také temné a tragické období let následujících.

Stojíme na místě, kde byli vězněni a systematicky týráni a vražděni lidé – velké množství z nich byli odbojáři či odpůrci nacistů. Stojíme na místě, které z těchto důvodů nabádá spíše k mlčení. K mlčení a přemítání, k modlitbě, kontemplaci. Přesto mi dovolte se s Vámi podělit o několik myšlenek.  

Kounicovy koleje byly od přelomu roku 1939 a 1940 využívány jako věznice a mučírna gestapa, kterou v následujících letech prošly desetitisíce českých odbojářů, vlastenců a představitelů intelektuální elity našeho národa. Velké množství z těchto lidí bylo následně posíláno do koncentračních táborů, část pak byla vražděna přímo v těchto místech. Někteří lidé, kteří zde byli vězněni a mučeni, raději sami spáchali sebevraždu. Za nejkrutější období je považována doba tzv. prvního a druhého stanného práva v letech 1941 a 1942.

V období druhého stanného práva, tedy po útoku československých parašutistů na Reinharda Heydricha, byli odbojáři a odpůrci nacistů v Čechách kromě Prahy zabíjeni například v Táboře, Mladé Boleslavi či Pardubicích; všichni takzvaně odsouzení z Moravy pak byli vražděni v Brně, v těchto místech. Uvádí se, že za měsíc trvání stanného práva zde bylo povražděno 380 lidí, z toho 71 žen a 8 dětí nebo osob mladších 18 let.

 Jedna pamětnice na tyto události vzpomínala následovně: 

„V době stanného práva bylo přiváženo veliké množství zavražděných. Sama jsem byla svědkem toho, když přivezli zavražděné na dvou nákladních vojenských autech v počtu 40 až 50 osob. Na tento náklad byl žalostný pohled, neboť z beden tekla krev a vše bylo pomazáno krví. (…) Do beden byli ukládáni asi všelijak, jelikož z beden trčely vlasy a víko bylo přibito i s rukou.“*

Další pamětníci vzpomínali takto:  

„Vždy ráno, asi kolem desáté, chodila zvláštní stráž SS s doprovodem člena SD, všichni v uniformách – a vyváděli z cel vězně, kteří šli před stanný soud. V tuhých deskách měl člen SD lístky, a to bílé a růžové. Bílé k výslechu a růžové: stanný soud. Byly to velmi zlé okamžiky, když člen SD listoval v bílých lístcích, než se dostal k růžovým. (…) To jsme již všichni věděli, že vyvolaný jde před stanný soud a pak odpoledne na popravu. (…) Stanný soud zasedal v bývalé právnické fakultě, v přízemí, v sále. Trval dvě až tři minuty. Rozsudek vždy zněl buď smrt, nebo zcela výjimečně – nevinen. Odsouzení k smrti pak čekali většinou do odpoledne, kdy se konaly popravy.“

„Popravy začínaly v odpoledních hodinách. Nevím již přesně v kolik, ale někdy končily až za silného soumraku a svítily reflektory. (…) Před zdí byla z dřevěných klád udělána bariéra a prostor ke zdi vysypán pískem. Před bariérou pak byl postavený dřevěný rám, ke kterému byl odsouzený přivázán rozpažmo. Několik metrů před rámem stála popravčí četa SS v černých přílbách – asi 7 mužů a z boku velicí poddůstojník. (…) Později byl postaven druhý rám a popravčí četa zesílena a byli popravováni dva lidé současně.“

„Vedoucí popravčí čety dával ještě popravenému, který byl přivázán ke kůlům, takzvanou ránu z milosti, zepředu do hlavy. Když byl pak popravený sundán a odtažen od popraviště vpravo ke zdi a pravidelně položen obličejem k zemi, viděl jsem v několika případech, že doktor Friedrich Pilný těmto popraveným, které prohlížel, jevili-li dosud známky života, dával taktéž ze své pistole po jedné ráně do týla.“*

--------

Takovéto a další podobné výjevy spjaté s Kounicovými kolejemi představují velké memento. A právě proto si musíme příběh tohoto místa a lidské osudy s ním spjaté opakovaně připomínat. Kounicovy koleje totiž nejsou jen nějakou dávnou historickou kapitolou, ale výrazně promlouvají také k nám a k dnešku. A k dnešnímu, velmi zvláštně se vychylujícímu světu. Kde jako by se na různých místech probouzeli démoni temné minulosti.

Mám za to, že Kounicovy koleje směrem k dnešku představují jasné poselství: Zlu se nejenže nemá ustupovat, ale zlu se ustupovat nemůže a nesmí. Protože potenciál zla a jeho démonická síla jsou takové, že nakonec mohou zachvátit a ovládnout vše. A člověk se ze dne na den může probudit do zcela jiného, temného, těžko představitelného světa. Kounicovy koleje tedy jsou velkým dějinným varováním. Jsou odpovědí na otázku, co se stane, když zvítězí zlo. Co se stane, když se čisté zlo ujme vlády nad našimi životy.

Vyvstává otázka, jaké jsou dnes naše možnosti se před podobnou eventualitou chránit. Jak se můžeme bránit před zlem, fanatismem a různými zvrácenými ideologiemi a jak zajistit, aby nemohly dospět do stádia naprostého bezpráví, teroru a vraždění. Myslím, že v samotných počátcích jde především o schopnost rozlišování: Argumentu od manipulace. Přemýšlení od demagogie. Hloubky od povrchnosti. Idejí od ideologie. Svobody od tyranie. Pravdy od lži. Světla od tmy.

A jde nejen o tuto schopnost rozlišování, ale zároveň o schopnost pojmenovávání. Hlasitého pojmenovávání. O schopnost nazývat věci pravými jmény. A také o odvahu. O odvahu říkat pravdu – i když se třeba někdy můžeme mýlit. Myslím, že toto je ta nejlepší možná obrana, jakou máme.   

Winston Churchill řekl: „Odvaha je právem považována za nejdůležitější z dobrých lidských vlastností, protože zaručuje také všechny ostatní.“

Vážené pietní shromáždění,

stojíme dnes na tomto místě, abychom uctili památku lidí, kteří se – často s nebývalou odvahou a za nesmírných osobních obětí – postavili zlu. A zaplatili za to nejvyšší cenu.
Jména některých z nich jsme slyšeli na začátku našeho shromáždění. Všichni tito lidé si zaslouží naši úctu a vděčnost. Všichni, kdo tímto místem prošli, nebo se zde uzavřela jejich životní pouť.

Nesmíme nikdy zapomenout.

Ať duše všech hrdinů tohoto místa odpočívají v pokoji!

*V projevu byla citována svědectví zaznamenaná archivářem Vojtěchem Šustkem v publikaci Popravy v Brně – Kounicových kolejích během heydrichiády.